6 min

Krajina, která vypráví: Poutní cesta do Hájku

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Poutní cesta do Hájku patří k nejzajímavějším krajinářským památkám u nás. Archivářka Národního muzea Kateřina Pařízková se jí věnuje už čtvrt století. Loni vyšla její kniha, která poprvé komplexně mapuje historii této cesty i její proměny v čase.

Krajina, která vypráví: Poutní cesta do Hájku

Zdroj:

Krajina, která vypráví: Poutní cesta do Hájku

20. 9. 2026

Jak jste se k tématu poutní cesty do Hájku dostala?
Objevila jsem ji už v roce 1997. Začala jsem hledat vše o její historii ve starých mapách a archivech. Průběžně vyšlo několik mých článků, jezdila jsem na přednášky a té dávno zapomenuté památce jsem věnovala hodně volného času.

Co vás nakonec přivedlo k tomu napsat o cestě knihu? Dokážete odhadnout, kolik času vám zabrala?
Informace se postupně hromadily, i díky zprávám od posluchačů. Rozhodla jsem se vše vtělit do jedné knihy — i proto, že žádná publikace o poutní cestě do Hájku dosud neexistovala. Kniha tak vznikala dlouho, skoro 25 let.

Pomohla vám při práci vaše archivářská praxe?
Archivy jsou u nás veřejné, takže mám přístup ke stejným dokumentům jako ostatní badatelé. Výhodou ale je, že díky studiu archivnictví dokážu staré texty přečíst a přeložit — a s latinou mi navíc pomohl kolega. To nám umožnilo pracovat i s prameny, které jsou pro laika těžko využitelné.

Narazila jste právě v archivech na zdroj, který vás opravdu překvapil?
Právě jeden latinsko‑německý pramen, který popisuje obrazy v kaplích poutní cesty, pro mě byl zásadní. Fresky se nedochovaly a dvě starší knihy je popisují jen velmi stručně. Díky tomuto dokumentu jsme mohli obrazy alespoň částečně rekonstruovat.

Jak jste s tím dál pracovala?
Dali jsme si práci a ze tří různých pramenů jsme dopodrobna vypsali vše, co se k obrazům vztahovalo. Stále je potřeba zapojit fantazii, ale díky těmto dokumentům máme mnohem přesnější představu o tom, jak kaple uvnitř vypadaly.

V podtitulu uvádíte, že jde o průvodce „nejen pro poutníky". Co v knize najde člověk, který je třeba zapřisáhlý ateista nebo ho náboženská stránka věci vůbec nezajímá?
To je tedy těžká otázka, ale myslím, že i když se člověk, stejně jako já, nepotkal s vírou, vyrůstá už dva tisíce let v určitém kulturním prostředí, které ho, byť nepřímo, formovalo. A ten, kdo se zajímá o památky a navštěvuje hrady a zámky, může být překvapen, že jsou také památky roztroušené v krajině a tvoří jeden celek. Poutnictví, a nemusí být jen za vírou, má dnes docela velkou podporu, obnovují se cesty staré, ale vznikají i nové.

Pro koho je tedy samotná hájecká poutní cesta určená?
Já bych si přála, aby sloužila všem bez rozdílu, turistům, cyklistům, pejskařům nebo maminkám s kočárky. Vždy říkám, že se nemusí procházet celá podle nějakých pravidel, ta si každý udělá sám. Proto jsou na mapě poutní cesty, kterou vydal náš spolek, zvýrazněny i jiné památky v blízkém okolí.

V obsahu mě zaujala kapitola o dvou hájeckých hospodách a kramářských písních. Jak to tehdy na cestě vlastně vypadalo?
Tak to bych moc ráda viděla na vlastní oči. Ale musí nám stačit pouze vyprávění, která se dochovala v různých knihách, dopisech, ale i v úředních nařízeních. Poutníci putovali buď sami, nebo organizovaně. Většinou si na cestu z domova nosili různé potraviny a vodu. Ale samozřejmě bylo také v zájmu vrchnosti, která poutní místo spravovala, aby se mohli poutníci v cíli cesty občerstvit. Proto byla velice brzy po založení hájecké loretánské kaple vystavěna i panská hospoda. Ta má velice zajímavé osudy, a tak jsem jim rozhodla věnovat celou kapitolu, když už jsem tu historii po archivech vyseděla. Ty kramářské písně, jak jim dnes říkáme, se hojně po cestě zpívaly, samozřejmě s poutním obsahem. Sebrala jsem všechny písně o Panně Marii Hájecké, které se mi podařilo najít a jejich obsah zveřejnila. Ten zpěv na poutní cestu odjakživa patřil, a když už jsem popisovala, jak poutě probíhaly, přišlo mi důležité zveřejnit i obsah toho, co si lidé cestou zpívali.

