5 min

Petr Pithart: Docela klidně jsme mohli na náš Listopad čekat ještě rok

Sdílet

Dennívýzva

Represivní režim tehdejšího socialistického Československa se v listopadu 1989 náhle nečekaně zhroutil – do sebe. Byla to imploze, nikoli exploze. Docela klidně jsme mohli na náš „listopad“ čekat ještě rok. Kdyby to šlo rychleji, tak na náš „červen 1990“. Václav Havel tehdy říkal: čeká nás asi nějaká vleklá nudná perestrojka: krok dopředu, krok zpátky… Kdy

profimedia-0159532560

Zdroj: Listopad 1989. Alexander Dubček a Václav Havel v Laterně Magice. Foto: Profimedia

Kdy se to po 17. listopadu 1989 podělalo? Ještě, než to začalo! Nemyslím to jako vtip či bonmot. Naše společnost, poničena Mnichovem, únorem 1948 a rychlou kapitulací po srpnu 1968, nebyla na takovou změnu připravena. Nebyli jsme připraveni, tudíž to nemohlo dopadat dobře. Zatím, pořád přece jen není konec…

Text, který čtete, je ukázkou z knihy HlídacíPes.org
České průšvihy 1989–2024, může být vaše!

Publikace mapuje zásadní selhání české polistopadové politické elity.

Po 17. listopadu 1989 jsme se jen svezli s vlnou, kterou jsme sami nezvedli, nevzbudili. A že to bylo zrovna v listopadu 1989, byla náhoda.

Ten den nebyl očekávatelný. Václav Havel odjel na Hrádeček, řada disidentů se manifestace záměrně nezúčastnila. Řekl jsem studentům (na Teologické fakultě Československé církve husitské; dostal jsem tam v létě 1989 místo správce knihovny): nepůjdu s vámi, režim pak řekne, že jste byli svedení Svobodnou Evropou a disidenty, jděte tam vy sami, zkuste to, vezměte tu věc do svých rukou.
Den obratu
Manifestace 17. listopadu 1989 byla povolená. Právě snad jen tato nemohla být nepovolena! Byl to přece Mezinárodní den studentstva, svátek, který i režim musel vždycky respektovat, protože jako tradice byl založen z iniciativy našich exulantů v Londýně už v roce 1941, uprostřed války. Sídlo vedení Mezinárodního svazu studentstva bylo vždycky v Praze.

Předsedou svazu byl například Jiří Pelikán, osobnost osmašedesátého roku. Svaz v Praze byl i nástrojem zpravodajců, kteří přes idealistickou mládež po celém světě rozvraceli kapitalismus, špiónovali.

O povolení pořádat ten den manifestaci požádal oficiální Socialistický svaz mládeže, a ten ji také zorganizoval. Se skupinou studentů z disidentských rodin. Z nejvyšších míst byl dán pokyn nezasahovat. Dorazilo ale nečekaně mnoho mladých lidí.

Že se zasahovalo, bylo důsledkem naprosté dezorganizace různých zásahových oddílů, které se nedokázaly domluvit. Když na ně studenti začali volat „gestapo, gestapo…“ – v asociaci na průběh manifestace studentů 28. října 1939 – rozzuřili se k nepříčetnosti: My ale přece nejsme to hnusné německé gestapo!

Ten shluk manifestantů a ozbrojenců byl jakousi dvousložkovou samovzněcující se směsicí. A došlo ke krveprolití. Ale 17. listopad 1989 – jako den obratu – rozhodně není vyvrcholením nějakého příběhu revolty.
Ponorná říčka českých dějin
To nám tehdy mocně pomohla „ponorná říčka českých dějin“: chvíli teče na povrchu, pak zase nadlouho někde v podzemí zapomnění mizí… A zase se nečekané vynoří. Nějaká silná vzpomínka náhle vytane a uvede společnost do pohybu.

Většinou ale jako bychom ani žádné dějiny neměli, nebo měli jen falešné. Třeba 28. říjen byl dlouho v kalendářích označen jako Den znárodnění. Zapomínáme na dějiny a pak si najednou vzpomeneme.

