Když Jane Toppan v červnu 1902 stanula před porotou v Barnstable v Massachusetts, nebyla obžaloba postavena na obrazu ženy, která ztratila nervy a v jednom okamžiku někoho otrávila. Vyšetřovatelé už věděli, že smrt Mary Gibbsové, kvůli níž se proces konal, pravděpodobně nebyla izolovaným případem. Několik členů jedné rodiny zemřelo během krátké doby, další náhlá úmrtí se objevovala v Toppanově minulosti a lidé, kteří kdysi považovali přítomnost zkušené zdravotnice u lůžka za uklidňující, začínali zpětně klást mnohem nepříjemnější otázky.
Proces trval jen několik hodin. Psychiatr Henry R. Stedman vypověděl, že mu Toppan při vyšetření přiznala, že Mary Gibbsovou usmrtila kombinací morfinu a atropinu. Lékaři před soudem současně tvrdili, že žena, která věděla, jak dávku léků upravit tak, aby smrt připomínala přirozené zhoršení stavu, trpí závažnou duševní poruchou a není za své jednání právně odpovědná. Porota ji 23. června 1902 shledala nevinnou z důvodu nepříčetnosti a Toppan byla následně umístěna do psychiatrické léčebny v Tauntonu, kde měla zůstat do konce života.
Teprve potom přišlo číslo, které z ní udělalo jednu z nejznámějších ženských vražedkyň americké historie.
Tvrdila, že zabila jednatřicet lidí.
Toto číslo je však potřeba chápat přesně. Nešlo o 31 vražd prokázaných u soudu. Dobový tisk zaznamenal, že Toppan se k takovému počtu přiznala svému obhájci Fredu Bixbymu poté, co už byla prohlášena za nepříčetnou. Některá úmrtí bylo možné spojit s její přítomností a několik případů vyšetřovatelé zkoumali velmi intenzivně, ale hranice mezi doloženými oběťmi, jejími vlastními tvrzeními a pozdější legendou není ve všech případech ostrá.
U ženy, která podle lidí ze svého okolí dokázala lhát stejně snadno, jako dokázala působit mile, je tato opatrnost zvlášť důležitá.
Nejdřív jí vzali jméno a dali jí jiné
Jane Toppan se narodila jako Honora Kelleyová v irské přistěhovalecké rodině v Bostonu. Ani rok jejího narození není v historických dokumentech úplně jednotný; část pozdější literatury uvádí 1854, záznamy Boston Female Asylum a některé censusové údaje však ukazují spíše na rok 1857. Jistější je další část jejího dětství. Matka zemřela, když byla Honora malá, otec Peter Kelley nedokázal rodinu stabilně zabezpečit a roku 1863 umístil Honoru a její sestru Delii do Boston Female Asylum.
Pozdější populární vyprávění z jejího otce vytvořila téměř groteskní postavu psychicky nemocného alkoholika a opakují mimo jiné historku, že se pokoušel sešít vlastní oční víčka. U takto starého případu je ale lepší nepoužívat rodinnou legendu jako diagnózu. Spolehlivější je skutečnost, že obě dívky vyrůstaly bez rodičovského zázemí a že Honora byla z ústavu následně umístěna do domácnosti Toppanových v Lowellu jako indentured servant, tedy dítě zavázané pracovat v domácnosti výměnou za zaopatření.
Formálně adoptována nebyla. Přesto postupně převzala jméno Jane Toppan a začala vystupovat jako členka rodiny. Lowell Historical Society na základě místních archivů upozorňuje, že potlačení jejího irského původu mohlo souviset i se silnými protiirskými předsudky tehdejší společnosti. V prostředí Toppanových získala vzdělání, působila inteligentně a společensky a dokázala kolem sebe vytvářet příběhy, které jí pomáhaly určovat, jak ji budou ostatní vidět.
Lhaní se v pozdějších lékařských zprávách objevuje opakovaně. Toppan si vymýšlela vlastní rodinnou historii, osudy příbuzných i události, které se nikdy nestaly. Samotná tendence lhát ale není vysvětlením budoucích vražd. Zajímavější je schopnost vytvořit si přijatelnější identitu a udržet ji před okolím natolik přesvědčivě, že rozpor mezi skutečností a vyprávěním dlouho nepůsobí jako problém.
Později bude přesně tuto schopnost potřebovat.
