Korejský tvůrce Hong-džin Na už si dokázal na (nejen) festivalovém rybníčku vydobýt poměrně zvučný status coby tvůrce vizuálně i atmosféricky výrazných žánrovek, s nimiž si ale dokáže šikovně hrát a kombinovat je i se zcela odlišnými žánry či prvky. A do toho samozřejmě přidat i trochu toho správně přepáleného korejského humoru. Režisér kultovního hororu Kvílení či kriminálky Bílé maso si dal ale na deset let pauzu a vrací se opravdu ve velkém stylu. Hope je totiž jedním z nejdražších filmů jihokorejské historie, který naplňuje šablonu přímočaré akční sci-fi do místy kulervoucích rozměrů. I přesto bohužel tuto intenzivní jízdu jistými tvůrčími kroky dost přibrzďuje.
Příběh nás tedy zavádí do titulní přímořské vesničky poblíž demilitarizovaného pásma, v níž chcípl pes a žijí zde zejména staří lidé. Nyní je zde však čeká pořádný rozruch. Ve městě totiž začne řádit cosi děsivého a krvelačného, co za sebou zanechává zkázu a mrtvoly. Zatímco policisté se snaží zvládnout chaos v ulicích, skupina lovců se vydává po stopách mrtvých zvířat do hlubin tamních lesů, kde je také čeká setkání s něčím, co evidentně nepřichází z tohoto světa. Boj o přežití s děsivými monstry tak může začít.
Dechberoucí akční jízda
Ano, zápletka by snad ani nemohla být přímočařejší a každý z nás asi dokáže vyjmenovat tak deset filmů, kde viděl něco podobného. To ovšem režisérovi nebrání v tom, aby Hope proměnil v dravou a místy velmi napínavou podívanou. Hong-džin Na nijak nezapírá inspiraci hollywoodskými vzory a při svém žánrovém blbnutí připomíná i ty největší klasiky Vetřelcem počínaje a Predátorem či Jurským parkem konče. Parametry akční sci-fi jsou tu navíc budovány ukázkově přesně podle žánrové učebnice.
Režisér nejdříve v první atmosférické části parádně buduje napětí i strach z neznáma. Divák vidí narůstající chaos i přibývající počet brutálně zabitých lidí, nebezpečné monstrum ale poprvé uvidí až po takřka hodině snímku. Hope tím upomene ty největší klasiky právě v čele s Vetřelcem, zároveň se ale již tradičně nebojí dělat si z tradičních žánrových propriet legraci a podvratně je obracet. Divákovi je tak monstrum dlouho skrýváno, protože ústřední policejní hrdina je zpočátku poměrně neschopný srab, co do zásadních událostí dorazí pozdě, nebo je sleduje z co největší dálky, což celému konceptu „utajování monstra“ dává poměrně osvěžující prvek.
Když už se však první z monster naplno odhalí, přejde režie naplno do akčního režimu a přichází další lahůdková pastva pro oči. Hong-džin Na ukazuje špičkové režijní řemeslo a zejména dechberoucí akční scény vás svou realizací dokonale uvrtají do sedačky. Automobilové honičky či úprky před monstry se mohou pochlubit famózní prací s kamerou a průlety, které opravdu berou dech. Společně s perfektně rytmizovanou akcí a skvělým soundtrackem vám pak tyto sekvence napumpují do žil takové množství adrenalinu, že budete z filmu naspeedovaní ještě několik hodin po konci projekce. A vcelku jednoduše díky tomu snímku odpustíte i kolísavé triky, jež mají k oné dokonalosti mnohdy daleko.
Když jsou ambice na obtíž
Jako akční blockbuster zahraničního střihu funguje Hope parádně, problém ovšem je, že tvůrce měl až příliš přehnané ambice. Jak už to tak u korejských filmů bývá, i zde vás čeká vydatná porce sebeparodie a excentrického humoru. Problém je, že v tomto případě nepůsobí mix krvavé akce a nadhledu příliš celistvě. V první polovině parodické a zábavné momenty plní svůj účel ještě na jedničku (etuda s průjmem patří mezi nejzábavnější scény roku). V druhé části, která přitvrdí na napětí a je vyloženě intenzivní hrou o přežití, už ale pokusy o hlášky a humor působí často i nepatřičně a násilně. Spíše vyvolávají dojem, že si scenáristé vzpomněli na vtipné pasáže až na poslední chvíli.
Kvůli tradiční korejské přepálenosti tu pak není moc komu fandit. Sympatických hrdinů tu moc nenajdete a s řadou přepálených figurek na hraně karikatury zkrátka úplně „nepůjdete“. Největší problém ale nastává se stopáží snímku a samotným závěrem. 160 minut je na přímočarou sci-fi o mimozemské invazi s poměrně předvídatelným dějem prostě moc. Někdy tu navíc není moc co vyprávět, a tak tvůrci naplňují prostor zbytečnými vedlejšími postavičkami a bohužel i jistým umělým natahováním akčních scén, což se projeví zejména ve velkolepém finále.
Dlouhá stopáž navíc zamrzí i kvůli tomu, že snímek místo epického zakončení vlastně nijak neskončí a ukáže se, že je film pouze úvodem pro ještě daleko větší (zřejmě) věci příští. Tvůrci tak začnou v samotném závěru trochu bizarně budovat mimozemský lore, servírovat velké události, k nimž se předtím vůbec nebudovala cesta, a natočit tak snímek bez vyvrcholení a aspoň dílčího konce. A to přece jen zanechá po dvou a půl hodinách sledování jistou diváckou pachuť.
Hope i přesto nese všechny prvky jasného asijského kultu. Přináší nářezovou akci a lahůdkové krvavé hody, pořádnou porci napětí a tajemné atmosféry, zároveň tyto prvky obohacuje patřičnou žánrovou podvratností a vydatnou porcí humoru. Jenže právě skloubení sci-fi a humoru tu tentokrát působí až nečekaně roztříštěně a křečovitě. A ani tvůrčí ambice udělat z filmu v závěru počátek nové série zřejmě řadu diváků nepotěší. Stále se ovšem jedná o tak vtahující akční šlehu s mnoha výtečnými momenty, že jí filmový fanoušek řadu těchto neduhů rád odpustí a stejně bude čekat na ten druhý díl.
Podívejte se na žebříček nejlepších sci-fi filmů podle databáze Kinoboxu.