Francouzská spojka (The French Connection) si zabrala místo mezi nejoblíbenějšími a nejzásadnějšími kriminálkami svou špinavostí, drsností a syrovostí. Ta prosakuje nejen do kulis, kamery a střihu, ale především do své hlavní postavy, Jimmyho „Pepka” Doyleho (Gene Hackman), policejního detektiva na stopě rozsáhlé pašerácké sítě. Výjimečný film přitom vznikl souhrou omylů, neshod, bizarních kompromisů a konfliktu dvou rozdílných přístupů.
Děj vycházel ze skutečného případu, který v šedesátých letech vyšetřovali detektivové Eddie Egan a Sonny Grosso. Ti rozkryli síť pašeráků heroinu z Francie do USA a zabavili narkotika v ceně 32 milionů dolarů. Mozek zločinné operace Jean Jehan ale unikl do rodné Francie, kde byl sice později zatčen, ale nebyl vydán do Spojených států. Případ v knize The French Connection zpracoval Robin Moore a o příběh projevil zájem producent Philip D’Antoni. Zpracování skutečného případu má ale jednu filmovou nevýhodu – skutečná policejní práce je dlouhá, plná sledování a odposlechů a zpravidla se při ní příliš nestřílí a nezabíjí, což byl ostatně případ Francouzské spojky.
Syrovost i potřeby žánru
D’Antoni pracoval na různých verzích scénáře s Williamem Friedkinem, postupně se na snímku podepsalo několik dalších scenáristů včetně Ernesta Tidymana, bývalého kriminálního reportéra, jenž měl cit pro pouliční dialogy. Při práci na filmu se nicméně střetly dvě potřeby; natočit svižnou kriminálku a vytvořit snímek, jenž bude působit realisticky a téměř dokumentárně. Inspiraci našel Friedkin ve snímku Costy Gavrase s názvem Z. Historický kriminální thriller je natočený jako dokument, což mu dává značnou naléhavost a aktuálnost. Friedkin chtěl Francouzskou spojku natočit podobným způsobem.
Kameru měl na starosti Owen Roizman, který dal filmu specifický vzhled. Což nebyl jen estetický záměr, ale také důsledek omezeného rozpočtu, který činil 1,5 milionu dolarů a který se postupně vyšplhal na 1,8 milionu dolarů. Snímek proto používá dlouhé objektivy, přirozené světlo, zrnitý obraz a roztřesenou kameru, jejíž pohyb ladí s pohybem postav. Když protagonisté běží, kamera běží s nimi. Když si navzájem ukazují místa nebo lidi, dočkáme se dokumentaristických záběrů, jako kdyby kriminalisty i zločince doprovázel do akce filmový štáb. Vzniká tak dojem autentického New Yorku i syrového sledování policejní práce. Přitom ale snímek odpovídá žánrovým potřebám, situace, které jsou ve filmu zobrazené, jsou nadsazené tak, aby Francouzská spojka stále působila jako kriminální thriller. Vzniká tak kontrast syrového realismu a čisté žánrovky.
Syrovost snímku podporuje i práce s hlavním hrdinou. Jimmy „Pepek” Doyle je podsaditý, neupravený, chlastá, s pravidly si hlavu neláme, vedlejší škody jsou mu čím dál víc jedno a celkově je dost nepříjemný. Jeho práce si vybírá daň na jeho osobním životě a pracovní rytmus se mění v posedlost. Jak se jeho vůle soustředí na dopadení šéfa pašeráckého gangu Charniera (Fernando Rey), nezbývá mu prostor na nic jiného. Je to hrdina, jehož kvality spočívají v tom, jak se snaží dělat svou práci, ale postupně je ztrácí i zde, a to kvůli tomu, jak postupně ztrácí hranice. Není to modelový hrdina, ale místy dost hnusná postava. Zároveň je ale také schopný detektiv, který si všímá důležitých souvislostí a má dobrý instinkt.
Riskantní podnik
To film vykresluje mimo jiné i svou ikonickou scénou honičky auta s vlakem. D’Antoni předtím produkoval Bullittův případ, proslulý mimo jiné ikonickou automobilovou honičkou, a Friedkin v tom spatřoval určitou výzvu. Hned na úvod zvýšil sázky – hrdina se nebude honit s autem, ale s nadzemním vlakem. Během honičky se tak střídají dva paralelní pohyby; chaos ve vlaku a urputný Doyle v autě. Honička samotná byla na dnešní i tehdejší dobu natočena dost rizikově.