V nemocnici získala něco důležitějšího než povolání
K ošetřovatelství se Toppan dostala v dospělosti. Studovala v Cambridge Hospital a později působila také v Massachusetts General Hospital. Podle pozdější studie lékaře C. Follena Folsoma, která se jejím případem zabývala už na počátku 20. století, byla při praktické péči o pacienty mimořádně schopná. V Cambridge Hospital byla považována za jednu z nejlepších praktických ošetřovatelek, a přestože se opakovaně dostávala do konfliktů s nadřízenými, dokázala lidi přesvědčit, že její odborné schopnosti stojí za další šanci.
Současně se objevovaly problémy. Měnila nebo nesprávně zaznamenávala údaje, porušovala pravidla, kradla peníze a experimentovala s medikací. Massachusetts General Hospital nakonec opustila bez dokončené kvalifikace, přestože její praktické výsledky byly dostatečně dobré, aby dokázala dál získávat práci. V době, kdy ještě neexistoval dnešní systém elektronické dokumentace, centrálních registrů a přísně sledovaného nakládání s léčivy, mohl schopný člověk se zdravotnickou zkušeností přejít do soukromé péče s podstatně menší kontrolou.
Toppan toho využila.
V domácnostech kolem Cambridge a Lowellu si vybudovala výbornou reputaci. Rodiny ji doporučovaly dál. Lékaři ji posílali ke svým pacientům. Její společenskost jí vynesla přezdívku „Jolly Jane“ a na první pohled přesně odpovídala tomu, co od dobré soukromé ošetřovatelky lidé očekávali: byla přítomná, zkušená a dokázala převzít kontrolu ve chvíli, kdy byl nemocný člověk i jeho rodina nejistá.
Právě zdravotnictví jí ale zároveň poskytlo prostředí, ve kterém mohla získat jiný druh kontroly.
Měla přístup k lékům. Rozuměla jejich účinku. A lidé kolem ní očekávali, že je bude podávat.
Morfin a atropin jí umožnily něco víc než zabít
V populárních textech o Toppan se často píše jednoduše, že své oběti otrávila morfinem a atropinem. Taková formulace ale přehlíží psychologicky nejzajímavější část jejího chování. Podle dobových výpovědí a pozdějšího přiznání nešlo vždy o podání jediné vysoké dávky s cílem člověka co nejrychleji zabít. Toppan měla dávkování měnit, sledovat reakce organismu a některé pacienty přivádět do stavu těžké intoxikace, aby je následně nechala zotavit.
Morfin tlumí centrální nervový systém a ve vysokých dávkách může zpomalit dýchání až k jeho selhání. Atropin působí jiným způsobem a vyvolává mimo jiné změny srdeční frekvence, delirium, suchost sliznic a poruchy vědomí. Pro zdravotníky konce 19. století šlo o známé léky, jejich dávkování však poskytovalo zkušenému člověku značný prostor k manipulaci se stavem pacienta.
Toppan později hovořila o „experimentování“.
To slovo není drobnost. Pokud je vražda jediným cílem, nejjednodušší je zvolit prostředek, který člověka spolehlivě usmrtí. Experiment naopak vyžaduje pozorování. Potřebuje reakci. Pachatele nezajímá pouze výsledek, ale proces, během něhož může sledovat, co dokáže s tělem druhého člověka udělat.
Právě tady se její zdravotnické znalosti spojily s něčím, co už s péčí nemělo nic společného. Pacient, který měl být objektem její odpovědnosti, se stal objektem její zvědavosti a moci.
Jedna žena se probudila a pamatovala si, co se u postele dělo
Mezi lidmi, kteří Toppan přežili, byla pacientka Amelia Phinneyová. Její pozdější výpověď se stala jedním z důvodů, proč je případ Toppan dodnes spojován nejen s mocí nad životem a smrtí, ale také se sexualizovaným prvkem.
Phinneyová byla po gynekologickém zákroku v silných bolestech a Toppan jí podala lék. Poté upadla do stavu těžkého útlumu. Podle jejího pozdějšího svědectví si Toppan lehla k ní do postele, hladila ji po vlasech a tváři a chovala se způsobem, který pacientka vnímala jako intimní a znepokojivý. Phinneyová nakonec přežila.
