Hvězda queer kultury a aktivismu se proslavila svými charismatickými stand-up vystoupeními, poezií a knihami, z nichž místní čtenářstvo zná do češtiny přeložené Za hranice genderové binarity . Alok Vaid-Menon zve pražské publikum do barevného a vřelého náručí své nové stand-up show 19. května v Divadle U Hasičů.
V poslední době svět působí dost bezútěšně – co ti přináší radost a dává sílu jím proplouvat?
Snažím se být bilingvní – ne v tom běžném smyslu, kdy si člověk osvojí jiný jazyk, ale tak, že se učím mluvit plynule jazykem zoufalství i jazykem úžasu a někdy oběma v jedné větě.
V našem světě není nouze o důkazy zármutku. Zjistilx jsem ale, že nám přináší i důkazy o kráse, něze a věcech, které se teprve dějí. I proto odmítám monolingvismus a snažím se trénovat pozornost, abych si umělx všimnout toho, co je zlomené, i toho, co kvete. Toho, co se rozbíjí, i toho, co se napravuje.
Radost se pro mě musela stát spíš otázkou disciplíny než reakcí. Nemám přitom na mysli nucený optimismus ani snahu odvracet se od těžkostí, ale spíš něco jako kultivaci. Každodenní, až zbožnou praxi všímavosti: schopnosti všímat si malých projevů velkorysosti, nedokonalé laskavosti, křehkých struktur péče, které se jaksi pořád znovu vytvářejí.
Svým humorem a stand-upy přinášíš spoustu radosti i síly. Objevilx ses v pořadu Gender Agenda Hannah Gadsby a ohromný úspěch měl tvůj komediální speciál BIOLOGY! – a to i v Praze. Jak přistupuješ k humoru a k čemu podle tebe slouží?
Humor vnímám především jako formu svobody. Pošetilost, hravost, ochota chovat se trochu absurdně – to je jen několik příkladů té největší svobody, kterou můžeme zažít. Umožňují nám, abychom se přestali brát tak vážně. A přece jde často o první oblasti, kterých se zmocňuje strach.
Když se svět zdá nestabilní, hravost se považuje za projev lehkovážnosti nebo dokonce nezodpovědnosti. Dospělx jsem však k přesvědčení, že je to naopak. Hravost není únik z reality, ale způsob, jak realitu udržet při životě.
Tím, co dělám na jevišti i ve vlastním životě, se částečně snažím ten prostor chránit. Trvat na něm. Ukazovat sobě a každému, kdo naslouchá, že život často stojí za to bránit kvůli těm nejkřehčím a nejsnáze zavrhovaným věcem. Kvůli rozkoši. Kvůli smíchu. Kvůli malé, elektrizující radosti z toho, že jsme naživu uvnitř těla, které pořád může něco překvapit.
Moc mě baví tvůj styl – je odvážný, pestrý a v estetice campu. Vím, že sis navrhlx velkou část svého šatníku, věnuješ se tomu i teď?
Vlastní oblečení si už nějakou dobu nenavrhuji, ale pořád mám na starosti módní styling. Je to překvapivě složitý proces. Mám na to i tabulku, která nevypadá zrovna vábně, ale je velmi skutečná. Na turné se člověk začne o svou image zajímat. Přemýšlí o látkách, siluetách, o tom, s čím se mu dobře cestuje a v čem dokáže přenést nějaký pocit z jednoho místa na druhé.
Styl je podle mě neoddělitelně spjatý s tvorbou na jevišti. Není dekorativní, ale patří k témuž jazyku. Něco sděluji, ještě než promluvím. Barvy, tvary, mírné přehánění – to všechno udává tón.
Móda a tělesný vzhled patří k nástrojům, jimiž se vynucuje genderová binarita – podle vzhledu nás druzí okamžitě vnímají jako muže, nebo jako ženu. Ve své tvorbě se svěřuješ s radostmi i strastmi vyjadřování genderu, který se do těchto dvou škatulek nevejde. Co ti na té zkušenosti přijde nejdůležitější?
Podle mě je nejdůležitější právo být nečitelný. Být čitelní se učíme brzy, zvlášť prostřednictvím genderu, abychom dali jasně najevo, co jsme zač, a aby druzí věděli, kam si nás zařadit. Na snaze vymanit se z těchto scénářů je však něco velmi lidského.
