Jan Urban: Češi, budeme se v případě konfliktu bránit, nebo dáme přednost tradici?

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

KOMENTÁŘ. Jsou chvíle, kdy se zbabělci a mudrlanti proměňují na zrádce. A pak za nimi zůstávají mrtví. V krizích a porážkách to zažívá každý národ a každé odbojové hnutí. Každý s tím nakládá podle svého založení. Polský, norský nebo jugoslávský odboj za druhé světové války neměl slitování. Zrádce nesměl přežít. Za války, stejně jako po

profimedia-1098106288

Zdroj: Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš. Foto: LADISLAV KŘIVAN / MAFRA / Profimedia

Doba čtení 4 min

Článek byl publikován 01.10.2026 04:30

Bilance odboje v protektorátu Čechy a Morava je z tohoto pohledu miniaturní a plná otázek. Podle dostupných pramenů a literatury protektorátní odboj za celou dobu války zlikvidoval pouze deset příslušníků gestapa a několik desítek nebo nanejvýše nižší stovky konfidentů a udavačů. Naprostou většinu ovšem až ke konci války a na Moravě. V přípravě na válku a především na odboj Československo selhalo.

Polská exilová vláda a domácí odbojová armáda Armia Krajowa vytvořily brzy po vojenské porážce Polska v září 1939 podzemní síť tajných soudů, které za dobu války prošetřily přes sedmnáct tisíc případů podezření z kolaborace a udavačství. Přes tři a půl tisíce osob bylo za dobu války odsouzeno k smrti a odbojáři popraveno.

Každý občan Jugoslávie, včetně žen, byl v případě napadení země povinen postavit se agresi se zbraní v ruce. V té chvíli se stával ve smyslu mezinárodního válečného práva příslušníkem ozbrojených sil.

Norsko s necelými třemi miliony obyvatel dokázalo podobně vytvořit ilegální justici; její rozsudky smrti za kolaboraci ovšem musely projít schválením ministerstva obrany exilové vlády v Londýně a nadto ještě povolením ze strany nejvyššího vedení domácího odboje. Zvláštní odbojové skupiny pak touto cestou dostaly rozkaz odsouzené zrádce likvidovat.

Za dobu války jich bylo sedmdesát osm a k tomu pět vysoko postavených gestapáků. U nás bylo až po válce vyšetřováno 130 tisíc případů podezření na udavačství a kolaboraci. Dvacet dva tisíc osob bylo odsouzeno, z toho přes sedm set k trestu smrti.

Nejdůležitější agenti gestapa byli přitom pod sovětským dozorem převerbováni komunistickou Státní bezpečností pro operace proti politickým odpůrcům.

Hauptsturmführer SS Willi Leimer, který velel kontrašpionážnímu odboru pražského gestapa a operacím proti výsadkům a partyzánskému odboji, byl předán přímo sovětské kontrašpionáži SMĚRŠ a jeho další osud zůstal nevysvětlen.
Lehneme si před nepřítelem na záda?
Co však lze dělat ještě předtím, než vůbec dojde k válkám a okupaci? A co by Česká republika měla dělat v současné situaci zvyšujícího se napětí a ruské agrese?

Lépe řečeno, co by mohla dělat země s nekompetentní vládou, jejíž nejméně polovina nepovažuje ruskou agresi za důvod k obavám a je nejspíše nakloněna v případě krize k okamžité kolaboraci, země bez bojeschopné armády, zaostávající asi ve všech směrech moderního válčení a částí obyvatelstva, otevřeně příchylného k putinovské diktatuře?

Už jenom diskuse a přijetí zákona o lidové obraně by mělo dost síly vymýtit historický návyk ustrašenosti a kolaborantství. Narovnalo by páteře a donutilo každého uvědomit si cenu občanství a svobody.

Bezpodmínečným prvním krokem, který nemůže udělat nikdo jiný, než legitimně zvolená vláda, by bylo zjistit, jestli se občané této země vůbec chtějí v případě konfliktu bránit, nebo zda raději dají přednost navyklému otrockému podrobení a kolaboraci s jakkoliv násilnou diktaturou.

Troufl by si někdo z laskavých čtenářů odhadnout výsledek případného referenda?