Kaskadér Bill Hickman jel v protisměru v plném provozu a jediným bezpečnostním prvkem natáčení byla siréna. Některé reakce ostatních řidičů jsou zcela autentické. Když jel Hickman do protisměru, srazil se s jiným řidičem. Friedkin později přiznal, že bylo obrovské štěstí, že se při natáčení nikdo nezranil, a už by tak scénu nenatočil. Celá honička byla natočena jako výmluvný moment právě pro Doyleovu destruktivní posedlost dopadnout zločince a neohlížet se přitom na vedlejší škody. Trochu ironicky se to odrazilo i do Friedkinova přístupu, nicméně dravost scény z ní stále dělá jednu z nejpamátnějších honiček amerického žánrového filmu. Zároveň Doyleův charakter skvěle vystihuje.

Obsazení plné omylů
Hackman mu navíc dodává skvělou živočišnost a správně agresivní energii, hlavně jeho charisma slavné figuře – a filmu celkově – pomohlo. Což je zároveň paradox, protože původně neměl herec v legendární kriminálce hrát. Friedkin chtěl obsadit
Jackieho Gleasona,
Petera Boylea nebo skutečného Eddieho Egana. S Hackmanem pracovat nechtěl. V jednu chvíli vážně uvažoval o obsazení novináře Jimmyho Breslina. Nicméně Breslin neměl žádnou hereckou zkušenost ani talent a odmítal řídit auto, údajně kvůli slibu matce. Protože jednou z klíčových scén snímku je právě honička s vlakem, byl to jen další z řady důvodů, proč jej neobsadit. Pro filmaře vyvstal problém – měly začít přípravy a neměli hlavní roli. Castingová ředitelka na poslední chvíli navrhla Hackmana, a tak měl svérázný herec roli jistou.
Natáčení s ním navíc nebylo nijak příjemné, herec si totiž nesedl s Eddiem Eganem, jehož v rámci přípravy doprovázel při jeho práci. Friedkin si všiml energie, kterou měl Hackman při své frustraci, a během natáčení jej popichoval, aby z něho tu nevrlost dostal. Podobně bizarní bylo obsazení Doyleova protihráče, gangstera Charniera. Friedkin byl uchvácen filmem Luise Buñuela Kráska dne a požadoval na roli Charniera Francisca Rabala. Jenže neznal jeho jméno, a tak jej castingové agentce zběžně popsal. Do Ameriky tak na její nabídku přiletěl herec Fernando Rey. Rabal byl navíc vytížený, a tak se Friedkin spokojil s hercem, který se u filmu ocitl omylem. Rey navíc neuměl francouzsky, což byl pro roli Francouze trochu problém. Jeho francouzské dialogy tak musely být dabovány.
Nakonec se ale ukázal šťastnou volbou. Reyova elegance totiž pomohla vytvořit v Charnierově postavě Doyleův přesný protiklad. Na rozdíl od malého, hrubého a přízemního poldy je Charniere vysoký, elegantní, upravený a zdvořilý. Když zrovna neorganizuje drogový byznys a nenechává zabíjet lidi, působí jako milý a charismatický chlapík. Snímek jej navíc staví do kontrastního prostředí. Jeho doménou jsou luxusní pokoje a drahé restaurace, zatímco Doyle žije v omšelém bytě. Charniere je organizovaný a kontroluje složitou operaci, zatímco Doyle postupuje jak naštvaný buldozer, kolem kterého se všechno rozpadá.
Snímek vyšel ve stejný rok jako Drsný Harry, a je to celkem fascinující protiklad. Oba snímky sledují drsného kriminalistu, který překračuje hranice. Jenže zatímco Drsný Harry je stylizovaný a svého nekompromisního poldu modeluje skoro jako mytického hrdinu s přesnou muškou a ikonickou hláškou na rtu, Doyle žije v drsném, přízemnějším světě, kde se risk nevyplácí. Proto také počin dospěje k extrémně temnému závěru, který odmítne odměnit hrdinu za jeho posedlost. Naopak ukáže, že posedlost má velmi ponuré následky.
Film přinesl jeden z nejzajímavějších paradoxů. Byl to malý film s omezeným rozpočtem, dokumentární kamerou, nesympatickým protagonistou a záměrně neuspokojivým koncem. Diváci na něj ale chodili, kritici jej milovali a zároveň získal hned pět Oscarů. Jeho drsný styl inspiroval rovnou celý tón žánrového filmu, jehož dominantou byly špinavé ulice a temná tvář policejní práce. To bylo trochu ironické, protože Francouzská spojka vycházela sice z realismu, spoustu věcí ale podřídila potřebě žánrového jazyka. V roce 1975 se snímek dočkal pokračování s názvem Francouzská spojka 2. Postava detektiva Doylea se stala základem pro plánované seriálové pokračování. Vznikl ale pouze pilotní film Detektiv Doyle, kde titulní roli po Geneu Hackmanovi přebral Ed O’Neill.
Podívejte se také na další skvělé kriminálky 70. let, jaké na Kinoboxu najdete.
Zdroje: Anatomy of a Chase; William Friedkin, AFI Catalog, Wikipedia, Kinobox