Mozart umíral v křečích a oteklý k nepoznání. Teorie o otravě konkurentem Salierim byly vyvráceny teprve nedávno

| 3 min

Sdílet

V pátek si připomínáme 234 let od smrti W. A. Mozarta. Byl otráven, nebo onemocněl? Mýtus o Salierim musely vyvrátit až moderní výzkumy.

Wolfgang Amadeus Mozart, obraz od Barbary Krafft z roku 1819

Zdroj: FOTO:Barbara Krafft, Public domain, via Wikimedia Commons

V pátek 5. prosince je to přesně 234 let, co svět přišel o jednoho z největších hudebních géniů historie. Wolfgang Amadeus Mozart vydechl naposledy ve Vídni, opuštěný, zadlužený a sužovaný krutými bolestmi. Zatímco filmová fikce ráda přiživuje legendu o otravě žárlivým rivalem, lékařské záznamy a moderní výzkumy ukazují na mnohem prozaičtějšího, ale neméně brutálního vraha.

Zázračné dítě

Wolfgang Amadeus Mozart byl zvyklý na potlesk i luxus. Jako zázračné dítě projel Evropu, ohromoval královské dvory a v dospělosti si ve Vídni užíval status celebrity. Rád si vykračoval městem v kloboucích lemovaných zlatem a v provokativně červených kabátech s perlovými knoflíky.

Jenže sláva je vrtkavá a vídeňská smetánka se svého miláčka brzy přejedla. Poslední roky života se nesly ve znamení finančního úpadku. Skladatelova rodina se topila v dluzích, částečně kvůli nákladnému životnímu stylu, částečně kvůli častým nemocem manželky Constanze.

Když na podzim roku 1791 pětatřicetiletý Mozart ochořel, jeho tělo bylo vyčerpané. Od dětství překonal neštovice, spálu i záněty dýchacích cest. Tentokrát však byla situace jiná. Skladatel si stěžoval na vysoké horečky, vyrážku a nesnesitelné bolesti. Jeho stav se zhoršoval každým dnem a lékaři té doby byli bezradní. Do úmrtního listu zapsali vágní diagnózu „těžká miliární horečka“. Tato neurčitost dala na celá staletí prostor spekulacím, které z hudebníkovy smrti udělaly jednu z největších záhad historie.

Fikce versus realita: Salieriho nevina

Nejznámější teorie, kterou proslavil oscarový film Miloše Formana Amadeus, hovoří o úkladné vraždě. Podle ní měl Mozarta sprovodit ze světa jeho dvorní konkurent Antonio Salieri. Tuto verzi přiživoval na sklonku života i sám Mozart, který v horečnatých blouzněních mluvil o otravě jedem zvaným Aqua Tofana. Historická fakta však mluví jinak. Salieri a Mozart sice byli rivalové na poli opery, ale rozhodně nebyli nepřátelé na život a na smrt.

Nedávné nálezy dokonce potvrdily, že oba skladatelé spolupracovali na společné kantátě. Obraz Salieriho jako chladnokrevného vraha je tedy čistou uměleckou licencí. Odborníci se shodují, že zvěsti o otravě byly spíše projevem Mozartovy paranoie způsobené nemocí a vyčerpáním než reálným odrazem skutečnosti.

Smrt přinesla epidemie, ne jed

Skutečnou příčinu smrti se podařilo s vysokou pravděpodobností určit až nizozemským odborníkům z univerzity v Amsterdamu. Ti detailně analyzovali vídeňské úmrtní registry z přelomu let 1791 a 1792. Zjistili, že v době Mozartova skonu město svírala epidemie, která kosila obyvatelstvo po stovkách.

„Dospěli jsme k tomu, že byl Mozart obětí epidemie streptokokové infekce krku. V měsíci jeho smrti jí ve Vídni onemocnělo mnoho lidí. A Mozart byl jedním z těch, u nichž se objevila smrtelná ledvinová komplikace,“ sdělil dle ČT24 člen nizozemského týmu Richard Zegers.

Tato diagnóza přesně odpovídá dochovaným popisům posledních dnů skladatele. Streptokoková infekce se zvrhla v takzvanou Schönlein-Henochovu purpuru, která vede k selhání ledvin. Mozartovo tělo zadržovalo vodu, což způsobilo masivní otoky. Podle dobových svědectví byl ke konci tak oteklý, že se v posteli nemohl ani otočit bez cizí pomoci. Jakýkoliv pohyb mu působil muka. K tomu se přidala silná vyrážka a horečky.

Génius zemřel 5. prosince 1791. Protože po sobě zanechal jen dluhy, nemohla si rodina dovolit honosný pohřeb. Jeho tělo skončilo ve společném hrobě za branami Vídně, bez vlastního náhrobku. Přesné místo jeho odpočinku je dodnes neznámé, a proto není možné provést analýzu DNA, která by teorii o streptokokovi potvrdila se stoprocentní jistotou. Závěry však dávají mnohem větší smysl než romantické báchorky o jedu.

Je ironií osudu, že muž, který rozdával radost milionům lidí, odešel z tohoto světa v takových bolestech a osamocení. Možná však našel smíření. Pár let před smrtí napsal svému otci slova, která znějí až mrazivě prorocky: smrt je podle něj „skutečným klíčem k lidskému štěstí“.