Queer-lidé, gaye nevyjímaje, se v posledních deseti letech stali oblíbeným terčem středoevropských populistů. Místní národně-konzervativní politici totiž deklarují, že usilují o národní jednotu, jenže ta je v jejich pojetí zároveň velice selektivní – a odmítá vše, co neodpovídá heterosexuální normě.
(…)
Hrozba
Sociální emancipace gayů v posledních sto letech sice platí za ukázku modernizačního úspěchu, v současném středoevropském klimatu syceném neotradicionalistickými fantaziemi ale může gay snadno představovat i varovný symptom fragmentace — hrozbu pro národní pospolitost a odchylku od žádoucího společenského uspořádání, jež se populisté snaží udržet, nebo obnovit.
Šest regionálních výroků:
„Homosexualita je nepochybně tolerována. Podle latinského tolarare — snášet.“ (čestný předseda Alternativy pro Německo)
„Zavedli jsme právo adopce pro stejnopohlavní páry. Drazí přátelé, tohle nijak nesouvisí ani s pokrokem, ani modernitou. Je to morální a intelektuální ztráta soudnosti.“ (předseda rakouských Svobodných)
„Snaží se nás přesvědčit, že LGBT jsou lidé, i když ve skutečnosti jde pouze o ideologii. Generace mých rodičů nebojovala proti komunismu proto, abychom nyní souhlasili s jinou ideologií, která je pro lidstvo ještě destruktivnější.“ (polský prezident zvolený za Právo a spravedlnost)
„Pokud jde o homosexualitu, Maďarsko je trpělivá a tolerantní země. Existuje ale červená čára, kterou nelze překročit: Nechte naše děti na pokoji.“ (předseda maďarského Fideszu)
„Kdyby mě jako malého kluka, který se nemůže bránit, adoptoval stejnopohlavní pár, radši skočím z okna.“ (předseda české Svobody a přímé demokracie)
„Duchovní potřeby slovenského národa jsou pro nás přednější než fyzické potřeby homosexuálů.“ (předseda slovenského Směru)
Tradice
Odpor vůči stejnopohlavním vztahům, jak jej formulují populističtí politici napříč regionem, se obvykle vysvětluje jako obhajoba tradičních hodnot. Homosexualita, ten moderní zplozenec, prý do pokojného středoevropského prostoru nepatří. Takto rámovaná obhajoba vlastní nesnášenlivosti je ale docela pikantní, protože ve skutečnosti nemá homosexualita v žádné jiné části světa takovou tradici jako tady. Coby termín a pojem se totiž zrodila právě ve střední Evropě.
Stejnopohlavní blízkost je samozřejmě odvěká a znala ji už starověká Indie stejně jako antika. Výraz „homosexualita“ pro její popis ale poprvé použil teprve rakousko-maďarský intelektuál a publicista Karl Maria Kertbeny, když v šedesátých letech předminulého století brojil proti pruské legislativě, která pohlavní styk dvou mužů trestala žalářem. Homosexualita je vrozená a nezměnitelná, zdůrazňoval tehdy, a není proto důvod, aby bylo soukromé a dobrovolné sexuální chování předmětem trestního práva.
Se svou pokrokovou argumentací Kertbeny přišel ve zlomové době. Na styk dvou mužů po staletí dohlížela náboženská morálka, která ho hodnotila jako zavrženíhodnou sodomii, a tuto perspektivu od ní přejímaly i světské zákoníky. S oslabováním církevního vlivu, důrazem na individualitu a rozvojem věd včetně moderní medicíny ovšem došlo ještě v závěru Kertbenyho života k zásadní transformaci, kterou dobře vystihuje i další osud jeho novotvaru.