Když se mluví o dárcích a darech pro Pannu Marii Hájeckou, co lidé na toto poutní místo nejčastěji přinášeli?
Lidé na poutní místa přinášeli dary buď jako poděkování za milost, které se jim dostalo, nebo jako podporu své prosby. Tyto prosebné a děkovné oběti jsou staré jako lidstvo samo. Každý z poutníků obětoval to, co mohl, na co měl prostředky či čeho se chtěl vzdát. Ti nejchudší přinášeli většinou obětiny ve formě vosku, tedy svící nebo voskových figurek, znázorňujících to, po čem toužili či za co děkovali. Ti movitější pak tyto obětiny nechávali zhotovit z drahých kovů, a samozřejmě přidávali peníze. Šlechta, mimo peníze, většinou dávala jako dar modlitební náčiní, svícny nebo lampy či drahé vyšívané textilie.

Která z pověstí a legend, jež k Hájku náleží, je vaše nejoblíbenější a proč?
Asi ta o slepém mládenci. Má hodně variant a je dodnes mezi návštěvníky kláštera rozšířená. A také proto, že mi dalo dost práce vypátrat, kde se dnes tento „slepý mládenec“, ve skutečnosti ostatky svatého Justýna - figuríny ve skleněné rakvi nachází. Pátrání po jeho původu mě dovedlo až k dalšímu poutnímu místu v Horní Polici a jedné zaniklé poutní cestě.

Bohužel mnohé kaple na poutní cestě neměly snadný osud. Proč některé v průběhu staletí zmizely nebo se stěhovaly?
Naši předci nám podél cesty z Prahy do Hájku zanechali krásné kaple, ale jsou strašně velké a tím se také hůře udržují. Už od samého počátku se musely každých dvacet let opravovat. A protože na tyto opravy chyběly peníze, dovolili františkáni již v 19. století několik kaplí zbourat. Ty, které se přestěhovaly z důvodu, že musely ustoupit novým komunikacím, měly větší štěstí, peníze na přestavbu se zatím vždy našly. S těmi opravami to je už horší.

Jste předsedkyní spolku Poutní cesta Hájek. Jak se daří propojovat akademický výzkum archivářky s tou praktickou, často manuální prací při obnově kapliček v terénu?
Manuální práci při opravě kapliček si dovolit nemůžeme. Jsou to stavby, které podléhají památkové ochraně a na opravy si mohou troufnout jen restaurátoři. Takže my ve spolku se snažíme starat o to, aby byly kaple udržované, upozorňujeme na jejich poškození nebo různé nešvary, které se na cestě dějí. Například černé skládky, nárůst náletových dřevin, občas nějaký sprejer. Rozmístili jsme po cestě devět informačních tabulí s mapou, u kterých v současné době probíhá výměna obsahové části právě s ohledem na přemístění dvou kaplí.

Na konci knihy se díváte do budoucnosti. Myslíte si, že v dnešní digitální a zrychlené době budeme historické poutní stezky vyhledávat čím dál častěji jako formu psychohygieny?
To je asi na rozhodnutí každého, jakým způsobem je či není schopen ubránit se této na můj vkus už moc divoké době. Ale to, že se vydávají knihy o poutních cestách, že se zřizují cesty nové (naposledy např. stezka sv. Ludmily) a že po nich putuje stále víc a víc lidí asi o něčem svědčí.

Autor: Martina Bittnerová

Reklama

Další články z i60.cz

Máte dluh u VZP? Ne, sms zprávy posílají kyberšmejdi

Co bohumínský Seniorklub podniká?

Město nám vychází velice vstříc a podporuje všechny seniory. Je pro nás zřízeno seniortaxi, můžeme si...

Jak předcházet proleženinám a co dělat, když vzniknou

Několik hodin v jedné poloze může přispět k tomu, že se na kůže objeví první varovný signál. U osoby, která...

Senioři na cestách: Moře, schody a trochu toho dobrodružství

Cestování rozhodně není můj koníček. Občas ale převáží touha vidět něco nového, a tak se i přes své obavy...

Buřt z Pardubic, který se proslavil

Milánek při narození sice dostal jméno Milan, ale doma mu nikdo jinak neřekl než Milánek. Byl vytoužený...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Krajina, která vypráví: Poutní cesta do Hájku

Na řecké pláži se pohádali kvůli lehátku. Banální spor skončil smrtí seniora

Jak by v 75 letech vypadal Jiří Schelinger: Umělá inteligence odhadla podobu, kterou může většina chlapů závidět

Britská královna krásy čelí drsným útokům: Rebecca schytává urážky kvůli vzhledu i svému původu

Jiří Wimmer vydělával přes 100 tisíc měsíčně, aniž pracoval. Jeho život přesto skončil pod koly autobusu

Vesnice, které usínaly na celé dny: záhada z Kazachstánu měla děsivé pozemské vysvětlení