Představte si, že by za vámi celý den chodil někdo, kdo by vám neustále připomínal, co jste udělala špatně. „To se ti zase nepovedlo.“ „Na tohle už jsi stará.“ „Podívej se, jak vypadáš.“ „Ostatní to zvládají mnohem lépe.“ Pravděpodobně byste s takovým člověkem dlouho nevydržela. Jenže přesně takový hlas si mnohé z nás nosí v hlavě. A co je horší, často ho považujeme za něco naprosto normálního. Psychologové pro tento způsob uvažování používají pojem negativní vnitřní řeč. Jde o naše automatické komentáře, hodnocení a soudy, kterými samy sebe provázíme během dne. Problém není v tom, že si občas něco vyčteme. Zdravá sebereflexe je důležitá. Potíž nastává ve chvíli, kdy se z jednotlivých chyb stává náš údajný charakter. Neřekneme si, že jsme dnes něco nezvládly, ale rovnou se označíme za neschopné. Jedna nepovedená fotografie znamená, že jsme ošklivé, jeden pracovní neúspěch zase důkaz, že na nic nemáme. A přitom je mezi těmito výroky obrovský rozdíl.
Nepodceňujte sílu slov
To, jak o sobě mluvíme, souvisí s tím, jak sami sebe vnímáme. Pokud si neustále opakujeme, že jsme nešikovné, příliš staré, neatraktivní nebo že už nic nového nezvládneme, můžeme těmto představám postupně začít přizpůsobovat i své chování. Přestaneme se hlásit o zajímavé příležitosti, zbytečně se omlouváme, pochybujeme o svých schopnostech a raději zůstáváme v bezpečí toho, co známe. Naopak laskavější vnitřní dialog nám pomáhá dívat se na sebe realističtěji. Neznamená to, že si budeme každé ráno před zrcadlem opakovat, jak jsme dokonalé, a přehlížet všechno, co se nám nepovedlo. Znamená to spíš naučit se rozlišovat mezi tím, co jsme udělaly, a tím, jaké jsme. Nejsem špatná máma jen proto, že jsem dnes neměla trpělivost. Nejsem neschopná jen proto, že jsem udělala chybu. A rozhodně nejsem méně hodnotná proto, že mám pár kilo navíc nebo se mi na tváři objevily další vrásky.
Mluvte se sebou tak, jako mluvíte s kamarádkou
Zkuste si někdy malý experiment. Až se příště přistihnete při nějaké nepříjemné poznámce na vlastní adresu, zastavte se a položte si otázku: Řekla bych tohle své nejlepší kamarádce? Pokud by vám kamarádka vyprávěla, že se jí něco nepovedlo, nejspíš byste jí neřekla, že je úplně nemožná. Spíš byste ji povzbudila, připomněla jí, co všechno už zvládla, a pomohla jí podívat se na situaci s odstupem. Proč bychom tedy stejnou laskavost neměly dopřát také samy sobě? Pomáhá také vyměnit některé automatické výroky za trochu vlídnější a především pravdivější. Místo „jsem nemožná“ si říct „tohle se mi nepovedlo, no a co“. Místo „už na to nemám věk“ zkusit „možná se to budu muset naučit trochu jinak“. A když se ráno podíváme do zrcadla, nemusíme si připadat jako hollywoodská hvězda. Úplně stačí, když si nebudeme hned hledat deset věcí, které bychom na sobě změnily.
Nemusíte se milovat každý den. Stačí se přestat shazovat
Zvlášť po čtyřicítce a padesátce máme někdy tendenci hodnotit samy sebe podle toho, jaké jsme byly před lety. Porovnáváme současnou postavu s tou, kterou jsme měly ve třiceti, vzpomínáme na energii, kterou jsme kdysi oplývaly, a máme pocit, že nám něco nenávratně uteklo. Jenže život není soutěž, ve které musíme každým rokem podávat lepší výkon. Nemusíme být neustále sebevědomé, pozitivní a spokojené se vším, co vidíme v zrcadle. I špatné dny, pochybnosti a nespokojenost k životu patří. Důležité je, abychom se v nich samy nestávaly svým největším nepřítelem.
Zkuste si proto na sebe dávat pozor nejen v tom, co děláte, ale také v tom, co si říkáte. Vaše slova mají větší váhu, než si možná připouštíte. A jestli dnes potřebujete slyšet jednu jedinou větu, pak třeba tuto: Nemusíte být dokonalá, abyste k sobě mohla být laskavá. A rozhodně si nemusíte svou vlastní přízeň ničím zasloužit.
Zdroj: nhs.uk, womenshealthmag.com
Související články