Výraz, který vznikl na obranu stejnopohlavní touhy, od Kertbenyho přejal rakouský sexuolog Richard von Krafft-Ebing a zavedl ho i do medicínského názvosloví. Ve své druhdy vlivné knize Psychopathia sexualis (vyšla v roce 1886) ovšem homosexualitu současně představil jako perverzi sexuálního pudu a patologický stav čili druh psychického onemocnění. Z hříchu se v tu chvíli stala lékařská diagnóza — aniž přestala být trestným činem.
Skutečnost, že dohled nad mužsko-mužským stykem převzala od náboženství věda, dobře ilustruje modernistickou ideu pokroku a individualizace, současně však obnažuje jejich zásadní limity. Jak v Dějinách sexuality upozorňuje francouzský filozof Michel Foucault, v předmoderní společnosti se na různé projevy stejnopohlavní blízkosti nahlíželo jako na soubor zakázaných činů a člověk, který se jich dopouštěl, byl jednoduše hříšníkem, nebo ještě spíš hřešícím členem určité komunity. Moderní společnost se svým důrazem na lidskou individualitu podle Foucaulta poměry výrazně změnila, protože stejnopohlavní praxe přestala být přečinem, ale stala se vlastností: součástí lidské identity a definičním rysem člověka.
Přičiněním Krafft-Ebinga se tak sice před sto padesáti lety zrodila moderní homosexualita, lidskou individualitu ovšem dobová věda zároveň uzamkla do katalogu definičních znaků, které umožnily i novou formu odsudků. Touhu muže po muži totiž prohlásila za chorobnou, a navíc ji spojila se zdegenerovanou feminitou a exaltovanou extravagancí.
Trvalo ještě další půlstoletí, než se z odporu k reduktivní medicínské kategorii homosexuála zrodilo sebeoznačení „gay“, a třebaže se v současnosti gay-identitě podařilo z klinického područí vyvázat a zpochybnit i devalvační sekundární znaky, její těžiště zůstává neměnné, protože bez erotického přitahování stejným pohlavím by gay neexistoval. Ani dnes tedy neodpovídá většinové normě a zůstává snadno redukovatelný na svou sexuální touhu, což na něj nakonec umožňuje nadále vztahovat veřejný cejch, jak ho založila někdejší kriminalizace a psychiatrická diagnostika.
Stigma
Principy stigmatizace popsal počátkem šedesátých let americký sociolog a sociální psycholog Erving Goffman a v dnes již klasické studii Stigma upozornil na zajímavý jev. Coby silně diskreditující atribut totiž stigma nikdy neexistuje samo o sobě, ale vzniká teprve z interakce dvou osob jako produkt nenaplněných očekávání jedné z nich.
Pokud je náš protějšek natolik odlišný, že zklame naše původní předpoklady, frustrace z jeho odlišnosti nás nasměruje až ke znehodnocení jeho sociální identity. Na základě rysu, jenž se nám protiví, totiž začneme soudit jeho celou existenci — a pokud budeme ve svém odsudku úspěšní, proměníme i v jeho mysli onen dráždivý rys na vadu, za kterou je potřeba se stydět.
Homosexualita představuje obvyklou příčinu takové stigmatizace, neboť nedodržuje většinové sexuální konvence, za což ji v minulosti systematicky postihoval církevní, právní i zdravotnický systém. Ačkoliv na Kerbenyho agendu už v meziválečném období navázali rakouský psychoanalytik Sigmund Freud a německý sexuolog Magnus Hirschfeld, když shodně odmítali považovat homosexualitu za nemoc, ve většině zemí střední Evropy přestal být stejnopohlavní styk trestným činem teprve v průběhu šedesátých let a ze seznamu diagnóz zmizel až před třemi dekádami.
Střední Evropa navíc svede gaye snadno stigmatizovat i dnes. V regionu, který si zakládá na kýči středové pozice a deklaruje svůj vzdor vůči extrémům, může být emancipační agenda a snaha o narovnání stejnopohlavních práv snadno reinterpretována jako nežádoucí intervence pomýlených a excesivních západních trendů. Protože se navíc zdejší modernita ustavila kolem státu, a nikoliv kolem občana, představují zde emancipační požadavky projev pochybného sociálního pokrokářství, které se svými manýrami vymezuje vůči celku a ohrožuje státně-národní jednotu.
