U některých severoamerických druhů se na tento okamžik čeká třináct nebo sedmnáct let. Redakce konstatuje, že jde pravděpodobně o nejdelší přípravu na několik týdnů seznamování, jakou jsme zatím v přírodě potkali.
Bobík se chytil hlavně té části o několikaletém pobytu pod zemí a hledá způsob, jak ji zavést jako zaměstnanecký benefit. Pan Mňau namítá, že po návratu by musel několik týdnů nepřetržitě křičet, což Bobíkovu žádost nijak zásadně neoslabuje. Paní Žofie mezitím žádá první opravu všeobecného povědomí: ne všechny cikády žijí třináct nebo sedmnáct let. To je specialita několika periodických severoamerických druhů. Cikád existují tisíce druhů a jejich životní cykly se výrazně liší.
Většinu života možná vůbec neuvidíte
Život cikády začíná na větvi. Samice do drobných zářezů ve větvičkách naklade vajíčka a po vylíhnutí nastane první velké životní rozhodnutí mladé cikády. Spadne na zem. Dobrovolně.
Drobná nymfa se následně zahrabe do půdy a začne podzemní část života, která může podle druhu trvat rok, několik let nebo v nejslavnějších případech celých třináct či sedmnáct let. Pod zemí se živí tekutinami z kořenů rostlin pomocí bodavě sacího ústrojí a postupně prochází několika vývojovými stadii.
Takže zatímco člověk během sedmnácti let dokončí školu, několikrát změní telefon a možná i životní názor, periodická cikáda pořád sedí pod stromem. Ale roste. Pan Mňau považuje tuto strategii za velmi důkladnou přípravu na veřejné vystoupení.

Sedmnáct let. A pak najednou všichni
Nejslavnější jsou severoamerické periodické cikády rodu Magicicada. Jednotlivé populace se objevují v ohromných počtech pravidelně po třinácti nebo sedmnácti letech. A nejde o pár kusů.
Když přijde správný rok a půda se dostatečně zahřeje, mohou se na vhodných místech začít objevovat miliony cikád. Vylezou z podzemních tunelů, vyšplhají na stromy, ploty nebo prakticky cokoli svislého a zahájí závěrečnou fázi svého života.
Proč právě třináct a sedmnáct? Jedna z nejzajímavějších hypotéz upozorňuje na to, že obě čísla jsou prvočísla. Tak dlouhé a matematicky nešikovné intervaly mohou snižovat pravděpodobnost, že se životní cyklus cikád pravidelně sladí s populačními cykly predátorů. Zároveň jejich masové objevení funguje jako další ochrana: predátoři se mohou nacpat cikádami k prasknutí, ale všechny je prostě sežrat nedokážou.
Evoluční plán tedy zní přibližně: Přijďte jednou za sedmnáct let a přijďte všichni. Redakce uznává, že na takto postavenou akci by marketingový rozpočet nestačil.
Z podzemní příšerky se během několika hodin stane okřídlený dospělec
Když nymfa konečně vystoupí z půdy, ještě nevypadá jako známá okřídlená cikáda. Najde si pevný podklad a začne poslední svlékání. Starý exoskelet praskne. Z něj se postupně vysune měkký světlý dospělec s ještě nevyvinutými křídly. Ta se naplní, narovnají a tělo během několika hodin ztvrdne a získá typické zbarvení.
Prázdná schránka zůstane přichycená na stromě nebo jiné podložce. Právě tyhle suché „cikádí duchy“ lidé často nacházejí v oblastech, kde se cikády právě líhnou. Pan Mňau celý proces označil za velmi efektivní převlékání. Bobík se zeptal, jestli by mohl starý exoskelet po výměně nechat v kanceláři místo sebe. Žádost nebyla přijata.
A potom začne randál
Pokud jste někdy v létě slyšeli z korun stromů vytrvalý vysoký bzukot, možná jste poslouchali cikády. A hlavní pachatelé jsou samci.
Nevytvářejí zvuk třením křídel jako cvrčci. Na bocích těla mají speciální membrány zvané tymbály. Silné svaly je rychle deformují dovnitř a zase ven, čímž vznikají série zvukových impulzů. Dutá část těla pak funguje jako rezonanční komora a výsledný zvuk zesílí. Jinými slovy: samec cikády má vestavěný hudební nástroj přímo v břiše.
A některé druhy jsou opravdu hlučné. Jejich hlas může dosahovat hodnot kolem 100 decibelů, tedy úrovně, při které už není vůbec přehnané mluvit o přírodním hlukovém provozu. Bobík podotýká, že konečně našel živočicha, vedle kterého jeho štěkání působí společensky přijatelně. Pan Mňau odpovídá, že laťka byla položena mimořádně nízko.

