David Toušek je zkušený profesionál v oblasti animovaného filmu. Když se rozhodl pokročit o něco dál a připravit celovečerní film, zažádal tehdejší Státní fond kinematografie o podporu pro režijní debutanty. Neuspěl. S tím se smířil. Když chtěl ale znát detaily k hodnocení, narazil. Z žádosti, která má být vyřízena ze zákona do 15 dnů, se stala přetahovaná na roky.
Psal se rok 2019 a mezi projekty, které usilovaly o finanční podporu na vznik českého filmu, byl i celovečerní animovaný film Davida Touška.
Ten je zakladatelem produkční společnosti a animačního studia Three Bohemians, které vyvíjí vlastní příběhy pro děti a poskytuje i animační servis pro reklamní, filmové a herní projekty. Podílí se například na výrobě úspěšného amerického seriálu The Wingfeather Saga a spolupracovalo na hrách Mafia III a Kingdom Come: Deliverance II.
Toušek založil i vzdělávací platformu Anomalia zaměřenou zejména na moderní zkušenosti a dovednosti pro tvorbu celovečerních animovaných filmů.
Před fondem ale se svým filmovým projektem neuspěl. Jak zdůrazňuje, akceptoval to jako fakt s tím, že na dotace není nárok. Vadilo mu ale odmítnutí ve smyslu, že na celovečerní projekt nemá dostatečnou zkušenost.
Nešlo mi o to, abych dosáhl změny hodnocení projektu, nešlo mi o peníze. Zajímalo mne, jak probíhá rozhodování Rady.
„Chtěl jsem vysvětlit, proč při mém hodnocení řešili moje kompetence způsobem, který postrádal odbornost a ani nevycházel z mnou předložených materiálů. Udělali ze mě programátora 3D animačních technologií, kterým jsem nikdy nebyl, a současně tvrdili, že nemám zkušenosti s vývojem celovečerního filmu. Chtěl jsem, aby mi tedy doložili, jakou mají kvalifikaci ti, kdo tak rozhodli a proč tak rozhodli v kritériích, která jsou odborná a objektivní,“ říká Toušek, jakkoli nezpochybňuje, že vlastní celovečerní film za sebou dosud nemá.
„Nešlo mi o to, abych dosáhl změny hodnocení projektu, nešlo mi o peníze. Zajímalo mne, jak probíhá rozhodování Rady a zajímaly mne proto i ty zamítnuté projekty. Impulzem bylo i to, že mezi debutanty většinou uspěli ti absolventi veřejných škol, jejichž učitelé byli členy Rady,“ dodává.
A tím začal příběh Davida Touška, který se paradoxně umění nijak netýká.
Sám jej vnímá jako boj občana s institucí, s úřadem, který sice spravuje veřejné peníze, ale odmítá cokoli vysvětlovat a zodpovídat se.
Přece neuznáme chybu
Státní fond kinematografie původně vznikl v roce 2013. Jeho hlavním cílem byla podpora, rozvoj a propagace české filmové tvorby a filmového průmyslu. K tomu – mimo jiné – poskytoval dotace na vývoj, výrobu, distribuci a propagaci českých filmů.
„Fond je takový úřad – neúřad. Je, či byla, to uzavřená skupina lidí mimo zájem a pozornost veřejnosti. Je veřejné tajemství, že to fungovalo roky hlavně na bázi osobních vztahů,“ říká Toušek.
Když neformální dotazy k ničemu nevedly, rozhodl se poslat žádost podle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím. První odeslal již v říjnu 2020.
Připomíná mi to mentalitu, kterou znám z vyprávění o normalizačním Československu a kádrování mých rodičů a prarodičů. Je to nesrovnatelné v důsledcích, ale podobné v logice: nevyčnívej, neptej se, přizpůsob se.
Platí, že úřady musí ze zákona na takzvanou „stošestku“ odpovědět do 15 dnů, případně si vyžádat prodloužení lhůty.
