Ne moc často, ale někdy přece se mi podaří zlákat mého muže k procházce do města. Nechodí tam rád. Dnes jsem ale potřebovala udělat pořádný nákup zeleniny na trhu a bez nosiče bych to domů vlekla stěží. Jeho laskavost se skoro rovná jeho síle. Hodil si na záda batoh a vyrazil se mnou.
Procházet se v létě po náměstí, které se jmenuje od středověku Zelný trh, je taková drobná ochutnávka ráje. Všechno možné ovoce a zelenina, bylinky a květiny vypěstované v blízkém okolí města nebo přivezené z daleké ciziny dosvědčuje Boží tvořivost. Já mám vždycky na všechno chuť. Koukám na zboží trhovců a v mé představivosti už se vytvářejí obrazy jídel, která bych z toho, co vidím, mohla uvařit.
Z těchto nádherných malinových masitých rajčat bude dokonalé gazpacho. Tady ta drobná malá rajčátka si volají po společnosti mozzarelových kuliček a bazalky. Malebné lusky fazolek ve žluté, zelené a temně fialové barvě se na mě usmívají z bedýnky hned vedle svazků špenátu mangoldu se žlutými, zelenými a červenými stonky. Vždycky se potřebuju na chvíli zastavit uprostřed náměstí u kašny a ukáznit svou mysl.
Co vlastně chci kupovat? A tak jsem si vybrala rajčata, papriky, okurky a novou bílou cibuli. K tomu pořádný kus melounu, svazek mrkve, trochu žlutých fazolek hlávku nového zelí a kytičku bazalkové a petrželové natě. V rohu trhu prodával starší pán lesní houby. Na papírových táccích navršil hromádky hříbků, kozáků, lišek a holubinek. Největší kousky na těch hromádkách byly už překrojené, aby bylo vidět, že nejsou červivé. Zákazník si mohl vybrat.
Představa rizota s houbami mne přiměla koupit od něj pořádnou hrst různých lesních hub. Všechno jsme to složili do batohu a tašky, kytičky natí jsem nesla v ruce a těsně před odchodem z trhu jsem ještě u stolečku takové staré babičky koupila pět růží za padesát korun. Tři žluté, jednu bílou a jednu růžovou. Voněly každá jinak, ale všechny úplně opojně. V sýrárně na rohu náměstí jsem ještě doplnila nákup o mozzarellu, slaný salátový sýr a kelímek kysané smetany. Velké nákupy byly hotovy, vydali jsme se na cestu domů. Měla jsem pocit, že jsem nenaplnila jen manželův batoh a svou tašku, ale i naše oči a srdce tou krásou.
Cestu ze středu města k nám už známe nazpaměť, máme ji důkladně vyšlapanou. Myslím, že ji považujeme za tu nejkratší a nejklidnější. Vede mimo jiné i jednou nedlouhou ulicí, kde se právě mohutně staví. Za zdí ve velké církevní zahradě vykáceli mnoho mohutných vzrostlých stromů a na jejich místě vyrostla řada domů prý jako ubytování pro studenty a učitele.
Podle vizualizace na drátěném oplocení už stavba dospěla ke svému vrcholu. „Vyšší už to nebude,“ podotkla jsem směrem k manželovi. „Hezčí taky ne,“ odpověděl skepticky. Měl pravdu. Budova se mi zdála mimořádně ošklivá. Okenní výklenky byly jaksi šikmé, proporce stavby nelahodily mému oku, neuměla bych přesně analyzovat, co bylo špatně a proč, ale byla jsem si jistá, že se mi stavba nelíbí. Ohavný barák místo překrásných korun stromů. „Na to, že to staví církev, je to hodně ošklivý dům, že?“ prohodila jsem k manželovi. Vtom jsem si vybavila úsloví o hříšné kráse. Spousta věcí se označuje za hříšně krásné. Co to znamená? Jako by na kráse bylo něco hříšného. Vždyť Bůh netvoří nic ošklivého, na trhu jsem to viděla.
Byly doby, kdy církev měla monopol na krásu. Podporovala umělce, architekty i řemeslníky, aby krása z jejich myslí a rukou oslavovala Boha. Dodnes obdivujeme staré kostely pro jejich nádheru. Je možné, že to, co bylo krásné, ale nesměřovalo k Bohu, bylo dříve vnímáno jako krása hříšná. O to víc by měly církevní stavby vyzařovat krásu, která je chválou Stvořitele.
Proč se vlastně nemluví o hříšné ošklivosti? Stavět ošklivé budovy je jistě hřích. Jsem o tom přesvědčena. Jestliže definice hříchu je minout se cílem, pak postavit ošklivou budovu je téměř definicí hříchu. Bůh si dal tak záležet, i my bychom se mohli trochu snažit.
Zašli jsme za roh a já jsem začala přemýšlet, které z našich úspěšných nákupů zpracuju do dnešního oběda. To bude krása…