Ve vzpomínce na 17. listopad se najednou vynoří mnoho už skoro zapomenutých souvislostí: vznik republiky 28. října 1918, 28. říjen 1939 jako vzpomínka na největší protiněmeckou demonstraci na okupovaném území.

Tenkrát nakonec zasahovalo i gestapo. Zastřelen byl dělník Sedláček a pak umírá student Opletal. Vynoří se z paměti jméno Jan Palach, který dobrovolně umírá, aby povzbudil lidi v odporu proti ruské okupaci…

A pak uměle vyvolaná fáma, trvající dva dny, že byl na Národní zabit jeden student: sečtělejší čtenáři si nemohli nevzpomenout na studenta Špínu, jednoho z hrdinů Filosofské historie Aloise Jiráska, který na barikádě u Karlova mostu při „svatodušních bouřích“ v revolučním roce 1848 padl…

Jsou to jen občasné, povrchní asociace, vědomí souvislosti většinou chybí, jen záblesky paměti. Žijeme bez dějin.
Zatímco Poláci bojovali...
V Polsku a Maďarsku šlo o příběhy, které měly svou (zcela odlišnou) vnitřní logiku a svůj konec. Jak už příběhy mají. Maďaři po léta postupně, po krocích, schválně nenápadně, demontovali vedoucí úlohu Maďarské socialistické dělnické strany, obdoby Komunistické strany Československa. Až ke svobodným volbám.

Poláci, to je příběh úplně jiný, bojovný. Počínaje vznikem desetimilionové Solidarity v roce 1981. U nás ale žádný takový příběh s vnitřní logikou není vidět. My máme přece dvacetiletou normalizaci, akceptovanou většinou společnosti! Chartistů (původně jich bylo 242) přibývalo po roce 1978 už jen málo – až v posledním roce, ale to se, řekl bych, tolik „nepočítá“. K lednu 1990 jich byly necelé dva tisíce.

Charta byla vědomě, velmi chytře, nenapadnutelně koncipována jako „volné, neformální, otevřené společenství…, není organizací…, není základem k opoziční politické činnosti…“.

V posledních dvou letech před pádem režimu se kolem ní „rojily“ skupiny už o poznání političtější. Říkalo se „pod deštníkem Charty“. Ale ani v nich nebyl byť jen zárodek nějaké struktury, která by se v okamžiku krize mohla překlopit v mocenský, dejme tomu revoluční orgán.
... my čekali vleklou perestrojku
Ale pak shoda okolností a náhod obnažila vnitřně rozkládající se represivní režim, který se náhle nečekaně zhroutil – do sebe. Byla to imploze, nikoli exploze. Docela klidně jsme mohli na náš „listopad“ čekat ještě rok. Kdyby to šlo rychleji, tak na náš „červen 1990“. Václav Havel tehdy říkal: čeká nás asi nějaká vleklá nudná perestrojka: krok dopředu, krok zpátky…

Zhroucení stavby, která měla shnilé už i základy, ale přišlo náhle. Vládla snad až třetí garnitura funkcionářů, schopnější lidé jako Lubomír Štrougal už z vedení KSČ odešli. Chytřejší, prozíravější už „nějak“ podnikali a čekali před startovní čarou – až se ozve výstřel legální privatizace – oni už budou na trati.

Nemáme žádný logický ani jiný příběh, který by mohl skončit pádem režimu. Padl sám od sebe. Neměli jsme žádné domluvené, tajně, „nanečisto“ připravené orgány pro případ převzetí moci, jak tomu bývá všude tam, kde je režim na spadnutí, kde se očekává mocenský zvrat a převzetí moci. Nikdo o tom neuvažoval. Protože s něčím takovým nikdo nepočítal.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Petr Pithart: Docela klidně jsme mohli na náš Listopad čekat ještě rok

Po staletí si toho nikdo nevšiml. Skrytý detail v Dantově Infernu teď fascinuje vědce

Frontman známé kapely přišel o přídavky na děti. Juchelka mu poslal jasný vzkaz

Dvojnásobný vítěz VyVolených slaví 48 let. Vladko Dobrovodský vyhrál přes 16 milionů, dnes žije u moře

Viděl třínohého tvora a nikdo mu nevěřil: záhada Enfieldského monstra

Strach o Rudolfa Hrušínského: Partnerka mu dala jasné ultimátum