Vláda Andreje Babiše však udělá cokoliv, aby se odpovědi či diskusi k této otázce vyhnula. Odvážnější a vlastenečtější politická síla a garnitura by takovou otázku zvedla v parlamentu a vynutila si už v této chvíli brutálně otevřenou a dlouhou diskusi, která by na další desítky let určila směřování a limity sebedůvěry a demokratičnosti v České republice.
Trest smrti za kolaboraci
Jako vodítko by mohla využít jugoslávský zákon o Všeobecné lidové obraně (Obštenarodna odbrana) z roku 1969. Vznikl jako reakce na okupaci Československa o rok dříve a závěr jugoslávských velitelů o nemožnosti klást dlouhodobý odpor armády řádově silnějšímu agresorovi bez dlouhodobě připravené základny celospolečenského ozbrojeného odporu.

Zákon tedy především stanovil, že nikdo nemá za žádných okolností a pod trestem smrti právo podepsat kapitulaci země nebo uznat okupaci jeho území. Každý občan Jugoslávie, včetně žen, byl v případě napadení země povinen postavit se agresi se zbraní v ruce. V té chvíli se stával ve smyslu mezinárodního válečného práva příslušníkem ozbrojených sil.

Zákon stanovil i drakonické tresty včetně trestu smrti za jakoukoliv kolaboraci s nepřítelem, zahrnující nejenom otevřenou politickou kolaboraci, ale i jakýkoliv sběr informací v jeho prospěch, účast ve veřejných organizacích, orgánech správy ale i činnost ve sdělovacích prostředcích.

Velmi rychle byly vytvořeny struktury nově vytvořené Teritoriální obrany, její výcvik a decentralizované utajené sklady zbraní a vojenského materiálu na celém území Jugoslávie. Země se během několika měsíců proměnila v naježeného ježka, odrazujícího jakoukoliv případnou agresi samotnou možností zapadnutí do nekonečné guerillové války, ve které z vůle parlamentu nesmělo existovat zastrašené němé a pasivní „civilní obyvatelstvo“.

Už jenom diskuse a přijetí podobného zákona u nás by mělo dost síly vymýtit historický návyk ustrašenosti a kolaborantství. Narovnalo by páteře a donutilo každého uvědomit si cenu občanství a svobody.

Umlčelo by všechny, kdo si pod občanstvím představují jen nadšeného psa, ležícího na zádech, vrtícího ocasem, když žebrá o kousek cukru. Asi nejlépe ten problém vyjadřuje heslo jedné z polských odbojových skupin – Věrnost, nebo smrt.

Na konci války odmítla část polské zemské armády složit zbraně a pokračovali v partyzánském boji proti sovětské okupaci a komunistickému režimu.

Přezdívalo se jim „Prokletí vojáci“. Poslední z nich se jmenoval Józef Franczak, přezdívaný Lalek. Zahynul v boji s obrovskou přesilou až 21. října 1963! Dnes je národním hrdinou Polska.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Jan Vávra: Bratrovražedný boj v horních patrech katolické církve – o majetek

Poučme se z toho, co se stalo v Německu, říká exnáčelník Generálního štábu Řehka

ROZHOVOR. Bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR Karel Řehka opustil ke konci srpna po 37 letech...

Policie neví, kolik stojí ostraha Okamury či úřadů. Celkem šlo ale vloni o 872 milionů

Kolik stojí ochrana ministerstev, parlamentu či Tomia Okamury, Andreje Babiše a dalších ústavních činitelů?...

„Extremistické tajné služby,“ hájí Klaus akci krajní pravice. Hostem bude už potřetí

Václav Klaus potvrdil účast na akci rakouské internetové televize AUF1 sledované tajnými službami v Německu...

Kmotr Jurečko promluvil. Předvolební Plzeň dává vzpomenout na „staré časy“

KOMENTÁŘ. Ve čtvrtém největším městě Česka to ve volebním roce vře. Koalice stran a místních hnutí se...

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Jan Urban: Češi, budeme se v případě konfliktu bránit, nebo dáme přednost tradici?

Srovnání prezidentů: Češi řekli, kdo byl nejlepší. Jedna volba může překvapit

Dospělé mimino, výměna rolí i neodbytný vyznavač hlubokého hrdla. Pětice žen líčí, jaké praktiky pro ně byly přes čáru

Co by na to řekli Američané? Zůna si nevěděl rady a odpískal zakázku za 25 miliard

Naprosto vědecký pohled na zcela lidskou potřebu: Proč prdíme – a co s tím má společného obyčejná chůze

V Česku jsou auta drahá, pojedu pro ně k sousedům. Spočítali jsme, jestli se to opravdu vyplatí