Jinak si totiž nedovedu představit, jaké ďábelské nutkání by mě po všech těch předchozích setkáních, která se zvrhla v terapii, závod v rychlosti lásky nebo duchovní seminář bez těla hodný minimálně úrovně vesmírných lidí, přinutilo jít do toho znovu.
Ale přesvědčení, že ten můj pan Božský prostě někde musí být a je jen otázkou času a statistiky, kdy na něj narazím, bylo až příliš silné na to, abych ho mohla ignorovat.
Proto jsem si řekla, že by to tentokrát chtělo něco… normálního. Bez zbytečných dramat. Bez přepjatých gest. Prostě obyčejného chlapa, který nepůsobí, jako by mu Tinder sloužil k řešení celoživotních traumat.
S tímto přesvědčením a záměrem jsem vyslala tichou modlitbu ke svatému Svajpalusovi a vzala do ruky mobil. Cíleně jsem ignorovala všechny Too Good To Be True exempláře a hledala muže, u kterého bych cítila, že si na nic nehraje. A div se světe – on se našel.
Na všech fotkách oblečený. Bez ezo keců, přemíry sebechvály i sebemrskání. Bez školy života a motivačních citátů. Ve vzdálenosti, která se dá překonat i běžnými prostředky, a ne rychlostí světla.
Jméno Tomáš… Ani nevím jak, a palec jel doprava. Jo. Asi to tak má být.
Čekání na Godota… a na Tomáše
Kupodivu se nestalo nic. Neříkám, že jsem hvězda, kterou musí každý milovat, ale bylo víc než obvyklé, že když už jsem někoho poctila svým pravotočivým pohybem palce, bylo to okamžitě odměněno shodou.
A tady? Nic.
Cítila jsem se zklamaná a podvedená celým vesmírem současně. Proč mi ukazuje muže, u kterého mi tak silně vysílá, že je prototypem mé vytoužené normálnosti, a pak mi ho odepře? Bylo to tak nesnesitelně bolestné, že mě to stálo dvě balení zmrzliny – čokoládové a cookies dough – než mi došlo, že řeším úplnou blbost.
Rozhodla jsem se celou věc pustit z hlavy a nechat to tak. Prostě mi Tinder v tomto období není souzený a měla bych si dát zase nějaký čas pokoj. S tím vědomím jsem mobil odhodila a pustila se do spalování té zmrzliny, kterou jsem sežrala doslova na posezení.
Uběhly skoro tři týdny a já jsem na tu epizodu už dávno zapomněla. Když tu se ozvalo pípnutí. Notifikace. A pak hned další…
Máte novou shodu. Máte novou zprávu.
Byl to on. Jak se říká – mého srdce šampion.
Když je obyčejný vlastně lichotka
A byl přesně takový, jak jsem předpokládala. Nijak výjimečný, právě naopak. A to bylo na něm vlastně to nejpřitažlivější. Psát si s ním bylo jako sednout si do čisté čekárny u zubaře. Ne té, kde ti hraje rádio z roku 1997 a sestra na tebe křičí přes chodbu. Spíš takové té moderní. Bílé. Klidné. Bez rušivých elementů.
Odpovídal pravidelně. Slušně. Plnými větami. Ptal se. Zajímal se. Nikdy nešel do sexu. Nikdy nepřeháněl, nevytahoval se, neměl potřebu mě okouzlit. Nikdy nezmizel bez rozloučení. Nikdy nebyl nepříjemný.
A možná právě to bylo trochu zvláštní.
Na každou otázku měl odpověď, která zněla správně.
Ne nutně osobně. Správně.
„Myslím, že základem vztahu je komunikace.“
„Je důležité, aby se žena cítila v bezpečí.“
„Respekt je dnes strašně podceňovaný.“
Bylo to na jedné straně uklidňující. Ale na straně druhé jsem měla čím dál silnější pocit, že si nepíšu s člověkem, ale s metodickou příručkou Jak sbalit holku na Tindru.
Nepůsobilo to falešně. Jen… bez osobního otisku. Jako když čteš text, který by mohl napsat kdokoli, komu je přes třicet a absolvoval alespoň jeden workshop osobního rozvoje.
Když po týdnech komunikace konečně navrhl rande, nebylo v tom nic dramatického.
„Myslím, že bychom se mohli sejít na kávu.“ Ta nejobyčejnější věta, jakou si můžeš představit. Na chvíli mě až zarazila. Ale vzápětí jsem si připomněla, že přesně odpovídá mému vesmírnému záměru najít obyčejného muže.
A tak jsem řekla:
„Jo, jasně, to zní fajn…“
To jsem ještě netušila, jak moc se mýlím.
Rande jako konkurz na vedlejší roli dobré snachy
Dorazila jsem včas. On taky. Usmíval se. Měl čistou košili. Upravené boty. Vypadal přesně tak, jak psal. A pak jsem si všimla opravdu velmi nepatrného detailu.