Celý ten koncert má jediný hlavní důvod
Samci nekřičí proto, že by slavili příchod léta nebo měli potřebu komentovat počasí. Volají samice. Jednotlivé druhy mají vlastní charakteristické signály, díky kterým samice poznají správného partnera mezi dalšími zvuky okolí. Když začne zpívat velké množství samců najednou, vznikají obrovské sbory, které mohou dominovat zvukové krajině celé oblasti.
Dospělá cikáda přitom nemá mnoho času. U známých periodických druhů trvá dospělá fáze jen několik týdnů. Během nich je potřeba najít partnera, spářit se, u samic naklást vajíčka a tím celý dlouhý cyklus uzavřít. Takže třináct let přípravy. Tři nebo čtyři týdny premiéry. A konec.
Cicada není saranče. Prosíme, přestaňte je míchat
Cikády mají ještě jeden dlouhodobý komunikační problém: lidé je občas označují slovem „locust“, tedy saranče. Historicky se to například v Severní Americe stávalo periodickým cikádám. Jenže cikáda není saranče.
Saranče patří mezi rovnokřídlý hmyz a je příbuzná kobylkám. Cikády patří do úplně jiné skupiny polokřídlého hmyzu. Nemají stejnou anatomii, stejný životní cyklus ani stejný způsob života.
Navíc periodické cikády nevytvářejí ničivá potravní hejna, která by sežrala zemědělskou krajinu jako sarančata. Když se jich objeví obrovské množství, mohou být hlučné, mohou padat lidem na hlavu a mohou být poněkud organizačně všude. Ale nepřicházejí vám sežrat obilí. Redakce žádá, aby jim alespoň tento trestný čin nebyl připisován.
Stromy jim dávají jídlo. Stromy dostanou na oplátku pár zářezů
Dospělé samice kladou vajíčka do tenkých větviček. Pomocí kladélka do nich vytvoří malé štěrbiny a vajíčka uloží dovnitř.
U zdravých vzrostlých stromů to obvykle není katastrofa. Po silném výskytu ale mohou některé konce větví uvadat a odumírat. U mladých stromků může být poškození významnější, protože mají menší množství větví a menší rezervu.
To je mimochodem jedna z mála částí cikádího života, kdy mohou být pro rostlinu viditelně nepříjemné. Nymfy sice roky sají tekutiny z kořenů, ale běžně nepůsobí tak dramatické škody, jaké si člověk představí při pohledu na milionový výskyt. Cikáda tedy není zemědělská apokalypsa. Je spíš hlučný nájemník, který při odchodu trochu poničí větvičky.

Predátoři dostanou bufet století
Masové líhnutí periodických cikád je událost nejen pro lidi. Ptáci, savci, plazi a další predátoři najednou dostanou takové množství snadno dostupného hmyzu, že se jejich jídelníček může na několik týdnů dramaticky změnit. Cikád je jednoduše tolik, že jejich hlavní obrannou strategií není utéct každému predátorovi.
Je jí být příliš mnoho na to, aby vás všechny sežrali. Tomuto principu se říká nasycení predátorů. Zatímco jednotlivá cikáda může mít velmi špatný den, z pohledu celé populace funguje matematika výborně. Predátor má omezený žaludek. Cikád jsou miliony. Bobík tuto strategii označil za absolutně geniální a navrhl aplikovat ji na párky. Redakce odmítla vysvětlovat, proč to není totéž.
A ne, cikáda vás nechce sníst, bodnout ani ovládnout
Při masovém výskytu mohou cikády působit poněkud apokalypticky. Jsou na stromech, na zemi, na autech, na lidech a někdy letí směrem, který evidentně nebyl úplně dobře naplánován. Pro člověka ale nepředstavují významné nebezpečí.
Nemají žihadlo a nejsou vybavené k tomu, aby člověka lovily nebo mu pily krev. Jejich ústní aparát je uzpůsobený k sání rostlinných tekutin. Mohou vám přistát ve vlasech. Mohou do vás narazit. Mohou vám několik týdnů koncertovat za oknem. To jsou ovšem spíš problémy sousedského soužití než biologické útoky.
Redakční verdikt
Cikáda je jeden z nejbizarnějších příkladů toho, jak rozdílně může příroda zacházet s časem. Člověk vnímá několik let jako významnou část života. Některá cikáda je během stejné doby pořád nymfa pod zemí a čeká na správný okamžik.
Pak přijde ven, během jediné noci se promění v okřídleného dospělce a začne krátká, hlučná závěrečná směna. Samec zapne břišní zesilovač. Samice vybere partnera. Nová generace spadne ze stromu. A všechno začne znovu.
Pan Mňau oceňuje několik let soukromí následovaných krátkou společenskou povinností. Bobík nadále tvrdí, že sedmnáctiletý podzemní režim by měl být testován v redakci. Paní Žofie připomíná, že periodické cikády jsou jen jednou mimořádnou větví obrovské cikádí rodiny a není fér jejich životní cyklus přisuzovat všem.
A redakce uzavírá: cikáda je tvor, který může strávit sedmnáct let přípravou na to, aby tři týdny řval na stromě kvůli sexu. Jestli někdo pořád tvrdí, že přírodopis není zábavný, zjevně mu byly zatajeny důležité kapitoly.
Redakční tečka: Při přípravě tohoto profilu Bobík znovu požádal o několikaletý pobyt pod zemí. Tentokrát tvrdil, že jde o „odborné studium životního cyklu“. Pan Mňau žádost zamítl s vysvětlením, že cikáda po sedmnácti letech vyleze a začne pracovat. Bobík zatím nedoložil, že by druhou část experimentu hodlal dodržet.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další témata ze světa živočišné říše a zpráv s jasným názorem najdete na ŽlutáKočka.cz.
Zdroje: Smithsonian National Museum of Natural History – Periodical Cicadas [1], University of Connecticut – Periodical Cicada Information Pages [2], Smithsonian Tropical Research Institute – Rearing Cicadas [3], Arizona State University – Sounds of Cicadas [4], Mississippi State University Extension – Cicadas and Tree Health [5], img ai generated