Chvíli trvá, než mezi trámy a stěnami kostelní věže zaduní mohutný úder, druhý, třetí a pak už se nese zvuk zvonu Zuzana za dobré slyšitelnosti i dvacet kilometrů daleko. Zvoníci sami tvrdí, že osoby ve zvonici vnímají zblízka zvuk jako velmi silný, prostupující celým tělem, ale spíš příjemný.
Jihlavská Zuzana není jen tak nějaký nanicovatý zvonek z malé zvoničky, ale zvon velevýznamný v mnoha historických pohledech i technických parametrech. Podle všech známých a dostupných pramenů je třetí největší v České republice. Historici právě v těchto dnech připomínají dvě jubilea zvonu: „Na parkáně u Matky Boží byl ulit 29. září 1563 pražským zvonařem Brikcím z Cimperka zvon Zuzana, který byl s velkou slávou 27. října téhož roku zavěšen na jižní věži chrámu sv. Jakuba,“ potvrdil svého času jihlavský historik Zdeněk Jaroš.
Co Jihlavané vyprávěli svým vnukům
Co se dělo v době, kdy zvonař Brikcí patřil k nejproslulejším a kdy Jihlava měla pouhých několik tisíc obyvatel? Podle ověřených zdrojů většinou z církevních pramenů si můžeme udělat obrázek o tom, co staří Jihlavané viděli na vlastní oči a později o tom vyprávěli svým vnukům.
Hlavní slovo měla parta mistrů zvonařů. Na místě se huť stavěla měsíce předem. Lidé z okolí pozorovali, jak rostou těžké trámové konstrukce s měchy, vlastní pec a obří forma na vlastní zvon s obestavěným prostorem. Budovaly se nové cesty, kopaly jámy s vyzdívkou a chystaly jiné nevídané věci.
Na místě panoval stěží představitelný ruch a shon
Přípravy se stupňovaly až do svátku sv. archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela 29. září 1563. Veliké plameny a sloupy dýmu stoupaly z obrovské pece s tavící se zvonovinou. Na místě panoval stěží představitelný ruch a shon. Více, než sto dělníků se točilo po parkánu zdánlivě jeden přes druhého kolem pece, obestavěné soustavou dmychadel a měchů na foukání vzduchu. Křik, shon a lomoz nastal převeliký, až nakonec proud žhavé zvonoviny tekl speciálním korytem do formy.
„Při odlévání byli přítomni páni kazatelé, přísežní z rady a mnoho osob z obce. Před odléváním i potom se lidé modlili na kolenou a zpívali Te deum a mnoho jiných písní chvály,“ popsal dění na místě jihlavský historik František Hoffmann.
Po několika týdnech táhlo novotou zářící zvon ke kostelu od hradeb přes náměstí více než sto silných mužů. Vážil 120 centýřů, dnešních více než sedm tun. Město na jeho výrobu dalo rozlít několik děl a zaplatilo ze něj celkem 750 kop grošů. Takovou cenu mělo tehdy několik velkých domů ve středu města. Zvonoviny zbylo jednadvacet centýřů a mistr Girg Gleichsner z nich odlil tři menší zvony na jihlavské věže.
Veliký zvon byl posvěcen hned po odlití jako Jakub, ovšem jisté historické prameny uvádějí, že jihlavské ženy jej brzy přejmenovaly na Zuzanu.
Dojímavý příběh o žebračce Zuzaně
„Existuje dojímavý příběh kronikáře Leupolda z dob dávno minulých o žebračce Zuzaně, která věnovala veliké jmění na ulití zvonu, aby se ve stáří mohla těšit jeho velebným zvukem,“ připomněl svého času historik Hoffmann. S malou úvahou o významu zvonů přispěl i někdejší městský věžník, orlojník a správce věžních hodinových strojů Jiří Göth: „Nejen o Vánocích by měly znít městem i krajinou zvony. I ony dotvářejí kulturní krajinu křesťanské Evropy. V Jihlavě není snadné zajistit zvonění, když je k dispozici pouze jediný historický zvon, který je však třeba šetřit z důvodů, že má i občasné potíže kvůli zavěšení srdce.“
Dodejme, že mezi lidmi až do dneška převládá povědomí, že zvon má jméno podle pohledné lazebnice a svůdnice Zuzany, která svou lazebnickou živnost provozovala v těsném sousedství kostela sv. Jakuba.