Dobový tisk později přinesl ještě výraznější tvrzení. Toppan měla během výslechů popisovat vzrušení spojené s lidmi nacházejícími se na hranici smrti a některé noviny tvrdily, že své umírající oběti objímala či líbala. Právě odtud pochází moderní označování Toppan za sexuálně motivovanou sériovou vražedkyni.
Jenže zde je nutná brzda.
Máme svědectví přeživší pacientky, máme dobové zprávy o jejích vlastních výrocích a máme svědectví psychiatrů, kteří zaznamenali její mimořádnou fascinaci umíráním. Nemáme moderní sexuologické vyšetření, které by umožnilo bezpečně určit strukturu její sexuální motivace. Navíc dobová média na přelomu 19. a 20. století pracovala s ženskou sexualitou a „šílenstvím“ velmi senzacechtivě.
Sexualizovaný prvek tedy nelze jednoduše zahodit.
Stejně tak z něj ale nelze udělat vysvětlení každé její vraždy.
Když opustila nemocnici, zmizely i poslední zbytky kontroly
Jako soukromá ošetřovatelka se Toppan pohybovala mezi domácnostmi lidí, kteří jí důvěřovali. Nebyla pod nepřetržitým dohledem lékaře ani vrchní sestry a nemusela každý krok vysvětlovat kolegům na společném oddělení. Pokud nemocný starší člověk po několika dnech zemřel, bylo snadné přijmout vysvětlení, že jeho stav byl vážnější, než se zdálo.
Roku 1895 zemřel její domácí Israel Dunham, kterého Toppan ošetřovala. O dva roky později zemřela také jeho manželka Lovey. V obou případech působila Toppan jako ošetřovatelka a obě úmrtí byla tehdy připsána přirozeným příčinám. V dalších letech se kolem ní začala hromadit podobná úmrtí a současně se měnilo složení obětí.
Už nešlo pouze o pacienty.
V roce 1899 zemřela její nevlastní sestra Elizabeth Toppan Brighamová, s níž vyrůstala. Toppan později její smrt popisovala jako čin spojený s osobní nenávistí. Pokud je toto přiznání pravdivé, ukazuje zásadní posun. Otrava už nebyla jen experimentem se zdravotně oslabeným člověkem. Stejná metoda se stala použitelným prostředkem pro řešení vztahů, závisti a konfliktů.
Toppan měla v rukou nástroj, který už znala velmi dobře.
A dokázala jej použít z různých důvodů.
Největší chyba by byla hledat jednu motivaci pro všechny její oběti
Právě zde se Jane Toppan liší od stereotypního obrazu zdravotnického sériového vraha. U některých pachatelů se opakuje údajná představa „milosrdného ukončení utrpení“. U jiných je podstatná potřeba vytvořit zdravotní krizi a potom zazářit při její záchraně. Toppan se do jedné takové kategorie nevejde.
Některé její činy působí jako experimenty s mocí nad pacientem. Jiné mají zřetelnější praktický nebo vztahový motiv. V případě Elizabeth se objevovala nenávist a žárlivost. U jiných lidí existoval finanční prospěch nebo možnost získat jejich místo. A některé výpovědi skutečně naznačují, že samotná blízkost člověka na hranici smrti pro ni měla zvláštní emocionální, možná i sexuální význam.
To neznamená, že se motivace náhodně měnila.
Spojovacím prvkem mohla být kontrola.
Při experimentování rozhodovala o fyzickém stavu pacienta. Při osobním konfliktu měla možnost člověka odstranit způsobem, který dobře znala. Pokud někoho otrávila pouze natolik, aby onemocněl, mohla se následně objevit v roli zachránkyně a převzít péči.
Stejný odborný nástroj tak dokázal naplnit několik různých psychologických potřeb.
Rodina Davisových zemřela příliš rychle na to, aby to ještě působilo jako náhoda
Právě případ rodiny Davisových nakonec ukončil období, během něhož Toppan dokázala těžit z důvěry okolí.
V létě roku 1901 zemřela během několika týdnů velká část jedné rodiny v oblasti Cataumet na Cape Cod. Toppan měla dlouhodobý vztah k Davisovým a pobývala v jejich domě. Nejprve zemřela Mattie Davisová, potom její dcera Genevieve Gordonová, následoval Alden Davis a nakonec další dcera Mary „Minnie“ Gibbsová.
