Propojit na celovečerní ploše více dějových linií z různých historických úseků je pro filmaře velmi náročná, většinou navíc nevděčná práce. Španělští režiséři Javier Calvo a Javier Ambrossi (Moje nejmilejší seňorita) ale výzvu bez bázně přijali a jejich epochální novinka La bola negra (The Black Ball), v prosinci mířící na Netflix, se podle kritiků z torontského festivalu řadí mezi nejlepší filmy roku. V prvním traileru se tak představuje očekávané dílo s oscarovými ambicemi, které intimně i epicky proletí queer historií a současně nám před očima kuje vlastní působivou mytologii.
„Ústřední otázkou tohohle filmu je, co děláme se svou minulostí, s tím, co jsme zdědili, s předměty a uměním, které po nás zůstávají, a se stopami, jež po sobě historie zanechává,“ tvrdí o dvouapůlhodinové podívané teprve pětatřicetiletý režisér Javier Calvo. Dáte-li jeho slova dohromady s trailerem, v němž se postavy v moderní době snaží rozlousknout vlastní postavení ve světě umělecky a duchovně (a samozřejmě i geneticky) formovaném často zapomenutými předky, dostanete minimálně pokus o zdolání téhož vypravěčského Everestu, na jaký v minulé dekádě udatně šplhal Atlas mraků.
La bola negra, španělský kandidát na Oscara za nejlepší mezinárodní film, se začal v myslích obou talentovaných tvůrců líhnout poté, co Calvo narazil na hru La piedra oscura Alberta Conejera z roku 2013. „Tu hru jsme viděli už před deseti lety, ale když jsme si ji znovu přečetli s filmem v hlavě, všechno se změnilo,“ říká Ambrossi. „Najednou nám během jediné noci došlo, jak by měla vypadat struktura: tři časové roviny. Působilo to naprosto instinktivně.“ Druhou inspirací díla, které jako první netflixovský film nedávno slupnulo prestižní diváckou cenu na Torontském mezinárodním filmovém festivalu, je nedokončený rukopis La bola negra španělského dramatika Federica Garcíi Lorcy (1898–1936), který se současně stal dějovým nástrojem příběhu a v traileru o něm mluví postava Glenn Close.
„Španělsko má mimořádně bohaté kulturní dědictví, ale ne vždy se nám daří na něj navazovat,“ říká Ambrossi. „Dojalo mě, že díky tomuhle filmu možná spousta lidí Lorcu teprve objeví. To je krásné. Umění může být mostem mezi generacemi.“ A právě tak lze charakterizovat narativní ambice koprodukčního filmu, jehož upoutávka rozprostírá tři časové roviny. První sleduje Carlose (Milo Quifes), mladého muže, který se snaží získat členství v exkluzivním společenském klubu. Druhá se odehrává během španělské občanské války a jejím hrdinou je Sebastián (Guitarricadelafuente), voják fašistické armády. Třetí se zaměřuje na Alberta (Carlos González), současného historika, jenž se pokouší odhalit tajemství z minulosti své rodiny.
Jak film postupuje, osudy těchto tří generací gay mužů se začínají vzájemně ovlivňovat a vytvářejí vrstevnatý příběh rozkročený mezi roky 1932, 1937 a 2017. Calvo a Ambrossi, známí jako Los Javis, k jeho vyprávění sestavili herecký ansámbl složený z hudebníků, úplných nováčků i mezinárodních hvězd v čele s Penélope Cruz, která zažívá jednu z nejsilnějších sezón své kariéry. Podle zahraničních kritiků, kteří na Rotten Tomatoes pějí obrovsky pozitivní ódy, se jim povedlo natočit „opulentní a transcendentálně monumentální dílo“ s LGBTQ+ postavami, které Awards Watch rovnou pasuje na nejlepší film roku. Také španělský deník Sensacine vyjadřuje nadšení a queer příběh zasazený do období španělské občanské války považuje za něco, co tamní kinematografii dlouho chybělo. „Je to film, který zdůrazňuje význam paměti jako obrany proti tomu, aby se zvěrstva a krutost minulosti opakovaly.“
Tato 155 minut dlouhá odysea, jejíž energie na pohled evokuje hollywoodský propadák Babylon, je dle ScreenRant „možná rozvláčná, místy neohrabaná a zasloužila by si ostřejší střih, její cílová stanice je však natolik hluboce dojemná, že z nového filmu dělá jeden z nejlepších snímků roku.“ Se střihem a doprovodným stylem přitom v takové epice mohou být problémy, což zatoulanější nespokojené hlasy naznačují. „Rozmáchlé, neukázněné melodrama, které se snaží o mnohovrstevnatou komplexnost starších filmů Pedra Almodóvara, jenž je zde uveden jako koproducent, ale postrádá jistotu a stylový cit madridského mistra pro elegantní vyprávění,“ píše Screen International. Formální triumf je přesto neoddiskutovatelný, a jak si všímají v IndieWire, „je téměř nemožné docenit, kolik strukturální práce si vyžádalo poskládat tři příběhy odehrávající se ve třech časových rovinách, z nichž každá má vlastní vizuální identitu, do jednoho plynulého a dokonale soudržného vyprávění.“
La bola negra vstoupí 16. října do vybraných severoamerických kin, kde si ji bezesporu vyhledá náročnější festivalové publikum. Druhého prosince pak film skončí na Netflixu, který ukořistil práva na výjimečný počin po nadšeném debutu na festivalu v Cannes, a následně ho zřejmě bude reprezentovat na oscarovém klání. Vy se zatím podívejte třeba na žebříček nejlepších LGBTQ+ filmů na Kinoboxu.
zdroje: Netflix Tudum, Rotten Tomatoes