A s náležitým předstihem se začínají dít věci. Nekonečné zástupy lidí se radí, domlouvají, nakupují svíčky, věnce, výzdobu na hroby. Mnohé rodiny cestují po hřbitovech všech zemí českých i moravských, až se konečně v kalendáři objeví 2. listopad. V církevním kalendáři je Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, jinak Památka zesnulých či prostě lidově Dušičky.
Přichází tajemná chvíle, kdy se na hřbitovech setkává svět živých s těmi na druhém břehu. Citlivé duše se tam v nejskrytější komůrce svého nitra na chvíli sejdou s nejbližšími, kteří byli stále s námi a najednou odešli. Kam? Věřící lidé to tuší, možná vědí. Také nevěřící všeho druhu se k nim přidávají, protože věří, že smrtí jejich život nekončí a dál v nějaké formě pokračuje.
Nitro se otevírá sentimentálním myšlenkám
A snad právě proto mnozí čekají o Dušičkách na hřbitově na neopakovatelný okamžik, kdy zrovna padá tma a do toho září a čarovně blikají stovky světýlek. Mezi hroby občas zavane opar z tajícího vosku a nad vším se vznáší něco nepopsatelného a trochu strašidelného. Obyčejně bývá chladno, člověka z toho všeho lehce mrazí a z černých míst za náhrobky vyvěrá houstnoucí tma. Aby toho nebylo málo, nitro se otevírá sentimentálním myšlenkám.
Zrovna tak možná vnímal svátek Dušiček básník Jan Skácel, když svého času napsal krátkou báseň Mrtví: Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami - přicházejí jako stíny ve vlasech popel kusy hlíny - tváře jakoby vymazané a přece se jen poznáváme - po chrpách které kvetly vloni slabounce jejich ruce voní…
Ve Vyskytné se kdysi peklo v dušičkovém čase pečivo, jemuž se říkalo dušičky. Byly to tři malé, za sebou spojené bochánky nebo válečky, na konci rozříznuté, vypadající jako kosti. A v místních rodinách se ta podobnost připomínala dětem, aby si vštípily pomíjivost lidského života.
Duše vystupují z očistce
„Svátek Dušiček je vzpomínkou na zemřelé, jejichž duše jsou ještě v očistci a právě v předvečer tohoto svátku vystupují duše z očistce, aby si odpočinuly od muk. A právě proto jim jejich blízcí nosí květiny, vzpomínají na ně a zapalují svíčky, aby jim ulehčili,“ vysvětlil svého času Václav Nečada z Vyskytné.
Vůbec poprvé se setkáváme s tím, že jeden den v roce byl zasvěcen památce zemřelých, už v 7. století. Biskup Isidora ve španělské Seville svým mnichům nařídil sloužit mše za duše věřících, kteří odešli na věčnost. Slavení se rozšířilo během dvou staletí z evropských zemí i do východních církví. Rokem vyhlášení svátku Dušiček je rok 998, kdy benediktinský opat sv. Odilo z kláštera v Cluny ve Francii nařídil slavit památku všech zesnulých věřících o dni 2. listopadu.
Dobře informované historické prameny tvrdí, že tento den má v Evropě prastarou tradici. Než se stal církevním svátkem (998), oslavoval se v tento den bůh Odin, jehož povinnost byla pečovat o všechny zemřelé. Naši prapředkové v tento den navštěvovali v převlecích za divokého koně či v jiných maskách všechny domy v místě, aby obřady místním připomněly kult smrti, v níž se minulost setkává s budoucností.
A teď ze hřbitova honem domů! Doma čeká teplíčko, pohoda, něco k zakousnutí, vůně kafíčka či případně jiné potěšení. Taková chvilka je velice vhodná pro malou dušičkovou reminiscenci. Každý máme svoje nejdražší Dušičky, které nám odešly, ale jsou stále s námi, ať chceme či nechceme. Je to náš i jejich zvyk, který nehodláme měnit.