KOMENTÁŘ. Andrej Babiš otevřel debatu o financování soukromých škol na základě jednoduché aritmetiky: stát jim posílá miliardy korun, takže pokud by je posílat přestal, měl by stejné miliardy ušetřit. Ve skutečnosti je však financování soukromých škol podstatně složitější.
I když Andrej Babiš od nedomyšleného nápadu raději couvá, stojí za to si ten propočet udělat. A napsat tak za pana premiéra domácí úkol, který si měl udělat dřív, než s ideou vůbec přišel.
Stát může zrušit dotaci škole, nemůže však zrušit dítě, které musí dál někam chodit do školy a jehož vzdělání bude tak či onak někdo financovat.
V roce 2025 směřovalo do soukromých a církevních škol a školských zařízení přibližně 18,1 miliardy korun. Zhruba 15 miliard připadalo na soukromý sektor a 3,1 miliardy na církevní.
Tyto náklady zahrnují rovněž financování školských zařízení, tedy například školních družin a klubů, jídelen atd.
Dotace podle normativu
U soukromých škol stanovuje Ministerstvo školství normativ neinvestičních výdajů na jednoho žáka. Slovo „normativ“ přitom snadno vyvolává mylnou představu, že jde o částku, kterou veřejný sektor skutečně vydává na jedno dítě ve veřejné škole. Tak tomu však není.
Normativ je referenční veličina odvozená od nákladů srovnatelného veřejného vzdělávání a z této veličiny se následně vypočítává dotace soukromé škole.
U soukromé základní školy činí základní dotace 60 procent normativu. Při splnění zákonných podmínek může dosáhnout 100 procent. U soukromého gymnázia jde o 60 procent, respektive 90 procent normativu.
Pro rok 2026 se normativ plně organizované základní školy pohybuje kolem 89 tisíc korun na žáka. Soukromá základní škola tak v základním režimu dostává přibližně 53 tisíc korun ročně, při zvýšené dotaci asi 89 tisíc. U čtyřletého gymnázia činí normativ zhruba 98 tisíc korun, takže dotace odpovídá přibližně 59 tisícům nebo 88 tisícům korun ročně.
Tento rozdíl je důležitější, než se na první pohled zdá, protože ani sto procent normativu nepředstavuje sto procent skutečných veřejných nákladů na vzdělávání dítěte.
Veřejná škola má vedle státního financování pedagogické práce také svého zřizovatele. Od roku 2026 navíc obce a kraje převzaly podstatnou část financování nepedagogické práce a dalších neinvestičních nákladů.
Kapacita školství není celostátní abstraktní veličina a dítě z Prahy nelze umístit do volné třídy na Vysočině.
Vedle toho nesou náklady na budovy, opravy, rekonstrukce a investice. Financování veřejné školy je tedy rozloženo mezi několik veřejných rozpočtů. Normativ představuje spíše účetní referenční cenu než konečný účet za vzdělávání jednoho žáka.
Církevní školy představují ještě jiný systém. Ministerstvo pro ně stanovuje vlastní normativy neinvestičních výdajů a podle nich poskytuje prostředky přímo. Proto mohou některé církevní školy fungovat bez školného podobně jako školy obecní nebo krajské.
Zaplatí rozdíl rodiče?
Na základních školách studovalo ve školním roce 2024/2025 něco přes milion žáků. Přibližně 30 tisíc z nich navštěvovalo soukromé školy a dalších osm tisíc školy církevní, takže celkem šlo asi o 38 tisíc dětí.
V celostátním měřítku představují necelá čtyři procenta žáků základních škol. To může působit jako zanedbatelná část systému, jenže například v Praze chodilo mimo veřejné základní školy přibližně 7,3 procenta dětí.
Právě v místech, kde už veřejné školy narážejí na kapacitní limity, je proto celostátní procento poněkud zavádějící. Kapacita školství není celostátní abstraktní veličina a dítě z Prahy nelze umístit do volné třídy na Vysočině.
U středních škol je situace ještě podstatně výraznější. Z 503 tisíc středoškoláků ve školním roce 2024/2025 studovalo téměř 80 tisíc na soukromých a dalších necelých 12 tisíc na církevních školách. Dohromady šlo o 91 379 žáků, tedy 18,2 procenta všech středoškoláků.
Téměř každý pátý středoškolák tak studuje mimo veřejný sektor. Soukromé a církevní školy proto nejsou pouze jakýmsi luxusním přívěskem veřejného školství, ale především na středoškolské úrovni tvoří významnou část jeho skutečné kapacity.
Celkem jde na základních a středních školách zhruba o 129 tisíc až 130 tisíc dětí a mladých lidí.
Teprve v tomto okamžiku lze položit ekonomicky smysluplnou otázku, co se stane, pokud stát financování těchto škol omezí?
Pokud by všichni dnešní žáci soukromých a církevních základních a středních škol přešli do veřejného systému, jejich vzdělávání by při současných průměrných veřejných výdajích představovalo přibližně 17 miliard korun ročně.
