4 min

Nedokážete si dojít na záchod jinde než doma, nejste sami, tento problém má i termín

Sdílet

Dennívýzva

Existuje jeden nenápadný, tichý problém, o kterém se téměř nemluví, a přesto ovlivňuje každodenní život mnoha lidí. Možná ho známe sami, nebo ho zná někdo v našem okolí. Nejde o fyzickou neschopnost, ale o psychickou bariéru: nejde se vyprázdnit, pokud nejsme doma, ve vlastním prostoru, kde nikdo neposlouchá, necítí a nečeká.

Žena na veřejném WC

Zdroj: Shutterstock

Tento jev má svůj odborný název, parcopresis, někdy nazývaný syndrom stydlivého střeva. V německy mluvících zemích se používá slangový výraz Heimscheißer – tedy takový domácí vyprazdňovač. A i když to zní možná úsměvně, pro ty, kterých se to týká, to úsměvné není. Je to totiž strach, který zasahuje až hluboko do intimity člověka a dokáže narušovat partnerské soužití, pracovní dny, cestování i základní pocit bezpečí v těle.

Tělo ví, co má dělat. A přesto to nejde.

Za normálních okolností naše tělo dává signál, kdy je čas jít. Tlusté střevo pracuje ve svém rytmu, posouvá obsah dál, až do momentu, kdy se objeví ono známé nutkání. Tělo očekává, že mu vyhovíme. Jenže člověk není jen tělo. Jsme i mysl. A mysl někdy tělu postaví závory. Někdo poprvé pocítí problém ve chvíli, kdy začne žít s partnerem. Někdo na dovolené. Jiný v práci, kde jsou toalety oddělené papírově tenkými stěnami, jimiž zvuky pronikají všude. Často zazní věta: „Doma to jde hned. Venku nikdy.“ A není to rozmar ani lenost. Je to úzkost. Svaly pánevního dna se stáhnou, dech se zrychlí, tělo se zablokuje. Tak jako někdo nemůže mluvit před publikem, někdo nemůže kakat v přítomnosti druhých.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Fermentovaný nápoj, který pohladí vaše střeva a je plný vitaminů, si připravíte jednoduše z chleba

Společenský tlak, který se nenápadně učíme od dětství

Výchova v mnoha kulturách pracuje s představou, že tělesné funkce, zejména žen, nemají být vidět ani slyšet. Malí chlapci se smějí prdům. Malé dívky se učí tvářit, že se jich to netýká. Výsledek? V dospělosti v sobě mnoho žen nese hluboký pocit, že mít hlasité projevy při vyprazdňování, být jakkoliv v tomto ohledu slyšet nebo cítit je ostuda. A tak raději drží. Někdy desítky hodin. Psycholog Nick Haslam z university v Melbourne ve své práci o tzv. psychologií koupelen upozorňuje, že parcopresis se chová velmi podobně jako sociální úzkost. Nejde o strach z toalety samotné, ale o strach být odhalen jako člověk, který má tělesné potřeby. Je to paradoxně strach z něčeho, co máme všichni společné.

Fyzické následky, které nejdou ignorovat

Tělo si však pamatuje každé potlačení, posunutí času, kdy je třeba vykonat potřebu. Když stolici držíme, tlusté střevo z ní dál vstřebává vodu. Stolice tvrdne, zpomaluj, e se pohyb střev, vzniká začarovaný kruh bolesti, napětí a dalšího odkládání. Zpráva britské Bowel Interest Group upozornila, že dlouhodobé potlačování nutkání přispívá k vyšší míře zácpy, bolestivým trhlinkám, zhoršení hemoroidů a narušenému střevnímu rytmu. Nejčastěji dopadá na ženy.

A v další studii z roku 2016 výzkumníci ukázali, že parcopresis sdílí psychologické vzorce se sociálními úzkostnými poruchami, tělo reaguje na toaletu mimo domov podobně jako někdo reaguje na vystoupení před velkým publikem. Jen s tím rozdílem, že tady je v ohrožení něco mnohem intimnějšího než hlas.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Toaleta, která hlídá vaše zdraví: Chytrý záchod odhalí tajemství vašeho těla

A teď to nejdůležitější, dá se to změnit? Úleva nepřichází tím, že si řekneme: „Musím se prostě naučit to vydržet.“ Tělo nejde přinutit silou. Místo toho potřebuje důvěru, prostor a postupné uvolnění. Pomáhá například:

jemné dýchání do břicha a pánevního dna
zapnutí ventilace / zvuků vody pro pocit soukromí
záměrné přesměrování myšlenky: Každý tady je ze stejného důvodu.
trpělivé vystavování se situacím, které jsou o malý krok náročnější než předchozí

A pokud je úzkost silná, velmi účinná bývá kognitivně-behaviorální terapie, která pracuje s tím, co se děje v hlavě ještě dřív, než přijde signál ze střeva.
Není to ostuda. Je to lidské. Parcopresis není slabost charakteru. Není to selhání hygieny. Není to něco, za co bychom se měli trestat. Je to prostě okamžik, kdy se tělo bojí být viděno jako tělo. A přitom právě v tom je naše lidství. Nikdo z nás není stroj. Každý potřebuje prostor, kde může prostě… být.
Naše těla si zaslouží laskavost. A toalety si zaslouží dveře, které doopravdy dovírají.

Zdroje: Refinery 29, Times of India, Banner Health,

Související články

Reklama

Další články z Žena-in.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Žena-in.cz

Články ze Žena-in.cz přinášejí osobitý, často velmi otevřený pohled na ženský svět v celé jeho šíři – od vztahů, rodiny a domácnosti až po aktuální společenská témata nebo osobní zkušenosti. Jejich silnou stránkou je autenticita, blízkost a schopnost otevřít i citlivá témata s lidskostí, empatií...

Nedokážete si dojít na záchod jinde než doma, nejste sami, tento problém má i termín

Armáda bojlerů. Česko má v rezervě druhý Temelín, ale zatím ho neumí zapojit, říká šéf energetiků

Tereza Kerndlová šla před velkým koncertem na operaci víček: Už jsem skoro neviděla, přiznala

Leoš Mareš se rozplakal při vzpomínce na syny: "Udělal bych cokoliv, abych se mohl vrátit"

Na co při tom myslí? Ženy odhalily pravdu, kterou si často nechávají pro sebe

Novorozenec s mateřským znaménkem na čele zastavil celý porodní sál. Porodní sestra zkoprněla a věděla proč