Čtyři úmrtí v jedné rodině během tak krátké doby už bylo obtížné vysvětlit pouze špatným zdravím a nešťastnou náhodou. Příbuzní začali požadovat podrobnější vyšetření. Exhumace a toxikologická analýza přinesly důkazy o přítomnosti morfinu a podezření se postupně soustředilo na člověka, který u nemocných opakovaně stál.
Na Jane Toppan.
V říjnu 1901 byla zatčena.
Ironie celého případu spočívá v tom, že její největší ochrana – důvěryhodnost zdravotnice – se v okamžiku, kdy se několik úmrtí podařilo spojit, změnila v jeden z nejvýraznějších důkazních vzorců. Byla přítomná příliš často.
Psychiatrie roku 1902 měla rozhodnout otázku, kterou neumíme úplně zodpovědět ani dnes
Po zatčení Toppan vyšetřovali tehdejší přední odborníci na duševní choroby. Proces se nakonec nesoustředil na otázku, zda Mary Gibbsovou otrávila. Podle Stedmanova svědectví se k tomu při psychiatrickém vyšetření přiznala. Rozhodující bylo, zda za své jednání může být trestně odpovědná.
Doboví psychiatři ji považovali za závažně duševně nemocnou. Hovořili o bludech, narušeném vztahu k realitě, podezíravosti a dalších projevech, které je vedly k závěru, že její stav není slučitelný s běžnou trestní odpovědností. Moderní odborná literatura upozorňuje, že některé popisy mohou připomínat psychotické onemocnění, například schizofrenní spektrum, ale zpětná diagnóza člověka zemřelého před téměř devadesáti lety by byla nepřiměřeně sebejistá.
Navíc tu existuje komplikace.
Toppan sama podle dobového tisku tvrdila, že není šílená. Měla argumentovat tím, že věděla, že její jednání je špatné, a právě proto nechápala, proč ji lékaři považují za nepříčetnou. Současně však říkala, že své nutkání nedokázala ovládat.
Tím vzniká otázka, která dodnes patří k nejtěžším v trestním právu i psychiatrii: stačí vědět, že je něco zakázané, aby člověk skutečně dokázal své jednání ovládat a rozuměl jeho významu stejným způsobem jako ostatní?
Porota na odpověď potřebovala přibližně dvacet minut.
Rozsudek nebyl osvobozením
června 1902 byla Jane Toppan shledána nevinnou z důvodu nepříčetnosti v případě vraždy Mary Gibbsové. Neznamenalo to, že soud rozhodl, že Gibbsovou nezabila. Znamenalo to, že porota přijala odborný závěr, podle něhož Toppan za čin nemůže nést běžnou trestní odpovědnost.
Byla odeslána do Taunton Insane Hospital na dobu neurčitou.
Právě po procesu se v tisku rozšířila informace, že svému právníkovi přiznala 31 vražd. Dobové články jí připisovaly i další výroky a média ji rychle začala porovnávat s historickými traviči. Přezdívka „Jolly Jane“ získala nový, téměř groteskní význam: novináři si všímali, že během soudního řízení působila uvolněně, smála se a po rozhodnutí poroty vypadala spokojeně.
Takové chování samozřejmě není samo o sobě diagnostickým testem.
Je však v nápadném kontrastu se společenským očekáváním, že člověk konfrontovaný se smrtí několika lidí projeví strach, smutek nebo alespoň tíhu situace. Toppan tento očekávaný emocionální scénář často nenaplňovala.
A právě to její současníky fascinovalo možná stejně jako samotné vraždy.
Nakonec se začala bát stejného nástroje, který používala na ostatní
V Tauntonu strávila Toppan více než tři desetiletí. Některé pozdější zprávy naznačují, že po počátečním období relativního klidu se její psychický stav výrazně zhoršil. V roce 1904 například začala odmítat potravu, protože byla přesvědčená, že se ji personál snaží otrávit. Její hmotnost dramaticky klesla, než se podařilo stav stabilizovat.
Nelze přehlédnout téměř symbolickou ironii této epizody.
Žena, která roky využívala skutečnosti, že pacient neví přesně, co mu ošetřovatelka podává, začala sama žít ve světě, v němž nedokázala důvěřovat lidem přinášejícím jí jídlo a léky.
Toppan zemřela v Tauntonu roku 1938.
Přesný počet lidí, které skutečně usmrtila, už pravděpodobně nikdy nezjistíme.