Podle mých zkušeností bojujeme spíš s vnějším světem. S tlakem na zjednodušení, na vyřešení nejasností kvůli pohodlí druhých. Jenže radost cítíme ve svém nitru. Je to pocit, že se rozpínáme a objevujeme identitu jako něco, co nedokazujeme, ale v čem spíš přebýváme. Právě to se snažím ve své tvorbě vyjádřit. Nejen těžkosti, ale i krásu. Kreativitu, kterou to vyžaduje. Možnost tvořit sebe sama.
V knize Za hranice genderové binarity (kterou do češtiny přeložil queer kolektiv Plusko+) píšeš, jak tě při poznávání tvé trans ženskosti povzbuzovali a podporovali přátelé. Gender je vždy sociální záležitost a je utvářen interakcemi s druhými lidmi, kteří nám mohou rozumět, nebo nás naopak mohou odsuzovat. Jak jsi objevilx svou komunitu a ze kterých vztahů nebo zvyků jsi mělx pocit největšího pochopení?
Svou komunitu jsem objevilx asi tak, jako když signál najde svou frekvenci. Prostě jsem to ladící kolečko otočilx až k sobě.
Muselx jsem se dost nesmlouvavě stát nejokázalejší, nejosobitější a trochu divokou verzí toho, kým jsem. Ne v podobě performance, ale coby odmítnutí – odmítnutí nechat se přetransformovat do stravitelnější podoby. Tím se téměř okamžitě vyčistil vzduch. Ti, co potřebovali, abych nevyčuhovalx, zmizeli. Ti, kteří mě dokázali plně poznat, zůstali.
Kvůli práci se můj život často nezastaví: nová města, neznámé pokoje, dlouhá období samoty. V té přelétavosti mě drží při zemi přátelé. Ti mě vytahují zpátky na oběžnou dráhu. Připomínají mi, kde mám střed.
Mnozí z nás vědí, jak se chovají ti, kvůli nimž máme pocit, že nás okolí odsuzuje, nebo je pro nás dokonce nebezpečné. Zaujala mě tvoje myšlenka, že nepřátelské reakce agresorů jsou často ovlivněny jejich zkušenostmi s ukázňováním a omezováním a že je často spouští svoboda jiných lidí. U genderově nekonformních lidí to souvisí s takzvanou „genderovou melancholií“, jak to nazývá Judith Butler – s touhou po tom, co nám zakazovala genderová socializace. I když takové chování pochopíme, může být těžké s ním soucítit. Jak to zvládáš?
Chápu to tak, že když se setkáme s nepřátelstvím, často je to taková ozvěna. Lidi reagují nejen na to, kdo je před nimi, ale i na něco ve svém nitru, čeho se museli načas vzdát nebo co museli popírat – na jakýsi nevyřčený smutek, který se jich zmocní, jakmile potkají někoho jiného, kdo žije svobodně.
Jenže ani pochopení toho, jak se věci mají, nám tu situaci neulehčuje. Mně pomáhá – když to jde – nepodlehnout pokušení vnímat toho druhého jako někoho cizího a myslet si, že patří do úplně jiné kategorie lidí. Formuje nás přece stejný svět a máme stejný úděl. Za jiných okolností se ze mě mohl stát někdo jako ten druhý. Když si to přiznám, bude pro mě snadnější být velkorysejší.
Zároveň jsem muselx rozšířit svou definici soucitu. Soucit může být i odstup. Soucit může být i hranice. Starost o sebe sama není opakem starosti o druhé. Soucit přestává být soucitem, jakmile zrazuju sebe. I proto je nutné se naučit zvládnout obojí: zůstat otevřený a chápavý a zároveň jasně říct, co ještě dovolím a co už ne.
Je dobře zdokumentováno, že genderovou binaritu utvářel a prosazoval kolonialismus, rasismus a křesťanství, které často vyhladily celé kultury uznávající i jiné než binární formy genderové rozmanitosti. Vyrůstalx jsi v Texasu v indické komunitě – přispělo toto kulturní zázemí k tomu, jak chápeš gender a jak k němu přistupuješ?
Lidé v diaspoře se někdy přizpůsobují až moc. Tak moc si chtějí osvojit dominantní kulturu, že v některých ohledech jsou nakonec ještě nepružnější než ona. Vnímám to jako snahu obstát jako běloši ještě víc než oni sami – a stejně jako oni přemýšlet i o genderu. Jako způsob, který jim umožňuje zůstat v bezpečí a čitelní a neriskovat vyloučení.
