Igor Chmela je známý z celé řady rolí, už 29. září jej můžete vidět v českém komediálním dramatu Město otců, o muži, jenž hledá svého biologického tátu. O tom, jak si vybírá role a jak dopomohl k tvorbě filmu, se rozpovídal pro redakci Kinoboxu.
Nechci spoilerovat, ale líbila se mi zápletka. V současnosti se navíc objevuje hodně filmů, které řeší ženská témata, zvlášť romantických komedií, kde si matka samoživitelka hledá partnera. Město otců hraje především na mužské téma, i když samozřejmě nejen striktně mužské.
Film vznikal zhruba deset let. V jaké fázi jste se k němu připojil?
Myslím, že scénář mi dal Zdeněk Tyc přečíst zhruba dva roky před jeho realizací. Tehdy se mnou počítal na jinou roli. Nakonec jsme se ale dohodli, že pro mne bude ideální postava, již nyní hraji. Teď se nechci chlubit, ale posloužil jsem – a rád – ohledně jedné podmínky, kterou snímek měl. Ve filmu měl být obsazen slovenský herec, takže jsem jel do Bratislavy, kde jsme dělali casting a já byl v roli toho, kdo nahazuje text.
Jak jste nakonec přešli k tomu, že jste změnil roli?
To vzniklo přirozeně. Přeci jen je mi 55, takže vzhledově a věkově odpovídám jednomu z potenciálních otců hlavního hrdiny.
Sám hrajete v kapele a ve filmu hrajete hudebníka. I když jiného žánru. Pomohlo vám to najít k postavě blízkost? Zapojil jste tam nějak tuhle zkušenost?
Zapojil jsem ji tak, že tam autenticky hraji na elektrickou kytaru, která není zapojená do aparátu. Je to scéna nostalgie a vzpomínek na hrdinovo punkové období, které prožil před zhruba 30 lety. Ta postava už aktivně nevystupuje. Ale ohledně přijetí této role nemělo žádný význam, že mám taky kapelu a že postava je bývalý hudebník. Navíc dnes má kapelu asi každý třetí herec.
Jak se do té postavy vžívalo? Byla vám něčím blízká?
Jednak je ta postava z Ostravy – celá epizoda s hledáním otce se odehrává v Ostravě – takže jsme tam zapojili i ten dialekt. Tam určitá blízkost je, i když já už v Ostravě většinu času nežiji. Ale ten dialekt si ještě dokážu vybavit a moravismy ještě používám. Obzvlášť když jsem emocionálně „vypjaty.” Možná je mi blízká i tím, že mou manželku tam hrála moje skutečná manželka Jana Janěková ml. To je asi všechno. Z nějakého psychologického hlediska asi ne. Je tam příběh, který bych na rozdíl od něj prožít nechtěl.
Podle čeho si role obecně vybíráte?
Budu upřímný, rozhodující je samozřejmě kvalita scénáře. Pokud kvalita scénáře neodpovídá, je rozhodující samozřejmě výše honoráře, protože se tím živím. Takhle jednoduché to je. Pokud je scénář kvalitní a dobrý, výše honoráře úplně nerozhoduje. Koneckonců, realita je taková, že když se dnes točí něco opravdu dobrého, tak na to peníze nejsou. Když se točí něco, co je blbé, tak na to peníze jsou. Mám pocit, že takhle je realita nastavená. Rozhodující je v každém případě scénář, kdo to režíruje a do jisté míry i to, s kým se na place potkám. I když to taky není podstatná podmínka. Rád to ale vím, a když je u toho dobrá parta, dobrý režisér a dobrý scénář, je zaděláno na to, že i když nebudu ohodnocen jako ve zbytku Evropy, mám pocit, že se věnuji něčemu smysluplnému.
Co pro vás bylo z poslední doby nejvíce smysluplné?
Z poslední doby bych řekl, že právě Město otců patří do tohoto ranku. Divákům má co nabídnout, mně se líbil a v rámci současné české kinematografie stojí za pozornost.
Je nějaký typ role, nebo filmu, který byste si chtěl vyzkoušet a ještě na to nedošlo?
Nikdy jsem neměl touhy toho typu, že bych chtěl hrát v akčním filmu, držel v ruce pistoli a letěl šest metrů vzduchem nebo vyskakoval z hořícího auta. Takový sen jsem nikdy neměl.
Podívejte se také na nejlepší dramatické filmy podle Kinoboxu.
Zdroj: Kinobox