„Anděl smrti“ je pro Jane Toppan až příliš jednoduché označení
Toppan bývá zařazována mezi zdravotnické sériové vrahy a označována jako „anděl smrti“. Kategorie je užitečná, protože připomíná prostředí, které pachatelce poskytovalo přístup ke zranitelným lidem a lékům. Pokud ji ale použijeme jako vysvětlení, začneme ztrácet podstatné části jejího případu.
Toppan zřejmě nezabíjela proto, že by chtěla nemocné zbavit utrpení. Některé oběti nebyly ani jejími pacienty. U různých činů se objevovala zvědavost, potřeba kontroly, osobní zášť, praktický prospěch a podle některých svědectví také intimní fascinace stavem člověka na hranici smrti.
Její ošetřovatelské povolání tedy nebylo motivem.
Bylo prostředkem.
Dalo jí znalosti, důvěryhodnost a přístup k člověku ve chvíli, kdy je přirozeně ochoten odevzdat část kontroly někomu jinému. Pacient dovolí zdravotníkovi podat injekci nebo lék právě proto, že předpokládá, že odborník stojící u postele chce jeho stav zlepšit.
Toppan tuto základní asymetrii zdravotní péče obrátila.
Čím bezmocnější byl člověk před ní, tím větší kontrolu měla ona.
Nejděsivější část jejího příběhu nezačíná vraždou
Při pohledu na Jane Toppan je lákavé hledat okamžik, kdy se z ošetřovatelky stala vražedkyně. Její případ ale ukazuje něco komplikovanějšího. Hranice se pravděpodobně neposunula najednou.
Nejprve měla lék, který mohla podat správně.
Potom zjistila, že může dávku změnit.
Mohla sledovat, co se stane.
Mohla pacienta nechat zhoršit a potom jej znovu stabilizovat. Ve chvíli, kdy kontrolovala příčinu jeho stavu a současně vystupovala jako člověk poskytující pomoc, vznikala téměř dokonale uzavřená situace: pouze ona věděla, že nemoc, kterou ostatní sledují, není nemocí vůbec.
Pokud člověk opakovaně překračuje hranici a nenásleduje trest, další překročení může být psychologicky snazší. Ne proto, že by postupná eskalace byla nevyhnutelná, ale protože první zkušenost ukazuje, že něco, co dříve vypadalo nemožně, je ve skutečnosti možné udělat a utajit.
Toppan podle vlastních tvrzení experimentovala.
Později zabíjela.
Nakonec začala stejný prostředek používat i na lidi, jejichž smrt řešila její osobní problémy.
A kolem ní přitom ještě dlouho zůstával obraz ženy, které je bezpečné svěřit nemocného člověka.
Právě to je možná nejdůležitější psychologický rozměr jejího případu. „Jolly Jane“ nebyla pouhá maska, pod níž se skrývala úplně jiná osoba. Mohla být skutečně společenská, schopná, někdy pečující a lidem sympatická. Stejný člověk zároveň mohl získat potěšení nebo uspokojení z kontroly nad stavem pacienta, využít odborné znalosti k jeho otravě a v některých případech rozhodnout, že už jej nenechá zotavit.
Lidé nemusí mít dvě oddělené osobnosti, aby žili dvě neslučitelné role.
Stačí, když dokážou jednu z nich před ostatními dostatečně dlouho skrývat.
Jane Toppan měla pro takové skrývání téměř ideální prostředí. Každá náhlá změna pacientova stavu mohla být vysvětlena nemocí. Každé podání léku mohlo vypadat jako péče. Každá přítomnost u umírajícího člověka mohla působit jako oddanost povolání.
A právě v tom spočívala její nejnebezpečnější výhoda.
Lidé jí dovolovali stát u postele proto, že věřili, že chce člověka před smrtí chránit.
Ona přitom někdy rozhodovala, jak blízko smrti ho nechá dojít.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Commonwealth of Massachusetts, Barnstable Superior Court – Commonwealth vs. Jane Toppan, soudní přepis z roku 1902 ; Cambridge University Press – Just as Deadly: The Lives of Female Serial Killers ; Lowell Historical Society – Lowell’s ties to “Jolly” Jane, Massachusetts’ Female Serial Killer ; The West End Museum – Jolly Jane Toppan: The MGH Nurse Turned Mass Murderer ; Historic Oregon Newspapers – Jane Toppan Insane, 24. 6. 1902 ; Historical Newspapers of South Carolina – A Mania to Kill, 2. 7. 1902 .
