Uniforma, nástup a čekání na zprávu z domova. Seriál Chlapci a chlapi ukazoval prostředí povinné vojenské služby, ale skutečné kasárenské kulisy zasadil do přikrášleného příběhu. Vzpomínky konkrétních vojáků připomínají, jak rozdílně mohly vypadat vycházky, vztahy na ložnici i obyčejný konec dne.
Za nováčky zapadne brána, civilní oblečení vystřídá uniforma a následuje stříhání vlasů. Druhý díl seriálu Chlapci a chlapi, nazvaný Od budíčku do večerky , zachycuje přechod do prostředí, v němž o vlastním čase rozhoduje někdo jiný. Do této proměny však hned vstupuje milostná zápletka: Honza si chce domluvit schůzku s kadeřnicí. Kasárenský režim se tak od začátku prolíná s příběhy, které mají diváka pobavit a přivést zpátky k hrdinům.
Skutečná technika, přikrášlené kasárenské vztahy Jedenáctidílný seriál Evžena Sokolovského vznikl v roce 1988. Jeho pozdější vysílatel Nova v materiálu k repríze výslovně popsal snahu představit armádu příznivě a zmírnit nechuť mladých mužů k nástupu na vojnu. Také Česká televize ve svém historickém ohlédnutí hodnotí seriálový obraz ČSLA jako přikrášlený. Zároveň připomíná, že seriál šikanu nezamlčel: jejím terčem byl Ctibor Voříšek, přezdívaný Kyslík, v podání Vladimíra Javorského.
Věrohodnost přitom měla i fyzický základ. Retrospektiva Abeceda ČT připomíná, že herci skutečně řídili bojová vozidla pěchoty, postupovali v rojnicích a brodili se bahnem i sněhem. Natáčení tedy přineslo zkušenost s některými podmínkami výcviku. Záběr skutečného vozidla a promrzlého herce ovšem ještě nevypovídá o tom, jak fungovaly vztahy uvnitř útvaru.
Také herci při natáčení Chlapců a chlapů zažili výcvik v bahně a sněhu. Tento dobový snímek zachycuje skutečné tankisty ze Znojma v zimě 1975–1976, nikoli natáčení seriálu. Od budíčku do večerky: rozvrh a skutečný spánek Každodenní vojnu totiž tvořilo především opakování. Publikace Vojenského historického ústavu popisuje rozvrh určený řádem vnitřní služby: budíček, rozcvičku, úklid, úpravu lůžek, mytí a ranní prohlídku. Následoval výcvik, péče o výzbroj, samostatná příprava a politickovýchovná práce. Den uzavírala večerní prověrka a předpokládaných osm hodin spánku. Seriálový nástup mohl posunout zápletku; ve službě patřil do rytmu, který se vracel bez ohledu na to, zda se právě dělo něco zajímavého.
Volný čas se měl vyplňovat také organizovanou kulturou, kroužky a armádními uměleckými soutěžemi. Kasárna nabízela hudbu či sport, zároveň však velení usilovalo o dohled nad tím, jak vojáci tráví čas po výcviku.
Rozdíl mezi rozvrhem a skutečností ukazuje svědectví Vítězslava Sochůrka . Sloužil v letech 1979–1981 u tankového pluku v Týně nad Vltavou, kde s ním počítali jako s řidičem u roty týlového zabezpečení. Podle jeho vzpomínky začínalo po desáté večer ponižování nováčků, které někdy pokračovalo přes půlnoc. Ranní vstávání tím nezmizelo. Večerka zde pro mladého vojáka neznamenala jistotu odpočinku. Jde o zkušenost tohoto pamětníka a jeho útvaru, nikoli popis každých kasáren.