První možností je, že školy zvýší školné a rodiče rozdíl zaplatí. Stát potom skutečně ušetří, avšak nejde o odstranění nákladu na vzdělávání, nýbrž pouze o jeho přesun z veřejných rozpočtů do rozpočtů rodinných.
Rozdíl přitom nemusí být malý. Výpadek zvýšené dotace soukromé základní školy kolem 89 tisíc korun ročně představuje přibližně 7400 korun měsíčně na jedno dítě.
Druhou možností je, že část rodičů takové školné nezaplatí a děti přejdou do veřejných škol. V takovém případě ovšem veřejný výdaj nezmizí, ale pouze se přesune z kolonky „dotace soukromé škole“ do nákladů státu, obce nebo kraje na školu veřejnou.
Třetí možnost nastane tam, kde veřejná škola pro nové žáky nemá místo. Tehdy se k běžným výdajům přidávají ještě investice do nové kapacity, a právě zde se jednoduchá představa osmnáctimiliardové úspory začíná definitivně rozpadat.
Jasná ekonomická logika
Veřejné výdaje na základní vzdělávání činí přibližně 138 200 korun na jednoho žáka ročně. Pokud bychom tuto částku aplikovali na zhruba 38 tisíc žáků dnešních soukromých a církevních základních škol, dostaneme asi 5,25 miliardy korun ročně.
U středního a vyššího odborného vzdělávání vychází z celkových veřejných výdajů a počtu studentů orientační průměr přibližně na 128 600 korun ročně. Pro 91 379 žáků neveřejných středních škol to znamená asi 11,75 miliardy korun.
Pokud by tedy všichni dnešní žáci soukromých a církevních základních a středních škol přešli do veřejného systému, jejich vzdělávání by při současných průměrných veřejných výdajích představovalo přibližně 17 miliard korun ročně.
Neveřejné školství nelze chápat jen jako okrajovou alternativu veřejného systému, protože samo představuje rozsáhlou vzdělávací infrastrukturu.
Jakmile je však kapacita školy vyčerpána, vzniká skokový náklad. Je třeba otevřít novou třídu, přijmout učitele, rozšířit jídelnu nebo postavit novou školu.
Ekonomická logika je nicméně poměrně jasná. S každým dítětem, které po zrušení dotace přejde do veřejné školy, se část deklarované úspory zmenšuje.
Ještě výraznější je investiční stránka celé věci. Nová základní škola v pražských Košířích s kapacitou 540 dětí byla vysoutěžena za 534 milionů korun včetně DPH, tedy téměř milion korun na jedno místo. Plánované gymnázium v Černošicích s kapacitou 360 žáků má stavební náklady kolem 340 milionů korun bez DPH, opět téměř milion korun na žáka.
Rozšíření existující školy může být výrazně levnější. Zvýšení kapacity Hostivického gymnázia o 120 žáků vyšlo přibližně na 51 milionů korun, tedy asi 430 tisíc korun za nové místo.
Pro hrubou systémovou úvahu lze proto pracovat s řádem přibližně 0,6 až 1 milion korun za vytvoření jednoho místa podle toho, zda lze využít existující budovy, nebo je nutné stavět nové.
Zodpovědnost za fungování systému
Kdyby bylo hypoteticky nutné vytvořit veřejnou kapacitu pro všech 130 tisíc dnešních žáků neveřejných základních a středních škol, znamenalo by to investiční potřebu řádově 80 miliard až 130 miliard korun.
Jde samozřejmě o krajní scénář. Všechny soukromé školy by nezanikly, všichni rodiče by své děti nepřevedli a část veřejných škol disponuje rezervní kapacitou. Toto číslo ukazuje přibližnou hodnotu kapacity, kterou dnes neveřejné školství pro celý vzdělávací systém vytváří.
Při 27 žácích ve třídě odpovídá 130 tisíc žáků přibližně 4800 třídám. Při osmnácti třídách na školu je to kapacita asi 270 škol. Neveřejné školství tak nelze chápat jen jako okrajovou alternativu veřejného systému, protože samo představuje rozsáhlou vzdělávací infrastrukturu.
Český stát má odpovědnost za fungování vzdělávacího systému. Pokud část této služby poskytují neveřejné školy za veřejný příspěvek, není podstatné jen to, kolik tento příspěvek stojí, ale také kolik by stála alternativa. Teprve takové srovnání umožňuje zjistit skutečnou veřejnou úsporu nebo skutečný veřejný náklad.
Soukromá škola, která dostává 60 procent normativu a současně vzdělává dítě, pro něž by jinak musela vzniknout kapacita ve veřejné škole, není z hlediska veřejných financí drahým privilegiem. Z čistě ekonomického pohledu je naopak levnějším způsobem, jak část veřejné služby zajistit bez plných provozních a investičních nákladů veřejného sektoru.
Zrušit dotace je nepochybně jednoduché. Poněkud dražší může být zjištění, že spolu s nimi nikam nezmizelo těch 130 tisíc žáků.