Íránská taktika s kazetovými hlavicemi nejenže přepisuje pravidla dnešních vzdušných soubojů, ale předznamenává budoucnost konfliktů vysoké intenzity po celém světě. Zásada, která byla porušena Celá izraelská architektura protiraketové obrany , která patří k nejdokonalejším na planetě, stojí na zdánlivě rozumném předpokladu: každý nepřátelský projektil je jedinečným cílem, který lze odhalit, sledovat a zničit dříve, než dosáhne svého cíle. Írán přišel na to, jak tento předpoklad znemožnit.
Během několika posledních týdnů konfliktu íránské síly nasadily strategii , která promění jedinou balistickou střelu v plnohodnotnou submuniční bouři právě ve chvíli, kdy se snáší k zemi. Tedy přesně v okamžiku, kdy mají obranné štíty nejméně manévrovacího prostoru. Nejde o to vypálit více raket, ale o změnu samotné povahy útoku v nejkritičtějším okamžiku.
Neudržitelná ekonomická rovnice Odborníci na obranný trh se shodují, že každé zachycení nejmodernějšími systémy může stát miliony dolarů , a to v případě, že jde o zneškodnění jediné střely. Když se z tohoto projektilu stanou desítky samostatných fragmentů , účet se vyšplhá do bodu, kdy ekonomický kompromis mezi útokem a obranou ztrácí pro obránce smysl.
Arzenál stíhaček, který je drahý a omezený, se postupně vyčerpává tváří v tvář hrozbám, jejichž výroba je mnohem levnější . Jak upozorňují analytici deníku Le Monde , tato dynamika již nyní vyvolává obavy vojenských velitelů kvůli nárokům na zásoby munice . I když se tedy většinu útoků podaří odrazit, samotný akt vynucení masivní obranné reakce slouží sám o sobě strategickému účelu .
Jak funguje nasycení Jak podrobně popsali odborníci oslovení deníkem The Guardian , kazetové hlavice používané Íránem vypouštějí několik desítek až přibližně stovku submunice ještě ve velké výšce. Tyto malé výbušné nálože jsou rozptýleny v oblasti desítek kilometrů , padají vysokou rychlostí a každá má jinou trajektorii a místo dopadu.
Přesně v tomto okamžiku se obrana již nezabývá jednou střelou, ale několika cíli současně . Nastává okamžité nasycení, které nutí operátory činit ve zlomku vteřiny nemožná rozhodnutí: co se pokusit sestřelit a co nechat projít , přičemž se předem předpokládá, že úplné pokrytí je nedosažitelné.
Zavírající se okno Účinnost tohoto přístupu spočívá ve strukturální slabině izraelských raketových štítů. Systémy, jako je Davidův prak , určený k zachycení balistických a řízených střel středního a dlouhého doletu, nebo samotná Železná kopule , původně určená proti raketám krátkého doletu, jsou optimalizovány tak, aby zničily projektil předtím, než se roztříští , nikoliv poté.
Nejpříznivější fází pro zachycení je střední fáze letu , kdy se střela pohybuje mimo zemskou atmosféru a zůstává jediným, předvídatelným cílem. Pokud se ji nepodaří zneškodnit, příležitost rychle vyprchá . Jakmile jsou submunice vypuštěny, je pokus o jejich zachycení jednotlivě prakticky nemožný , a to i pro nejpokročilejší existující obranné sítě.
Málo střel, maximální škody Je to paradoxní, ale Írán se nemusí uchylovat k masivnímu raketovému ostřelování , aby udržel tlak na Izrael. Jeho současná doktrína je založena na kombinaci mírného objemu odpalů s násobeným účinkem díky kazetovým hlavicím. To je spojeno s používáním mobilních odpalovacích zařízení, platforem, které jsou neustále v pohybu a jejichž lokalizace je velmi obtížná, a decentralizovaného systému velení, který je navržen tak, aby vydržel intenzivní bombardování.
Výsledkem je schopnost udržet nepřetržité útoky , které, ačkoli jsou málo početné, dokáží zasáhnout konkrétní cíle a udržet izraelskou obranu v neustálé aktivitě, což ji nutí bez oddechu znovu a znovu reagovat.
Co by měl svět sledovat Válka na Ukrajině i konflikt na Blízkém východě slouží jako laboratoř pro novou formu boje . To, co Írán předvádí se svými raketami , dalece přesahuje pouhou taktickou adaptaci: je to znamení toho, kam konflikt vysoké intenzity v blízké budoucnosti směřuje .
Přeměna jediného zbraňového systému v mnohonásobnou hrozbu , která zhroutí nejsofistikovanější obranu a vyčerpá protivníka, aniž by vyžadovala početní převahu , zcela mění klasickou rovnováhu mezi útokem a obranou. A vše nasvědčuje tomu, že ostatní mocnosti si pečlivě všímají toho, co se děje. Pokud se tato logika rozšíří, budou dnešní protiraketové štíty čelit výzvě, pro kterou nikdy nebyly navrženy: nebudou již muset zastavovat jednotlivé projektily, ale plnohodnotné bouře výbušnin.
Další články