V lednu 1961 se nad Severní Karolínou rozpadl americký bombardér a shodil dvě termonukleární pumy. K výbuchu nedošlo. Odtajněné dokumenty se ale rozcházejí v odpovědi na otázku, o kolik to bylo, a ten rozpor je poučnější než samotná nehoda.
Americké letectvo v té době udržovalo část bombardérů trvale ve vzduchu. Smyslem bylo, aby se síly nedaly vyřadit jediným úderem na letiště. Stroje tedy létaly dlouhé hlídkové lety s jaderným nákladem na palubě a doplňovaly palivo za letu.
Z pohledu bezpečnosti je to podstatná okolnost. Zbraně nebyly ve skladu, ale celé dny a noci v letadlech, která podléhají poruchám jako každý jiný stroj.
General Dynamics F-111 Aardvark: První sériový letoun s měnitelnou geometrií křídel
Noc na 24. ledna 1961 Bombardér B-52G startoval ze základny Seymour Johnson v Severní Karolíně. Během hlídkového letu se objevil problém s únikem paliva z pravého křídla.
Únik se zhoršoval a situace se stala neudržitelnou. Velitel nařídil osádce opustit letoun ve výšce kolem 9 000 stop, tedy zhruba 2 700 metrů. Pět mužů se zachránilo, tři nehodu nepřežili. Stroj se ve vzduchu rozpadl.
Obě termonukleární pumy Mark 39, které nesl, se při rozpadu uvolnily.
Jedna z nich měla rozvinutý padák a dopadla poměrně nepoškozená. Druhá padala volně, narazila do země velkou rychlostí a rozlomila se. Její části se zaryly hluboko do rozmáčené půdy.
Weapon No. 1, jedna ze dvou pum Mark 39, jak ji našel pyrotechnický tým — s rozvinutým padákem, poměrně nepoškozená. Co se při pádu odehrálo Tady zůstanu obecně, protože podrobnosti do článku nepatří a pro pochopení věci nejsou potřeba.
Podstatné je, že u jedné z pum proběhla část sledu úkonů, které zbraň za normálních okolností uvádějí do stavu připravenosti. Rozvinul se padák, který má u tohoto typu funkci spojenou s režimem svržení. Několik bezpečnostních prvků se přitom nechovalo tak, jak měly.
Jeden prvek zůstal v bezpečné poloze. K výbuchu nedošlo.
Škorpion vz. 61 se vešel do pouzdra. Náboj z policejní pistole měl své limity
Věta, která případ proslavila V roce 1969 napsal Parker F. Jones, vedoucí oddělení jaderné bezpečnosti v Sandia National Laboratories, interní rozbor nehody. Jeho závěr byl tvrdý. Podle něj mezi Spojenými státy a rozsáhlou katastrofou stál jediný jednoduchý nízkonapěťový spínač.
Jones dodával, že puma tohoto provedení neměla pro nasazení v trvalých hlídkových letech dostatečnou bezpečnost. Zkrat v příslušném vedení při rozpadu letounu byl podle něj věrohodný scénář.
Dokument byl odtajněn a zveřejněn až v roce 2013, kdy ho na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím získal spisovatel Eric Schlosser. Americká veřejnoprávní rozhlasová stanice NPR tehdy případ shrnula a věta o jediném spínači se rozšířila po celém světě.
Proč to jiní odborníci vidí jinak Tady začíná část, která se cituje mnohem méně.
Autoři zabývající se odtajněnou historií jaderných nehod tenhle závěr zpochybňují. Opírají se rovněž o odtajněné dokumenty a upozorňují, že několik nezávislých podmínek nutných k výbuchu splněno nebylo, nejen ta jedna.
K tomu přistupují dobové zprávy z roku 1961, které konstatují, že k výbuchu nedošlo, nevznikla radiační rizika a bezpečnostní prvky obou pum se chovaly běžným způsobem.
Obě strany sporu tedy stojí na oficiálních dokumentech. Nejde o spor mezi úřady a jejich kritiky. Jde o spor uvnitř dokumentace. Kdo si chce udělat obrázek sám, může nahlédnout do sbírky odtajněných studií Sandia National Laboratories, kterou zpřístupnil Národní bezpečnostní archiv při Univerzitě George Washingtona .
Flak 88 nebyl náhodný zabiják tanků. Protizemní roli měl připravenou před Afrikou
Dva dokumenty, dvě různé otázky Rozpor se dá rozplést, a právě to je nejužitečnější část celého tématu.
Dobové zprávy odpovídaly na otázku, zda zbraň vybuchla a zda došlo k ohrožení okolí. Odpověď byla ne a byla správná.
Jonesův rozbor z roku 1969 odpovídal na jinou otázku, totiž zda byla bezpečnostní rezerva přijatelná. Jeho odpověď byla rovněž ne a byla také správná.
Cedule Nuclear Mishap ve městě Eureka, tři míle od místa dopadu. Stojí tam od roku 2012. Věta, že vše fungovalo, jak mělo, a věta, že mezi katastrofou a Spojenými státy stál jediný spínač, si tedy neodporují. Popisují tutéž událost z hlediska výsledku a z hlediska rezervy.
Tohle rozlišení je přenositelné i mimo jaderné zbraně. Že něco dopadlo dobře, neříká nic o tom, jak blízko to bylo ke špatnému konci. Bezpečnost není vlastnost výsledku, ale vlastnost rezervy, kterou systém má. Stejnou lekci si ostatně prošlo i lodní stavitelství, když se svařované trupy začaly lámat .
Proč to není jen historická kuriozita Pro tenhle typ nehody existuje v americké armádě vlastní pojem, Broken Arrow, tedy zlomený šíp. Označuje nehodu s jadernou zbraní, která nevede k riziku války, tedy ztrátu, neúmyslné svržení nebo poškození.
Samotný fakt, že taková kategorie existuje a že má vlastní postupy, je vypovídající. Nešlo o jedinou událost svého druhu.
Ve městě Eureka nedaleko místa dopadu stojí od roku 2012 dopravní historická cedule, která nehodu připomíná. Je to poměrně střízlivý způsob, jak si připomenout noc, o jejímž průběhu se odborníci přou dodnes.
A stejně jako u odtajněných materiálů k hlášením o neznámých objektech platí i tady, že odtajněný dokument není automaticky konečná pravda. Je to další pramen, který je potřeba číst pozorně a hlavně vědět, na jakou otázku odpovídá.
Jak jsme psali v článku o vraku SS Richard Montgomery , stejná logika bezpečnostní rezervy platí i tam: otázka nezní, jestli se zatím nic nestalo, ale jak velká rezerva ještě zbývá.
Zdroje fotografií
goldsboro-titulni: U.S. Air Force/Wikimedia, volné dílogoldsboro-zbran1: U.S. Air Force/Wikimedia, volné dílogoldsboro-cedule: RJHaas/Wikimedia, CC BY-SA 3.0