Dnes už v podstatě definitivní ruský disident, na Oscara dvakrát nominovaný režisér sovětského původu Andrej Zvjagincev (Leviatan), má v kinech působivý koprodukční snímek Minotaur s prvky destruktivního rodinného dramatu, noirového thrilleru a také politického pamfletu ze země vysílající mobilizované brance na Ukrajinu. Pomalu vyprávěný příběh o zkorumpovaném nastavení společenského systému a krajním činu protežovaného zbabělého jedince v závěru své nadčasové myšlenky skvěle napojí na aktuální ruskou agendu.
Minotaur pramení v řecké mytologii jakožto spojení lidského a zvířecího, je to totiž fantastická bytost s lidským tělem a býčí hlavou, která se pochopitelně zrodila zásahem rozhněvaného olympského boha. Právě neposlušnost vůči svrchovaným mocným vládcům a porušení řádu vyústí v mýtus o animální bestii, jejíž obraz je pro společnost odpudivý a kterou musel v labyrintu plném mrtvol skolit hrdina Théseus. Je to jeden z věčných starořeckých příběhů, které lze nezištně přenášet také do moderní literatury a také do filmu, což jsou umělecké oblasti, jež v dílech Andreje Zvjaginceva působivě splývají.
Sovětský filmař se v relativně okysličeném ruském klimatu proslavil románovými díly jako Návrat nebo Vyhoštění, nabízejícími tradiční narativní motivy obalené nepřímou anamnézou putinovské společnosti. Tamní ministerstvo kultury za svou vycházející hvězdou nejprve stálo a přímo podpořilo následné drama Leviatan o malém člověku žijícím v severozápadním městečku, jenž marně vzdoruje tamnímu zkorumpovanému starostovi. Snímek obdržel nominaci na Oscara za scénář, ale pro ruské politické špičky byl nakonec nepohodlný stejně jako následný počin Nemilovaní, díky evropskému financování vykreslující společnost poznamenanou sobectvím, odcizením a lhostejností.
V Minotaurovi režisér po dlouhých devíti letech víceméně spojuje své oblíbené motivy a v příběhu movitého podnikatele Gleba (Dmitrij Mazurov), jenž řeší manželskou krizi, nechybí starosta provinčního města s perfektním chrupem, jenž zařizuje tak citlivé záležitosti, že lokální policie náhle postrádá valný význam. Oním „lidským zvířetem“ je ale především na pohled zdrženlivý a racionální Gleb, jenž řídí významnou oblastní společnost a přebývá v iluzi, že jeho dokonalý život s krásnou manželkou Galinou (Iris Lebeděva) a zdravým synem nemůže nic ohrozit. Kariérismus mu nicméně hází vidle do manželství, které je viditelně prosté intimity a vlastně jakýchkoli pocitů, a společnost (ať už ta jeho, nebo všeruská) se po zahájení vojenské invaze na Ukrajině učí dýchat těžký dusík.
Zdánlivě ruská produkce v tamním jazyce a s lokálními herci skutečně neopomíjí kriticky hodnotit už nejkrvavější evropský konflikt po druhé světové válce. Ačkoli Zvjagincev na scénáři pracoval už koncem minulé dekády a inspiroval se minimálně francouzským neonoirem Nevěrná žena z roku 1969, zápletka plně vyvstala až po únoru 2022, kdy částečná mobilizace postupně zanášela válku i mezi civilní obyvatelstvo. Režisér se navíc nakazil covidem a po uzdravení se usadil ve Francii, přičemž Rusko jej už považuje za zahraničního agenta. Minotaur v koprodukci Francie, Německa a Lotyšska, natáčený převážně v oblasti Rigy, je tedy kritickým vyprávěním o zemi, která proměňuje i celkem slušné občany při jejich „hrdinských zkouškách“ ve věrné poskoky učící se režimu přizpůsobit.
Zpočátku by tak pro komerčnějšího diváka mohlo být překvapivé, že vyprávění setrvává hlavně v domácnosti mezi manželi, kde se vznáší citové vakuum, prosvětlované maximálně září mobilních displejů, které všichni členové rodiny nedají z ruky. Minimálně Galina přitom něco skrývá a film nás dlouho nenechává na pochybách, že během manželových pracovních hodin se stýká s jiným mužem. Nejsou to ale milenci, kteří kují pikle jako v noirové klasice Pošťák vždy zvoní dvakrát. Zvjagincev lpí především na Glebovi, jenž v práci i v soukromí nejprve řeší jiný problém – mobilizace totiž překročila práh jeho firmy, v níž musí pro vojenskou uniformu obětovat čtrnáct zaměstnanců. Starosta tento krok nakázal čtyřem největším podnikatelům ve městě, kteří celkem odvádějí 150 mužů, a nikdo z přítomných oligarchů si nedovoluje příliš vzdorovat. Co je špatné pro kapitalismus, to je blahodárné pro matičku vlast, v níž dosazení úřední zastupitelé mají svrchovanou moc – doba oligarchů ostatně skončila a vyštval je Putin, jehož podobizna během radniční schůzky na ovečky shlíží.
