Nové ďábelské rady Jana Hábla trefují dnešní slabiny s podobnou ironií, jakou kdysi použil C. S. Lewis. Zmar – hlas pekla – mluví jazykem reklamy, manipulace a falešných jistot. A právě proto tak děsivě rezonuje. Tahle kniha není jen chytrá. Je znepokojivě aktuální.
Máte problém s obrazem ďábla? Jasně! Ale jeho myšlenek je plný celý svět. Oslovují nás přece doslova ďábelské nápady. Mluví nám do života pekelná logika. Jak se jí vzpírat? Je dobře ji odkrývat, demaskovat. Dělali to mnozí, ve válečných časech nejlépe C. S. Lewis. A není nijak rouhavé ten způsob zase znovu a nově opakovat.
C. S. Lewis napsal Rady zkušeného ďábla a vydal je na začátku roku 1942. Hořké a vzteklé rady starého pekelníka, který se věnuje juniorovi a radí mu, jak svádět klienty z řad lidí. Rady veskrze marné, protože peklo nakonec stejně prohrává. Kniha demaskuje šedé eminence, které vstupují do lidských životů a společenských dějů a nakonec nutně musí prohrát. Ale mohou prohrát dříve, pokud pochopíme jejich zájmy a metody.
Na pulty knihkupectví se dostává nová kniha, která by se dala nazvat podobně. Nakonec má pro mne příliš složitý název „S ďáblem se nebavím, ale on se baví se mnou“. Píše ji univerzitní profesor pedagogiky Jan Hábl. Čas totiž letí a všechny včera platné rady potřebují novou verzi. Rady zkušeného ďábla totiž musí reagovat na zcela nové podmínky. A proto je třeba psát podobné knížky zas a zas.
Háblův anglický vzor, C. S. Lewis, psal ve válečných letech. Jan Hábl věnuje svou knihu Ukrajině. Protože ta nekonečná a rozumu se vzpírající válka na Ukrajině stále nekončí, je to věnování stále aktuální. Háblova nová kniha vyšla na začátku letních prázdnin 2025 v nakladatelství Pavel Mervart.
Už C. S. Lewisovi vytýkali pobožníci inverzní styl psaní. Sám Kristus Pán v evangeliích moc slova ďáblovi nedává. Tak proč si půjčovat ďábelská slova? Mohly by se přece psát a píšou se nějaké dobré rady, třeba i nevyžádané, ale zkušenost napovídá, že lidé dobré rady moc neposlouchají. Kdežto ďábelské rady nějakého ďábelského mrzáka rozhodně vzbudí pozornost. A Háblovy super nové ďábelské rady, které tak zapáchají člověčinou, vložené do tlamy jakémusi starému Zmarovi, mají stejnou šanci.
Citujme pekelníka: „Pokaždé, když se něco přihodí, musíš v lidech posilovat představu, že odteď už svět nikdy nebude normální.“ Tvrdí ďábelský strýček Zmar. „Chápeš? Prostě tlač, že dřív bylo líp, jsou to notoričtí nostalgici, tak ať smutní po ztracených „zlatých časech“, případně jim dohoď nějakého „mesiáše“, který jim nabulíkuje, že je umí vrátit.“ Háblovy rady jsou někdy až moc prosté. Jenže my podléháme prostým léčkám! V touze po selském rozumu naskakujeme na reklamu pekla: „Objednej ihned. Ty už odcházíš? Nic si neobjednáš? Máš prázdný košík… Zůstaneš prázdný. Zůstaneš sám. Nikdo tě nebude mít rád… Doprava je zdarma! Tvůj Zmar.“
Jeden z recenzentů Háblovy knihy podotkl, že by se takových výkřiků zla mělo zmapovat více. Ano. Ale i tak rozumím, že se píšou tyhle běžné pekelnosti těžko. Já jsem Háblův rukopis četl v únoru, když jsem v prázdném kupé cestoval v sobotu odpoledne na venkov a hřála mne každá věta; chechtal jsem se a horlivě jsem vykřikoval „Jo!“ A pak mne napadlo, že si ten text budu číst nahlas s odpovídajícím patosem a výslovností, jaké jsem kdysi poslouchal na forbíně náchodského divadla při čtení Rad zkušeného ďábla z úst starého herce Miroslava Moravce. Bylo mi ve vlaku chladno, trochu jsem byl nastydlý, ale vkládal jsem do Zmarových rad veškerou drsnost a zoufalství. Knížku jsem ze čtečky přečetl jedním dechem. A při tom jsem si vychutnával skutečný, nutný a věčný zmar všeho zlého. A k tomu zmaru rozhodně přiložím své ruce i hlas, říkal jsem si, když jsem přesně v šest hodin vystoupil na nádraží v Poličce a hodiny na radnici mi k tomu odbily celou.
Knihy Jana Hábla jsou vždy odborné, podepřené studiem rozsáhlého studia textů Jana Amose Komenského. A v tomhle lehkém textu bez poznámkového aparátu je cítit koncentrát všech poznámek Komenského. V těžkých dobách jeho života byly pitoreskní obrazy podobně sarkastickým útěkem. Je tu jistá podobnost s Labyrintem světa a rájem srdce a jinými texty soudobých autorů. A to přesto, že jen Hábl používá moderní pojmy jako polyhybridnní, extremistický, normalizační a pomáhá si scrollováním.
Četl jsem text Háblovy knihy rychle a hltavě, abych povzbudil jejich autora prvním ohlasem a abych komentoval návrhy titulní stránky. Jan Hábl opravdu váhal nad tím, zda by se měly vůbec vydávat, zda to není rouhavé vůči velkému spisovateli Lewisovi. Psal jsem mu hned SMS. Vnucoval jsem jiný nadpis a jinou obálku, než dostáváte do rukou. Naléhal jsem na potřebnost nových rad. Sázel jsem na to, že se za ty nové rady musíme postavit osobně.
Pro mne byla přijatelná jen jedna verze názvu: Rady zkušeného Hábla. Doma jsem pak donutil AI, aby stvořila peklo, a přidal jsem křiklavá červená slova nadpisu. Můj návrh samozřejmě a pochopitelně neprošel. Ale stavím se za něj i dnes. Je třeba osobně opakovat, karikovat a pojmenovávat naše zdánlivě opatrné, ďábelsky cudné a údajně přijatelné postoje. Naše i celé dnešní společnosti. Nevymlouvej se, neomlouvej si lenost a vůbec nerozmělňuj třeskuté pravdy.
Knížka je jednou z nejmenších, které univerzitní profesor Jan Hábl napsal. Možná právě v něm dříme hvězda, která zazáří stejně jasně jako u jeho anglického předchůdce. Vede k odolnosti jednotlivců a společnosti, která vždycky přichází spolu se schopností smát se sám sobě a své naivitě. Zkouší náš charakter, nenechá si jen mechanicky slabikovat křesťanské hodnoty, chce slyšet, co se děje, když se nikdo nedívá.
Jan Hábl, učitel pedagogiky a jeden z předních českých komeniologů, se koncem minulého roku přiznával, že neměl čas poskládat všechny věty a vybrousit břitký humor. Protože mu je sarkasmus vlastní a nikdy nevydrží mlčet k něčemu, co odporuje zdravému rozumu, rady nakonec loni v zimě dopsal pod názvem: S ďáblem se nebavím, ale on se baví (se) mnou. Už tak dost složitý název nakonec nemá tu závorku.
Proboha!
Žena.cz|
GolfDigest.cz|
SportWin|
Sport - Aktuálně.cz|
KINOTIP2.cz|