Neúplnost
Existence stigmatizovaného člověka se jeví jako trvale neúplná. Gay buď část sebe sama skrývá, aby odpovídal vnějším očekáváním, a pak žije polovičatě a rozštěpeně vůči sobě samému. Nebo se společenským očím pokusí vyjevit ve své plasticitě, nesoulad s majoritní normou ale začne působit jako veřejný cejch. A ačkoliv se tentokrát může považovat za celistvého aspoň před sebou samým, ve vztahu k normativnímu společenskému celku se jeho existence zdá méněcenná, nedostatečná, a tedy znovu pouze dílčí.
Stigmatizace, jíž se středoevropské společnosti (a jistě nejen ony) dopouštějí, vede u minority nakonec k nazření toho, že plná existence není za žádných okolností možná. Že naše bytí ve světě bude vždycky jenom nedokonalé, neúplné, parciální. Trpká zkušenost stigmatu zpřítomňuje vědomí, že Já svede být jenom fragment. A v tomto objevu tkví také její podivný přínos.
Fragment
Eberhard Ostermann v pojednání o fragmentu a modernitě nabídl možnost, že zlomek představuje relikt někdejšího celku, a je třeba připomenout, že tuto interpretaci vyznává i soudobá střední Evropa. Fragment pojímá jako důsledek úkorných dějinných procesů, jako trpkou zprávu o rozpadu komplexnějších struktur, a zaniklý celek pak touží restaurovat, nebo se k němu aspoň vztahuje jako k blažené Arkádii.
Přesuneme-li znovu pozornost z historicko-společenské roviny na úroveň individua, zjistíme, že sledovaná středoevropská pozice není příliš vzdálená konceptům, které v minulém století rozpracovával francouzský psychoanalytik Jacques Lacan. V jeho pojetí existuje naprostá celistvost pouze v jednotě s matkou a s jejím tělem. Na svět se tak člověk nutně rodí již s chybějícím bytím a s pocitem neúplnosti či fragmentárnosti, při čemž další okolnosti lidské existence tuto zkušenost jenom zesilují. Naše myšlení je totiž organizované na bázi jazyka, jenomže jazyk je nedokonalý a limitující nástroj, který nás od reality leda vzdaluje, protože vnější ani vnitřní svět nedokáže bezchybně a komplexně vyjádřit. Člověk se tak nikdy nemůže vyjevit ani zažít dostatečně plně; celistvost se pro něj stává jen nedosažitelným předmětem touhy.
S odkazem na Lacana nakonec můžeme říct, že každá existence bez výjimky (tedy ta stigmatizovaná i ta většinová) představuje pouhý fragment. O ráji totálního, jednotného, završeného celku lze pouze snít, případně se pokoušet překonat vzniklý pocit chybění — Lacan ho nazývá béance — a kýženou celistvost aspoň imitovat.
Přísliby silné a statické idyly, se kterými střední Evropu svádějí hlasatelé neotradicionalismu, představují právě takový imitační pokus. V regionu, jenž dynamiku modernity považuje za skličující hrozbu, využívají iluzorní touhu po komplexitě a přicházejí s nabídkou harmonie, kterou nebudou rozrušovat specifické potřeby a požadavky jednotlivců. Absolutní komplexita není nikdy naplnitelná, a přesto: Individuum se zde má podvolit totalitě.
Emblém
Specifikum stigmatizované homosexuality spočívá v tom, že si na rozdíl od většinové společnosti fragmentárnost a nezacelitelnost vlastního bytí zřetelněji uvědomuje, a co víc, tuto životní situaci dokáže i tematizovat a včlenit do své každodennosti. Z fragmentu se tak u gayů stává emblém existenciální zkušenosti — performativní námět a široce variovaný motiv, jehož prostřednictvím rezignují na ambici komplexního sdělení.
