Bartiniho úvaha vycházela z jednoduché potíže. Bombardér, který se musí vrátit na základnu, má dosah daný kapacitou nádrží, a kdyby uměl bezpečně dosednout na moře, dalo by se palivo doplnit z lodi nebo z ponorky a v misi pokračovat. Letoun označený A-57 měl být proudový létající člun, tedy stroj postavený k tomu, aby operoval z vody, a přitom dosahoval nadzvukové rychlosti až 2 400 km/h.
Létající člun s proudovým pohonem, který měl zvládnout nadzvuk
Kombinace, se kterou Bartini pracoval, byla na padesátá léta krajně nezvyklá. Hydroplány té doby byly pomalé a těžkopádné, protože trup přizpůsobený vodě si s aerodynamikou rychlého letounu příliš nerozumí. A-57 měl přesto mířit k rychlosti 2 400 km/h, což je zhruba dvojnásobek rychlosti zvuku.
Pomoci tomu mělo speciální Bartiniho křídlo a další vybavení, se kterým se počítalo: radar a pasivní rušicí systém, tedy prostředky, které měly stroji zvýšit šanci proniknout k cíli a vrátit se. Od běžného bombardéru se ale A-57 lišil hlavně tím, kde měl trávit čas mezi jednotlivými úseky letu, totiž na hladině.
Nosná tryska: dosednout měl kolmo, nikoli po hladině jako hydroplán
Druhý nápad byl ještě odvážnější. Letoun měl dostat takzvanou nosnou trysku, která by mu umožnila kolmý vzlet a přistání. Na vodu by tedy nedosedal klouzáním po hladině a ani by z ní nenabíral rychlost na rozjezdu, což je u stroje této velikosti hlavní důvod, proč hydroplány potřebují klidnou vodu a hodně místa.
Otevíralo by to způsoby nasazení, které klasické letectvo nemá. Palivo by šlo doplňovat ve skrytých zátokách, kam se velké letiště nevejde, a počítalo se i s operacemi z ledu. Stroj, který nepotřebuje betonovou dráhu, se také mnohem hůř vyřazuje ze hry předem, protože není co bombardovat.
Tři tuny v pumovnici, 12 000 kilometrů doletu a průzkumný letoun na zádech
Do pumovnice se měla vejít jaderná puma o hmotnosti tří tun. Jak silná měla být, specifikované není, což je u projektu, jehož celý smysl stojí na jaderném úderu, dost podstatná mezera. Udávaný dolet činil 12 000 kilometrů a s doplněním paliva na vodě se mluvilo zhruba o 15 000 kilometrech, tedy o vzdálenosti odpovídající letu z Česka do Austrálie.
Ten přírůstek stojí za zastavení. Přistání na moři, setkání s lodí nebo ponorkou a opětovný vzlet by prodloužily dosah přibližně o čtvrtinu, a to je za cenu operace, při které se stroj s termonukleární náloží zastaví uprostřed oceánu, málo.
Celková hmotnost se odhadovala na 320 tun a na hřbetě měl A-57 vozit ještě nadzvukový průzkumný letoun RSR. Kolmý vzlet stroje o takové hmotnosti z vodní hladiny byl na tehdejší úrovni pohonných jednotek úkol, pro který neexistoval žádný ověřený základ.
Rok 1957 a konec projektu: dálkovým nosičem se staly rakety
Sešlo se několik důvodů. Raketové technologie se rozvíjely rychle a dosah raket rostl, takže roli hlavního dálkového nosiče jaderných náloží převzaly ony. Zároveň se prosadilo tankování letadel za letu, které problém s doletem vyřešilo bez toho, aby bombardér musel na moře dosedat.
Zbývala otázka, jestli by šel takto složitý letoun vůbec postavit a kolik by stál. Odpověď nikdo nedostal, protože se zůstalo u plánů: v roce 1957 byl projekt pozastaven a dálkový úder převzaly rakety.