Luciana Tomášová momentálně září v pořadu StarDance, kde se zatím těší velké divácké pozornosti. Lidé ale mohou talentovanou herečku znát také ze seriálu Adikts. O herectví, hudbě a přístupu ke StarDance si popovídala s redakcí Kinoboxu.
V rámci přípravy na StarDance jste prošla taneční průpravou. Pomohlo vám v tom herectví? Má herectví a tanec něco společného?
Rozhodně. Tanec je velmi scénický, takže když máte vlohy pro oboje, je to velký benefit. U StarDance je to tak, že když někdo nedominuje v tanci, pomáhá si scéničností. Mně jde podle mě oboje, ale s Robinem jsme se zaměřili na tanec, takže na herecké etudy tam není prostor. Jsem ráda, že to udýchám, ustojím a utancuji.

Co bylo během tréninků nejnáročnější? Byl tam nějaký šok nebo něco, co vás překvapilo?
Nejnáročnější bylo mít ctižádost a vůli. Po určité době to začne být monotónní, tělo se oslabuje, zato sílí frustrace. Dokud už netančíme na tom Výstavišti, nevíme, co nás tam přesně čeká, takže jsem se nemohla dočkat, až tam budu. Robin se mi zároveň snažil říkat, ať to vydržím a užívám si, že jsem ještě na zkušebně. Bylo to trochu schizofrenní.
Byla jste tak nervózní, že jste si opakovala nějaké pohyby pořád dokola, abyste je nezkazila?
To se mi vůbec neděje, mám dobrou pohybovou paměť. To je moje velké plus. Až při třetím tanci, který nás čeká v sobotu, si začínám trochu opakovat. Z toho mám velký respekt a bojím se ho.
V soutěži zatím patříte mezi lépe hodnocené účinkující, čím to je, že se vám zatím tak daří? Máte taneční talent v rodině, nebo se na parketu projevuje vaše láska k hudbě?
Něco jsem rozhodně podědila. O mém tátovi se říkalo, že je král diskoték, a s mámou se poznali na diskotéce. Asi by si nevybral nikoho jiného než královnu diskoték, takže tancovat uměli oba dva. Po profesní stránce jsem si ale vztah k tanci vybudovala sama. Teď mě ty kroky učí Robin. Standard a latina jsou zároveň něco diametrálně odlišného než street dance. V tom jsem pořád shrbená, je to jiné držení těla. Snažím se ohledně tance opravdu dřít a poctivě trénovat. Na začátku jsem si říkala, že mám silné a mediálně známější soupeře a nezbývá mi než je utancovat.
Díky StarDance se teď dostáváte do mnohem většího diváckého povědomí. Jak se s tím vypořádáváte?
Začínám z toho mít trochu úzkosti, ale zároveň si uvědomuji, že mi to může pomoci pracovně. To je za mě tak jediná výhoda, protože mám ráda soukromí. Musím si dávat pozor, co dělám. Kamarádi říkají, že jsem trochu tasmánský čert. Teď mám ale dobrý režim. Snažím se chodit brzo spát, jíst zdravě, pečovat o své tělo… ale samozřejmě je nepříjemné, když se někdo začne šťourat do rodiny či milostných vztahů. Zatím to ale nějak nepociťuji. S přítelem už nás vyfotili.
Máte pocit, že už vás lidé začínají vnímat jinak než před StarDance?
Záleží, jací lidé. Včera jsem třeba byla v dámské sauně a bylo to trochu nepříjemné. Ale možná je to jen moje paranoia. Jinak nevnímám rozdíl, bavím se hlavně se svými blízkými a ti mě vnímají takovou, jaká jsem.
V jednom rozhovoru jste zmiňovala, že ráda experimentujete a zkoušíte hranice. Co musí ta role přesně nabídnout, aby to znamenalo vyzkoušet hranice? Kde pro vás ta hranice je?
Ideálně by měla nabízet vystřídání spousty poloh, zajímavý žánr, mám třeba ráda surrealismus, ale nic takového jsem ještě netočila. Podle mě nemají výhodu hlavní role. Často drží diváka svou perspektivou. Někdy jsou vedlejší role mnohem zajímavější.
Je nějaký žánr, nebo typ role, na kterou nedošlo?
Chtěla bych si vyzkoušet horor, pořádného psychouše. Horory nesnáším, nemůžu se na ně dívat, ale hrozně by mě bavilo to hrát. A pak u Tima Burtona. Zahrát si v jeho filmu je můj sen.
Baví vás hrát spíš stylizovaně, nebo civilně?
Chtěla bych to mít tak půl napůl, ale tak před třemi lety jsem uměla hrát lépe civilně. Teď děláme ale v Činoherním studiu brechtovské divadlo, takže začínám mít problém být na kameru civilní. Před kamerou se musím trochu hlídat, abych v tom ubrala. Stylizace mi jde momentálně lépe.
Co obnáší brechtovské divadlo? Co to pro vás znamená?
Jsme odosobněni od role, není tam prožitek, bouráme čtvrtou zeď, komentujeme děj. Můžeme i úplně vystoupit z postavy. Ten proces vychází z improvizace, ale nakonec se to složí do ustáleného tvaru.
Je větší tréma před diváky ve StarDance, nebo v divadle?
Ve StarDance. Nikdy jsem nepocítila takový nápor emocí. Srdce mi buší extrémně rychle, nevím, co dělat sama se sebou. Navíc se mi stalo, že když jsem vyšla na ten taneční parket, lidé zatleskali a mně se okamžitě chtělo brečet. Byla jsem hrozně dojatá. Jakmile se ale spustí hudba, mozek odchází.