Fragment slouží jako nástroj, kterým gay přitahuje pozornost k sobě i ke svým výstupům. (…) Představuje způsob, jak druhého zaujmout, svádět nebo zjitřit, protože těží z neodbytné lidské touhy po kompletování celku.
Zkušenost s fragmentárností existence usnadňuje gayům i práci s vlastními personami čili veřejnými maskami společenských rolí. Protože je celek nedosažitelný, nemusí se přece zatěžovat nárokem, aby persony jejich Já bezchybně zrcadlily, a gay místo toho podle aktuální potřeby akcentuje jen jednotlivé zlomky sebe sama. Může manifestovat svou feminitu (drag shows, neskrývané zaujetí pro popové hvězdy), stylizovat svůj vzhled podle hypermaskulinních subkultur (kožená scéna motorkářů, vizuální kód skinheadů) nebo objektivizovat vlastní tělo (obecný kult krásy), aniž by ho zatěžoval pocit, že tím ztrácí na komplexitě. Jeho společenská pozice jej totiž systematicky přesvědčuje o tom, že fragment je beztak to jediné, s čím lze nakládat.
Zlomkovitou povahu má i kultura pánských saun, gay-barů a inkluzivních tanečních klubů. Homosexuální návštěvník sice může podlehnout klamu, že se zde lze zažít a projevit plně, neboť tyto provozy představují hájený a z vnějšího řádu vyňatý prostor. Konstrukce safe-space se ale stále přidržuje logiky, podle níž je potřeba stigma před každodenním světem skrývat (být neúplný), a protože jsou navíc pobyty v těchto místech vždy jen dočasné, vedou nejčastěji k amplifikaci vlastní sexuality coby ústřední složky homosexuální identity, která jindy nemá být spatřena. Komplexita je zde nahrazena odhaleným a užívaným fragmentem.
V neposlední řadě se pro gaye může stát fragment i fetišem — zástupným předmětem touhy v situaci, kdy na celek nelze dosáhnout. Takto instrumentalizovaným zlomkem jsou anonymní těla, jež si v městských zákoutích užívají cruiseři, ale fetišizace fragmentu stojí i za využíváním darkroomů a glory holes v nočních klubech, a na méně fyzické rovině můžeme uspokojení z neúplnosti stopovat až k homosexuální fascinaci muskulaturou antických soch (typicky Belvederské torzo).
Objev nescelitelného fragmentu, k němuž gaye dohnalo společenské stigma, tak na řadě úrovní formuje homosexuální existenci i její kulturní preference. Bylo by samozřejmě zavádějící tvrdit, že jde o exkluzivní rys gayů ve střední Evropě, neboť stigmatizace homosexuality není jen záležitostí tohoto regionu. Právě středoevropské prostředí se svou nezdolnou touhou po bezrozporných celcích ale vytváří vhodné podmínky k tomu, aby šel tento rozměr moderní homosexuality vůbec nahlédnout.
Text „Gay existence jako fragment“ vychází z eseje „Fragment a zkroušené srdce“, která je součástí autorovy nové knihy S Wittgensteinem v gay sauně . V únoru 2026 ji vydá nakladatelství Host.
Alex: Máma mi řekla, že na tohle už je asi moc stará. Jak se vyoutovat rodičům jako nebinární člověk?
„Buď to přetavíš, nebo se v tom utopíš.“
O trans lidech bez trans lidí
Servíruj, matko! Na audienci v domě královen
Queer Slovácko sa nesúdí
Když jedu vlakem na Slovensko, sundávám náušnice
Hledáme topmodelku. Zn.: Za každou cenu
Slovensko nie je len Fico a Šimkovičová
A je to… venku! Pat a Mat jsou pár. Už 50 let
