Jedno město dostává od státu na obyvatele o 70 procent více než druhé. Přitom obě zajišťují školy, dopravu, kulturní vyžití i další veřejné služby pro desetitisíce lidí z širokého okolí. Český systém rozpočtového určení daní sice mezi obce ročně rozděluje přibližně 350 miliard korun, podle ekonomů však vytváří výrazné rozdíly mezi srovnatelnými městy. Zatímco zvláštní postavení hlavního města Prahy lze vysvětlit jeho mimořádnou rolí, zvýhodnění dalších vybraných měst vyvolává otázky. Srovnejme například Plzeň a Liberec, dvě krajská města se srovnatelnou infrastrukturou, školami, kulturními institucemi a tisíci denně dojíždějících. Přesto Plzeň získává z rozpočtového určení daní v přepočtu na jednoho obyvatele zhruba o 70 procent více než Liberec. V podobně nevýhodné pozici se vůči Plzni nachází také Olomouc nebo Hradec Králové. Důvod? Nehledejme ho pouze v kvalitě hospodaření ani v rozsahu poskytovaných služeb. Plzeň patří mezi čtyři města, kterým zvláštní postavení přiznává přímo zákon. Těmi zbývajícími jsou Praha, Brno a Ostrava. Mezi těmito městy je však jeden zásadní rozdíl. Praha není pouze krajským městem, ale hlavním městem České republiky. A tomu odpovídají také její povinnosti a náklady. Praha je jiná liga. A má to své důvody Praha plní funkce, které žádné jiné české město v takovém rozsahu nezajišťuje. Je sídlem ústředních státních institucí, diplomatických zastoupení, významných univerzit, nemocnic a kulturních zařízení. Každý den do ní přijíždějí statisíce lidí za prací, vzděláním, službami nebo turistikou. Zásadní rozdíl představuje také doprava. Praha jako jediné české město provozuje metro, jehož výstavba, modernizace a provoz vyžadují mimořádné investice. K tomu přistupuje rozsáhlá síť tramvají, autobusů a příměstské dopravy, významné silniční stavby a dopravní infrastruktura, která neslouží pouze Pražanům, ale celé republice. Hlavní město je zároveň klíčovým dopravním uzlem České republiky. Soustřeďuje dálniční a železniční spojení, významné přestupní terminály a infrastrukturu navázanou na největší české letiště. Praha navíc vykonává současně působnost obce i kraje. Její rozpočet proto nelze jednoduše porovnávat s rozpočty ostatních měst, která jsou součástí samostatných krajů. Vyšší daňové příjmy Prahy tak mají objektivní opodstatnění. Samozřejmě to neznamená, že jakákoliv výše jejího zvýhodnění je automaticky správná. Při posuzování rozpočtového určení daní je však nutné zohlednit specifické funkce a náklady hlavního města. Peníze podle adresy, nikoli potřeb Rozpočtové určení daní (RUD) určuje, jakým způsobem se výnosy vybraných daní dělí mezi stát, kraje a obce. Obecní podíly na DPH a daních z příjmů se počítají především podle počtu obyvatel, rozlohy katastru a dalších zákonných parametrů. Svou roli hraje také počet dětí v mateřských a základních školách a s menší vahou i počet pracovních míst. Skutečné výdaje municipalit se však od těchto tabulkových kritérií často zásadně liší. „Peníze nejdou tam, kde se služby poskytují,“ upozornil v rozhovoru pro Český rozhlas Jiří Münich z PAQ Research. Zatímco většina českých obcí získává z RUD přibližně 20 až 22 tisíc korun na obyvatele, Karviná, která plní roli přirozeného centra širšího regionu, dostává jen zhruba o tři tisíce korun na hlavu více než malá vesnice, jež neprovozuje ani vlastní mateřskou školu. Krnov platí, okolí využívá Na stejný problém poukazuje i starosta Krnova Tomáš Hradil. Město ze svého rozpočtu financuje kulturní a sportovní zařízení, která slouží i obyvatelům okolních vsí. „My jako město Krnov na rozdíl od malých vesnic máme divadlo, kino, plavecký bazén,“ uvedl Hradil pro Český rozhlas. Regionální centra tak nesou značnou část nákladů na provoz služeb pro celý mikroregion, rozdělování daní na to však nebere dostatečný ohled. Vedle Krnova se s touto nerovností potýkají například Olomouc, Liberec, Hradec Králové i další města. Postavíte továrnu? Z výnosů mají zisk ostatní Další paradox odhaluje květnová studie Centra ekonomických a tržních analýz (CETA). Pokud obec umožní na svém území vznik nové továrny, musí se vypořádat se zvýšenou dopravní zátěží, opotřebením silnic, hlukem i případnou nespokojeností starousedlíků. Výnosy z daní, které nová investice vygeneruje, se však z velké části přerozdělí mezi všechny obce v zemi. Podobně samosprávy doplácejí i na bytovou výstavbu. Noví rezidenti okamžitě vyžadují místa ve školkách a školách nebo údržbu ulic, finanční přínos do obecní kasy však přichází se zpožděním a pod podmínkou, že se v místě skutečně přihlásí k trvalému pobytu. Výsledkem může být situace, kdy radnice nemají dostatečnou finanční motivaci novou výstavbu podporovat, přestože je bydlení jedním z největších problémů českých měst. Kdo tedy prohrává? Současný systém přiznává zvláštní postavení Praze, Brnu, Ostravě a Plzni. Zatímco v případě hlavního města existují mimořádné důvody pro vyšší financování, u ostatních tří měst je namístě ptát se, zda historicky nastavené rozdíly stále odpovídají jejich skutečným potřebám. Proč má například Plzeň získávat výrazně více peněz na obyvatele než Liberec, Olomouc nebo Hradec Králové? Jsou rozdíly v nákladech na veřejné služby skutečně tak zásadní? I proto sílí volání po systémové reformě. V sázce nejsou kosmetické úpravy, ale desítky miliard korun ročně. Pro některé radnice by změna pravidel znamenala vítanou finanční injekci, jiné by mohly o část dosavadních příjmů přijít. Náš Region se proto hodlá rozpočtovému určení daní a jeho dopadům na česká města dlouhodobě věnovat. Zdroj: autorský text