Digger patří pro mnohé filmové nadšence mezi nejočekávanější filmy roku, a to hned z několika důvodů. Producenti se už takřka rok snaží navodit dojem, že Tom Cruise zde předvádí jeden ze svých životních výkonů, s nímž si dojde pro Oscara, dvojnásobný oscarový režisér Alejandro González Iñárritu má navíc doručit odvážnou a provokativní satiru, která nenechá nikoho chladným. Ani v jednom z těchto příslibů Digger nezklamává, i přesto zanechává značně rozporuplné pocity.
Hlavním hrdinou těžkotonážní satiry, která pálí do černého od první minuty, je ropný magnát Digger Rockwell (Tom Cruise), který se nestará o nic jiného než o svoji nemocnou (a extrémně starou) kočku a samozřejmě co největší zisky. Při svých snahách vydolovat ze země co nejvíce ropy se neštítí ničeho a nebere ohledy ani na hlasitá varování svých odborníků. Situace vyvrcholí ekologickou katastrofou, která může mít ještě ničivější následky. Americká vláda v čele s prezidentem Curtisem (John Goodman) pověří Diggera vyřešením celé situace a on nabude dojmu, že právě on může celé lidstvo zachránit.
Čeká nás tedy drsná, cynická, černohumorná a často samozřejmě trefná satira aktuální politické a společenské situace, kapitalismu, pokrytectví elit, amerického komplexu mesiášství či ignorování ekologických problémů. Digger toho ale skrývá ještě mnohem více a má přichystáno nějaké to překvapení, po němž nabízí titul ještě další vrstvy. Iñárritu pak všechna témata a narážky do diváka pere v opravdu agresivním a zatraceně hlasitém stylu.
Přepálená satirická jízda
Oceňovaný tvůrce ve svém tvůrčím stylu částečně navazuje na oscarového Birdmana – také Diggerova do sebe zahleděná odysea se totiž vyznačuje maximálně frenetickým a roztěkaným stylem, který nutí diváka být neustále ve střehu; syrovou a nepříjemnou atmosféru pak znásobuje špičkovou prací s ještě nepříjemnějšími ruchy a znepokojivým soundtrackem.
Iñárritu tu jede z hlediska satirického formátu a přepálenosti na absolutní dřeň a působí jako mix klasického Dr. Divnolásky s moderními satirami typu K zemi hleď! Zde jsou však tvůrci ve zvoleném stylu ještě mnohem radikálnější a už teď je z hodnocení amerických kritiků jasné (na Rotten Tomatoes svítí aktuálně pouze 52 % pozitivních recenzí), že tento tvůrčí přístup bude divák buď milovat, nebo absolutně nenávidět.
Digger je totiž filmem plným rozporů. Jedná se o záměrně maximalistickou satiru, která si je své přepálenosti vědoma, reflektuje ji a v závěru ji využívá k sympatickým pointám a hezky se zamýšlí nad formátem satiry jako takovým. Jenže dá se tvůrčím záměrem naplno omluvit fakt, že je kvůli přehnané tvůrčí agresivitě a intenzitě místy opravdu nepříjemné i trochu ubíjející se na snímek koukat? Z mého skromného pohledu nikoliv, zejména když se dílo okatě ukájí svou vlastní tvůrčí nabubřelostí a velikášstvím.
Snímek dokáže v mnoha chvílích příjemně pobavit či přijít s velmi trefnou situací, hned v další minutě ovšem svou přehnanou intenzitou zvládne mnohdy působit otravně. Iñárritu sice dokáže hezky nastavovat zrcadlo, v narážkách na Trumpa, MAGU a současný obraz Ameriky však neříká nic nového a objevného, co už bychom neviděli v jiných satirách z minulé doby. Slavný režisér má navíc problémy s humorem i komediálním timingem a v jednotlivých tématech většinou spíš hlasitě křičí, než aby v nich šel dostatečně do hloubky.
Herecký koncert Toma Cruise
Digger je tak zajímavý a podnětný v tom, jak nekompromisní a maximalistický styl tvůrci zvolili, často se však film ztrácí sám v sobě. Snímek přitom nejde odstřelit jako nepodařené dílo, minimálně z řemeslného hlediska si totiž zaslouží jen vysoce nadprůměrné známky. Kromě již zmíněné parádní práce se zvukem a znepokojující hudbou se rozhodně musí zmínit další podmanivá kamerová práce od Emmanuela Lubezkiho či výtečná práce se scénografií a prostorem.
Iñárritu dokáže vykouzlit několik režijně i herecky působivých momentů, které vyzařují všechny prvky osobitého díla, jen aby o scénu později zase malinko přešlápnul. A pak je tu samozřejmě herecký koncert Toma Cruise, jenž se změnil k nepoznání a po dlouhé době podává strhující a zcela soustředěný výkon. Místy ovšem i on šlape na plyn možná až moc a snaha o vytouženého Oscara je až příliš evidentní. Nikdy ale nepřejde do přepálené karikatury a díky výtečnému výkonu podává daleko vrstevnatější výkon než přepjatý John Goodman či po hříchu nevyužitá Sandra Hüller.

Digger je zkrátka dílem, jež se velmi těžko hodnotí – jeho osobitému kouzlu se dá snadno propadnout, ale taky lze kvůli němu počin snadno odstřelit. Film je do sebe paradoxně zahleděný stejně jako jeho hlavní hrdina, a i když se snaží říct velmi podnětné věci pomocí nadprůměrného filmového řemesla a v satirické části se mnohdy trefuje do černého, doplácí na svou přestylizovanost a afektovanost, v níž se ztrácí hlubší myšlenky a někdy bohužel i samotný humor. Jedná se však o ten typ neotřelého filmového zážitku, na který by si měl každý udělat názor sám.
Podívejte se na žebříček dosud nejlepších filmů tohoto roku podle databáze Kinoboxu.