Kromě krátkometrážních filmů jste hrála i ve snímku Kde končí láska a několika seriálech. Jak významná to bylo zkušenost? A jak moc to pro vás jako herečku bylo odlišné od krátkometrážních filmů? Byla to velká zkušenost zjistit o tvůrcích, jak se chovají a jak pracují. Na place proběhly věci, které se mi nelíbily, ale jsem za tu zkušenost ráda. Zároveň ten film vypadal nakonec jinak, než co sliboval scénář.
Prožíváte obecně jako herečka a zároveň muzikantka hudební složku filmu? Míváte tendence si představovat vlastní hudební doprovod ke své scéně?
Teď jsme s Pavlem Soukupem točili V zájmu dítěte. Moje postava tam nosí sluchátka, takže jsem si tam pustila hudbu, kterou jsem si vybrala pro tu postavu. Měla jsem s ní naštěstí hodně společného, takže to byla moje oblíbená hudba. Mám to obecně dost ráda, hodně se na place uvolním. Pravidelně to ale nedělám, většinou na to není chuť. Spíš chci mezi natáčením slyšet ticho.
Nedávno jste hrála v krátkém filmu Orla. Jsem hrozně pyšná, že ten film vznikl, i když dnes už bych to zahrála jinak. V tom je to ale hezky autentické. Začali jsme to točit tak před pěti lety. Každé léto, nebo na jaře, když mělo být hezky, se mi producentky ozvaly, že jdeme dotáčet Orlu. Myslela jsem, že to natáčení asi nikdy neskončí, na konci jedné etapy jsem si z nich dělala srandu, že se zase uvidíme za rok. Když to teď bylo naposled, kdy probíhalo i focení plakátu, říkala jsem: „Zase za rok!“ A ony na to: „Ne! Už to neříkej!“ Ale jsem na Wandu Kaprálovou, Marii Lukáčovou a Kláru Mamojkovou hrdá, že to dokázaly dovést do konce. Pro mě je vtipné a fascinující se pozorovat takhle zpětně. Vidím velké chyby, ale vlastně je to hezké.
Když se film natáčí takhle v průběhu let, jak se daří držet kontinuitu?
Nedaří. Absolutně ne. Jeden obraz zpívám, jsem šťastná a mám rovnátka, o střih později je nemám. Jindy jdeme vedle sebe s kolegou, povídáme si, a na projekci mi někdo říká: „Ty vole, vždyť má na sobě port!” Ten projekt je strašně čistý v tom, jak jsme si na nic nehráli a byla tam velká pohoda. Bylo to nejlepší natáčení. Žádná skriptka neexistovala.
Ve filmu rapujete, rap ale přitom není váš žánr. Jak to pro vás bylo pohodlné?
Rap vůbec neposlouchám, ale já tam zase tolik nerapuju. Nazývají to rapovou pohádkou, ale moc nechápu proč, protože tam rapuju jenom jednu písničku. Druhá písnička byla náročná na tóniny, ale ta nebyla rapová. Rapovat mě baví občas doma, ale neumím to. Můj přítel se to teď učí, poslouchá k tomu podcasty a tutorialy. Podle nich je dobré si alespoň půl hodiny rapovat. Je to ale jiná záležitost než zpěv.
Svou nejznámější roli jste doposud měla v seriálu Adikts. Čím si vás získal námět seriálu?
Získal si mě Adamem Sedlákem, který předtím dělal Banger. Byla jsem čerstvě po škole, takže to pro mě byla velká příležitost. Zároveň to bylo v moodboardu vizuálně blízké seriálu Euforie, takže jsem si mohla chvilku připadat jako Zendaya (smích). Celé se to zdálo jako dokonalý vstup do filmového světa. A taky byl.

Jak vás dosavadní role podle vás proměnily jako herečku? Pomohly vám uvědomit, kam jste se posunula?
Jsem k sobě víc kritická a začínám nebýt lajdák. Posouvá mě to víc k profesionalitě.
Brzy se objevíte i v minisérii Táta. Koho tam hrajete a jak vypadalo natáčení? Hraji tam postavu koncipientky Šumberové. Mája Hamplová mi jednoho dne zavolala a zeptala se, jestli mám volno v určité termíny. Musela jsem se narychlo domluvit v divadle, abych mohla jít na kamerové zkoušky. Přišla jsem na zkoušku, kde byl Mike Samir, a zjistila, že moje role je hromada odborného textu. Samir řekl: „Beru.” Ten text mi dával smysl, i když byl složitý. Jenže to byl jen jeden obraz. Když jsme to natáčeli, stalo se, že jsem si spletla dny. Byla jsem v Meat Factory, kde jsem odehrávala představení, a najednou mi přišly dispozice k natáčení.
Přečetla jsem si, kde co točím, a byla jsem totálně v pr*eli. To se mi stalo poprvé v životě. Měla jsem noc na to se to naučit. Volala jsem si kvůli tomu přes FaceTime s přítelem, abych si to nazkoušela. Byl to dialog s Davidem Novotným, který tam odpovídá jenom „Hm, aha,“ a já tam jedu monolog. Ten měl tři strany. David Novotný mě pochválil, on je navíc takový srandista, ale před natáčením za mnou přišel a nabídl mi, že si to se mnou předtím řekne. Jsem pyšná, že jsem to zvládla.
Podívejte se také na nejlepší současné české seriály podle Kinoboxu.
Zdroj: Kinobox