Trabant mohl mít Wankelův motor. Dva prototypy ukazují jinou cestu než známý dvoutakt
Uniforma do výcviku a vycházka přes ulici Uniforma měla několik podob i účelů. VHÚ rozlišuje polní stejnokroj vzor 60, známé „jehličí“, a vycházkový stejnokroj vzor 63. Připomíná také pozvolné zavádění polního stejnokroje vzor 85, který většina armády dostala až v první polovině devadesátých let. Samotné označení „vojna v osmdesátkách“ tedy nestačí k představě jednotného oblečení. Pro každodennost byl podstatný zejména rozdíl mezi výstrojí do výcviku a oděvem připraveným na cestu za bránu.
Obléknout vycházkový stejnokroj však ještě nezaručovalo volné odpoledne. Pavel Svárovský nastoupil v březnu 1983 do poddůstojnické školy pro radisty v Prešově, do kasáren Antonína Zápotockého. Vzpomíná na „dopisové vycházky“ zavedené kvůli špatným výsledkům čety: nováčci se převlékli, přešli přes ulici na poštu, odeslali dopis a vrátili se. Pobyt venku podle něj trval asi tři minuty. Vycházka, která v televizním příběhu otevírá prostor pro setkání, se tady smrskla na krátký administrativní úkon.
V jiném záznamu popisuje Svárovský návštěvu manželky v témže prešovském období. Přijela přes republiku, ale kvůli nařízenému výcviku dostal vycházku až v neděli po obědě. Na společnou procházku zbývaly přibližně tři hodiny. Soukromý život zde závisel na rozhodnutí velitele, i když rodina už absolvovala dlouhou cestu.
Vladimír Javorský ztvárnil Ctibora přezdívaného Kyslík, na jehož příběhu seriál ukazoval šikanu. Fotografie pochází z koncertu v Brně v roce 2024. Pohyb za bránu měl také svou úřední stránku. Historik VHÚ Prokop Tomek popisuje propustkovou knížku , která prokazovala oprávněný pohyb vojáka mimo vojenský prostor. Odkazuje přitom přímo na řád vnitřní služby z roku 1979, články 198–201 a přílohu 10. Osobní plány vojáka doprovázela soustava dokladů a kontrol.
Dopis jako milostná zápletka i opora z domova Dopisy umožňovaly překonávat vzdálenost i bez propustky. V seriálovém dílu Tak přísaháme čte Hančina matka Tomášovu korespondenci a zasahuje do jejich vztahu. Dopis slouží jako nositel milostného konfliktu. Sochůrek při ohlédnutí za službou v Týně nad Vltavou zdůrazňuje jinou hodnotu: podporu bratra, který mu psal a z vlastní zkušenosti rozuměl obtížím vojny. Stejný předmět mohl být na obrazovce zápletkou a v kasárnách oporou.
Rozhlasoví moderátoři mluvili do konce písniček zcela záměrně z příkazu shora. Kdo chtěl čistý záznam západního šlágru, musel mít prst křečovitě zaražený na tlačítku pauzy
Vedle hodností rozhodoval i čas zbývající do civilu Vedle hodností existovalo ještě druhé pořadí: podle času zbývajícího do civilu. Seriálový svobodník Klouček byl současně vojákem druhého ročníku a velitelem družstva. Formální pravomoc se tak mohla potkávat s postavením služebně staršího vojáka. Tomkova práce o šikaně vysvětluje, že starší vojáci si také neoprávněně přisvojovali pravomoci a přenášeli na nováčky práci či osobní úsluhy. Hierarchie se projevovala v čištění bot, praní košil nebo stlaní cizí postele.
Chlapci a chlapi tak uchovali rozpoznatelné předměty, prostředí i některé konflikty vojenské služby. Při dnešním sledování má smysl všímat si vedle techniky a uniforem také toho, kdo smí odejít ven, kdo uklízí a kdo se může vyspat. Právě u těchto drobností získává srovnání s konkrétními vzpomínkami největší sílu.
Jiný způsob, jak ČST přenesla seriálový děj do domácností, připomíná příběh Rozpaků kuchaře Svatopluka a hlasování žárovkami .