Proto se mi svět, v němž jsem vyrůstalx, v tomto smyslu nezdál dost otevřený. Přišel mi dost těsný. Gender se musel vyjadřovat správně, nebyla to věc, která se má zkoumat.
Něco se uvolnilo, až když jsem začalx trávit čas v Indii. Prostřednictvím vztahů, rozhovorů a blízkosti trans a genderově nekonformních lidí jsem začalx poznávat jiné rámování a jiné tradice chápání genderu i jiné způsoby bytí, které mi nepřišly nové, ale spíš zvláštně povědomé. Jako bych je neobjevovalx, ale spíš si na ně vzpomínalx. Bylo to krásné a matoucí zároveň, protože jsem si muselx uvědomit, že tu odjakživa byly dějiny, ke kterým jsem nikdy nemělx přístup. Že se někde přetrhla nit.
Ve střední a východní Evropě se queer témata často zavrhují jako „import ze Západu“. Nesouhlasím s tím – z lokálních dějin známe mnoho příkladů, které tento názor zpochybňují. Řadu pojmů a strategií ale americké souvislosti opravdu silně ovlivnily. S nástupem Trumpa a krajní pravice zavládlo velké rozčarování a ozývá se volání po rozvíjení vlastních přístupů. Jak se vyrovnáváš se silnými reakcemi odpůrců a se vzestupem krajní pravice? Jaké strategie jsou podle tebe užitečné?
Snažím se odolávat přitažlivosti polarizace. Ta po nás chce, abychom se navzájem vnímali jako neměnné a v podstatě oddělené bytosti, což podle mě není pravda. Pomáhá mi myslet na to, že ti, kterých se bojím nebo se kterými nesouhlasím, jsou z masa a kostí jako já. Mají stejnou touhu po bezpečí, smyslu a sounáležitosti, jen je utvářelo něco jiného. A protože jsem vidělx, jak moc jsem se během života změnilx, snažím se, aby tu možnost měli i jiní. To neznamená vzdát se hranic. Znamená to dopřát lásce, aby byla rozvážnější a stabilnější. Ne poddajná, ale neochvějná.
Svou tvorbou se snažíš přispět k tomu, abychom si dokázali představit jiný svět a chtěli ho vytvářet. Jak má podle tebe vypadat?
Mnohem elegantněji a mnohem zábavněji než tenhle. A myslím to vážně. Podle mě podceňujeme, jak moc může být rozkoš politická. Kolik představivosti člověk potřebuje k tomu, aby trval na kráse, hravosti a životě, který se netočí jen kolem strachu.
Eleganci a zábavu přitom nechápu jako něco povrchního. Umožňují nám pohybovat se světem s určitým záměrem, stylově a s odhodláním nepoddat se fádnosti jen proto, že je něco těžké. Je v tom jakýsi vzdor. Něco, co tvoří nový svět.
Asi se snažím posouvat hranice toho, co se zdá možné nejen z hlediska identity, ale i toho, jak můžeme vnímat samotný život – jako expresivnější, prostornější a o něco výstřednější svět. Jako svět, ve kterém se lidi neupozaďují, aby je druzí pochopili. Pokud existuje nějaká vize, pak tahle. Je to vize světa, ve kterém se dá nejen přežít, ale ve kterém skutečně chceme být.
Píšeš také básně. Jaká věta, představa či metafora z vlastní tvorby nebo tvorby jiného autorstva z poslední doby se ti nejvíc honí hlavou?
Pořád se vracím k tomu, co jednou řekl Ocean Vuong – že mrtvých je víc než nás. Ta věta nám připomíná, že žijeme ve světě, který je už teď plný vzpomínek, nepřítomnosti a životů, které umožnily žít nám. Je v ní určitá pokora, ale zároveň člověka zvláštně uklidňuje. Zmírňuje naši iluzi, že jsme v přítomnosti sami. Naznačuje, že to, co tu bylo před námi, nás nějak podpírá. Ta věta mění i můj pohled na život. Být tady neznamená jen existovat, ale navazovat vztah. Předávat dál něco, co jsme nezačali, a utvářet něco, co nikdy nedokončíme.