Není sám.
U jeho stolu seděla jiná žena. Elegantní. Upravená. Přesně v tom věku, kdy už se nenosí kabelky přes rameno, ale s klidem na klíně.
„Ahoj,“ řekl. „To je maminka.“
Na vteřinu se mi zastavil mozek. Ne proto, že by bylo něco špatně na tom mít maminku. Ale proto, že ji měl s sebou.
Můj momentální duševní stav, který by se dal přirovnat leda tak k lobotomii, na mně musel být hrozně znát, protože Tomáš začal okamžitě vysvětlovat: „Maminka šla jen kolem,“ povídá. „A strašně moc tě chtěla poznat.“
Usmála se na mě. Přesně ten druh úsměvu, který znáš ze všech rodinných oslav. Mírný, ale lehce hodnotící. Laskavý a nebezpečný zároveň.
„Ty jsi přesně taková, jak jsem si tě představovala,“ řekla. A pak přišla věta, která všechno vysvětlila: „My s Tomášem nemáme žádná tajemství. Vlastně jsem měla pocit, že tě znám už dávno, tak jsem se chtěla jen podívat, jestli jsi opravdu tak skvělá, jak jsme si s Tomášem představovali.“
V tu chvíli se mi zpětně rozsvítila celá konverzace.
Všechny ty uhlazené věty.
Všechny ty bezpečné odpovědi.
Všechny ty myšlenky bez rizika.
Nepsala jsem si s hodným mužem. Psala jsem si s tandemem maminky a jejího hodného synka – ano – v tomto pořadí. Duo, které k sobě hledá třetí do páru. Obsazení vedlejší role snachy, která nebude moc vadit a půjde snadno modelovat k obrazu našemu.
Stala jsem se nevědomky rodinným projektem.
On seděl tiše. Usmíval se. Pil kávu.
Nechal nás mluvit. Vlastně maminku... Abych byla přesná.
Maminka věděla, odkud jsem, co dělám, že nemám děti a že „dneska už je randění hrozné“. Znala všechny detaily naší komunikace. A já měla chvílemi dojem, že kdybych měla tu příležitost, našla bych Tinder spíš v jejím mobilu než v jeho.
Byla jsem nade vši pochybnost přesvědčená, že to nedělají poprvé. Na to byli oba až příliš klidní. Tomáš seděl, přikyvoval, souhlasil. Vždyť mamince se neodporuje. Maminka ví nejlíp. Maminka má vždycky pravdu.
Myslím, že ta slova jsem toho odpoledne slyšela nejméně desetkrát. Asi tak dlouho mi totiž trvalo, než jsem se z toho šoku vzpamatovala.
Když nejsi materiál na do trojky
Ve chvíli, kdy můj mozek začal znovu fungovat, došlo mi, že hodný není totéž co normální – a že samotná normálnost má pro různé lidi různé podoby.
Odkašlala jsem si, abych přerušila monolog své potenciální bývalé tchyně o tom, co její syn má a nemá rád k snídani, a pronesla slova, která se mi od začátku tohoto bizarního posezení drala na jazyk:
„Promiňte, ale mám pocit, že jsem tady ve velké nevýhodě. Bylo by fér, abyste si tohle vydiskutovali i s mojí matkou. Bohužel se dnes nemůže připojit, takže tohle vyjednávání budeme muset odložit.“
V duchu jsem si doplnila: na nikdy.
„Ale moc mě těšilo. Jste opravdu okouzlující a věřím, že najdete holku, která bude mamince vyhovovat.“
Pak už nebylo zbytí. Odešla jsem a nechala tenhle rodinný tandem svému rozjímání. S ohledem na to, kolik času věnovali mně osobně, si myslím, že jsem jim ani příliš nescházela.
Cestou domů mi došla ještě jedna věc:
Hodný synek není špatný člověk.
Jen ještě nikdy neopustil dětský pokoj.
A já nehledám syna.
Hledám muže.
Protože Tinder peklo má ještě spoustu pater.
A některá vedou přímo do obýváku s maminkou.
Povídkový seriál Všichni moji Tinder muži vychází z osobních vzpomínek hlavní hrdinky na hledání dokonalosti v nedokonalém světě. Nechce poučovat ani varovat. Jen vyprávět. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je pouze náhodná. Pokud ale i přesto v některém z příběhů poznáte muže, se kterým jste se už někdy potkala, rozhodně to neznamená, že jsou všichni stejní. Možná jen to, že některé vzorce se opakují častěji, než bychom chtěly.
Poudree.cz
ReadZone|
CR Zprávy|
FAJNTIP.cz|
Techzpravy.cz|
Aktuálně.cz - Sport|
Trendy svět|
NESPECHEJ.cz|
Cooky.cz|
kroniQa|