Privilegia ovšem podnikateli nescházejí, a jak se postupně dozvídáme, jsou tak rozměrná, že běžný zákon je na ně krátký. Především je to Gleb, kdo finálně rozhoduje o tom, koho pošle do ukrajinských zákopů. Sám z toho přitom jako byznysmen nemá radost a příběh je okrajově také korporátním dramatem, i když fiktivní korporace bez odmlouvání podkuřuje státnímu režimu, jehož vůle je nezpochybnitelná. Kdo s ní nesouhlasí, ten narychlo odjíždí ze země, ať už na dovolenou s neznámým datem ukončení v případě bohatých, nebo na distanční pracovní směny u podřízených. Migrační vlny se ale odehrávají spíše v pozadí a aktéři je reflektují výhradně byznysovou optikou, popřípadě si jich vůbec nevšímají podobně jako veteránů s amputovanými končetinami, kteří se v několika záběrech objevují v maskáčích na ulici – hned pod billboardy oslavujícími statečné a vzorové brance, kteří se už nemusí vrátit.

Zvjagincev takto neokázale zhmotňuje prorežimní systém založený na přísném diktátu a také propagaci. Obeznámenost s oscarovým dokumentem Pan Nikdo proti Putinovi je před Minotaurem dobrým sociálním kontextem, ale dramatický snímek ho na druhou stranu nepotřebuje. Obstarává ho jednak znalost režisérovy dosavadní tvorby, jednak i paralelní vývoj dvou zdánlivě nesouvisejících linií uvnitř příběhu, které se začnou významně protínat až ve finálním aktu více než 130minutového filmu. Gleb, na metaforické rovině lapený uvnitř bezvýchodného bludiště, je postavený před osobní zkoušky na úrovni pracovního i osobního života. Je na tom tedy podobně jako mnozí (anti)hrdinové hollywoodských filmů, jenže Zvjagincev přistupuje k vyprávění o něco zdrženlivěji. V dlouhých záběrech nejprve předesílá možné důsledky vyřčeného či vykonaného, zprvu neuspokojuje vedením pozornosti napojeným hlavně na manžela a zapojuje vícero žánrů, které jsou však spíše falešnou stopou svádějící z pravé podstaty objemné systémové výpovědi.
Takhle nějak by možná o Rusku natáčel Jafar Panahi (Drobná nehoda), kdyby se narodil v SSSR, ačkoli Zvjagincev se tolik nepřiklání k absurdnímu černému humoru. V sociální anabázi je naopak vážný skoro jako jihokorejský literát Chang-dong Lee ve výtečném Vzplanutí, ale oproti němu zase netíhne k mysteriózní poetice. Poetika Minotaura je velmi přízemní, jak si prozápadní námět včetně manželské krize a jejího krajního thrillerového řešení žádá. Myšlenky o tom, že ve prospěchářsky nastaveném systému nelze fungovat rovně a morálně, jsou univerzální a přidružené metafory většinou trochu neadekvátní vzhledem k poměrně monumentální stopáži, která si žádá pevné vedení zmíněného Jihokorejce.
Zvjagincev není až tak dobrým režisérem a jeho kubrickovské manýry včetně finále jako z Vesmírné odysey zavánějí pózou, ale scénář má opět napsaný výborně a některé jeho paralely jsou až brutální – nejen ono konečné propojení ústřední nevěry s tématem mobilizace (prostřednictvím symbolického vztahu poddaného s papalášem), ale třeba i zdánlivě nicotná řeč o uklízení jako duševní očistě. Schválně si všimněte, kdy patriarchální hrdina, jenž neumí ani naskládat nádobí do myčky, poprvé bere do ruky hadr.
Minotaur je výborným propojením žánrového filmu a sociálně-kritické sondy z domácnosti, která může být povědomá všem civilizovaným domácnostem světa. Brnká na povědomé psychologické struny a přitom vypráví rozsáhlejší příběh(y), který(é) se odehrává(jí) daleko za zdmi privilegovaných s jejich netušeným rejstříkem zbabělých a krajních voleb. Dal by se zkrátit, ale tím bychom zase ztratili možnost průběžně přemýšlet o jedné linii a opájet se napětím plynoucím z té druhé. Hlavní doménou je ostatně právě spojení těchto principů, které z filmu nedělá jen agitační protiruské dílo.
Podívejte se na žebříček dosud nejlepších filmů tohoto roku podle databáze Kinoboxu.