„Od lidí z fondu jsem se místo toho dozvěděl, že to je jen nástroj na buzeraci. První reakce byly ve stylu ,co si to dovolujete‘, že se snad chci mstít,“ líčí Toušek. „Na žádost o informace mi v zákonné lhůtě vůbec neodpověděli, až když jsem se ozval, tak mi místo toho mi osobně volali lidé kolem fondu, včetně tehdejší ředitelky, abych žádost stáhl.“
Toušek připouští, že jako žadatel o informace byl v té době zcela nezkušený, a tak se komunikace různě vršila, protahovala a ztrácela a dohadování trvalo nejprve týdny, pak měsíce a nakonec roky.
„Po čtyřech letech nakonec tvrdili, že jsem tu žádost o informace napsal špatně,“ říká Toušek.
„Fond nechtěl uznat, že by snad mohl udělat nějakou chybu, konzistentně se tvářil jako entita, nad kterou není. Ve finále jsem chtěl jen to, aby se omluvili, uvědomili si, že to byl jejich přešlap a poučili se. Sami od profesionálů očekávají vysokou míru odborné způsobilosti, je na místě to očekávat i od úředníků,“ dodává.
Nakonec se dozvěděl, že prý požadované dokumenty neexistují. Poslední odpověď od původního Státního fondu kinematografie mu přišla – po další urgenci – v září 2025, jen pár měsíců před tím, než fond zanikl.
Respektive se přeměnil na Státní fond audiovize – s novým vedením, jinými způsoby hodnocení, expertními radami i přístupem.
Když Toušek novému fondu poslal ke svému starému případu novou „stošestku“, byl prý mile překvapen, že odpověď přišla v zákonném termínu.
V prostředí, kde existuje jediný systémový zdroj veřejných peněz, se může postupně vytvořit moc bez skutečné kontroly.
„Poskytl veškeré informace, které mohl, vysvětlil, co všechno může poskytnout, dokonce poskytl i hodnoceni zamítnutých projektů, což starý Fond odmítil. Teď už je to vlastně jedno, ale přijde mi zajímavé, že fond najednou se změnou vedení může fungovat ochotně a systémově,“ poznamenává Toušek.
Původní fond se k případu vyjádřit nemohl, protože v mezidobí zanikl. Důvod, proč chtěl Toušek svůj spor popsat veřejně, je podle něj v zásadě celospolečenský a široce platný:
„Jde mi o svědectví o tom, jak se v prostředí, kde existuje jediný systémový zdroj veřejných peněz, může postupně vytvořit moc bez skutečné kontroly a jak se obyčejný občanský dotaz začne chápat jako problém, případně jako forma neposlušnosti.“
Závan normalizačního ducha
Téměř každý, komu se se svou anabází svěřil, prý reagoval v podobném duchu: Raději to neřeš, ještě si uškodíš.
„Jenže právě tahle rezignace mi připadá jako největší riziko. Ne samotný konflikt s institucí, ale stav, kdy se strach a mlčení berou jako standard,“ zlobí se Toušek.
Oni přerozdělují veřejné peníze, kontrola je na místě, ale jednání se mnou jako s občanem bylo tristní.
„Připomíná mi to mentalitu, kterou znám z vyprávění o normalizačním Československu a kádrování mých rodičů a prarodičů. Je to nesrovnatelné v důsledcích, ale podobné v logice: nevyčnívej, neptej se, přizpůsob se. Ostatně v samotné Radě dlouhodobě byl i člověk, který o tom, co se bude točit, rozhodoval už za normalizačního Československa,“ podotýká.
Jako občan prý cítil bezmoc: soudit se nechtěl a úředníci prý vsázeli na to, že jej ve sporu utahají.
„Oni přerozdělují veřejné peníze, kontrola je na místě, ale jednání se mnou jako s občanem bylo tristní. Tady je zvykem spíš neotravovat, nestěžovat si a po čase o podporu pokorně zažádat znovu. Já tam ale od té doby už o nic nežádal. Ztratil jsem důvěru v jejich odborné hodnocení, což je asi největší selhání veřejné instituce,“ konstatuje.
Původní nápad na celovečerní film, s nímž před lety žádal státní fond o podporu, nevzdal. Nyní jej připravuje jako krátký film, na němž chce předvést animované postavy – hrdiny svého filmového příběhu.