Letové mapy občas odhalí zvláštní prázdno nad obrovským územím Tibetu. Na radarových aplikacích vidíte desítky letadel proudících jižně nad Indií a severně nad čínskými provinciemi – ale nad střechou světa, jako by někdo vypnul nebe. Není to chyba ani optická iluze, nýbrž mix geografie a opatrné letecké praxe.
Proč to tak je? A kde existují zóny, kde je létání opravdu zakázané? Pojďme si rozmotat mýty i realitu a přidat pár mapových kuriozit.
Co (ne)znamená „nelétat přes Tibet“ Začněme tím nejdůležitějším: nad Tibetem neplatí univerzální zákaz přeletů. Nejde o oficiální „no-fly zone“. Dlouhé trasy se mu ale často vyhýbají, protože kombinace terénu a provozních pravidel z něj dělá nepohodlnou a riskantní oblast pro běžné linky.
Geografie střechy světa: málo kyslíku, málo prostoru na klesání Tibetská náhorní plošina v průměru leží ve výšce přes 4 000–5 000 metrů a obklopují ji osmitisícové hradby. Kdyby v kabině došlo k rychlé dekompresi, posádka má omezené zásoby kyslíku – řádově 10 až 20 minut – aby klesla na dýchatelnou hladinu kolem 3 000 metrů. Nad takto vysokým terénem to přitom není možné. Při méně dramatické poruše motoru musí navíc letadlo umět bezpečně odplachtit (drift-down) k náhradnímu letišti. Těch je v regionu málo a mnohá leží ve značných nadmořských výškách.
Čtěte také : Tuhle kuriozitu nepochopíte: Nejkratší let na světě trvá 90 vteřin a přepraví vás 1,7 km. Čekání na letišti se neodpouští
Turbulence, mráz a palivo Hory generují silné horské vlny a rotorové turbulence, které dokážou potrápit i velká dopravní letadla. Nad chladnými oblastmi navíc klesá teplota paliva. Při dlouhých úsecích v extrémním mrazu je někdy nutné snižovat hladinu letu do teplejšího vzduchu, aby palivo nešlo k bodu tuhnutí.
Provozní realita: proč je oblet často výhodnější Ani kdyby žádná porucha nehrozila, plánovači tras volí oblet, protože v Tibetu je řídká síť letišť, pozemních služeb i záchranné infrastruktury. V kombinaci s pravidly dlouhých letů (např. limity vzdálenosti od záložních letišť) vychází severní či jižní varianta ekonomičtěji a s větší rezervou.
Vysoké hory narušují bezpečnost letu, zdroj: Shutterstock Kde je létání skutečně zakázané Existují ale místa, kde zákaz není jen dobrá praxe, nýbrž vyhlášené opatření. Například nad centrem americké metropole platí tzv. zvláštní pravidla (SFRA) v okruhu zhruba 30 námořních mil a uprostřed ještě přísnější „Flight-Restricted Zone“ asi 15 mil – bez zvláštního povolení se dovnitř létat nesmí.
Nad posvátnými místy v Saúdské Arábii je přelet civilních strojů zakázán z náboženských a bezpečnostních důvodů; nejde o žádnou „geofyzikální anomálii“, jak se občas mylně tvrdí.
Čtěte také : Klasické radary končí: Policie zavádí laserové přístroje nové generace. Nebude před nimi úniku
Zvláštní omezení platí rovněž v okolí korejské demilitarizované zóny; jde o politicky citlivé pohraničí, nad nímž mají lety specifická pravidla či zákazy.
A během velkých událostí umějí úřady „vypnout“ kus nebe i nad historickými centry – například v Římě a kolem Vatikánu se při státních a církevních akcích vyhlašují dočasné bezletové zóny.
V USA se trvalé bezpečnostní restrikce týkají také vybraných sportovišť a velkých zábavních areálů; standardem bývá zákaz do 3 námořních mil a do výšky 3 000 stop nad zemí, vydávaný pod zvláštními bezpečnostními instrukcemi.
Kuriozity letových map Když už jsme u map: zlepšující se technologie dovolily od konce 90. let zřídit stabilní transpolární cesty nad Arktidou. Letadla na těchto trasách někdy schválně snižují hladinu letu, aby udržela teplotu paliva v bezpečí. Opačně platí, že nad Antarktidou pravidelné linky téměř neuvidíte – počasí je kruté, letišť minimum a předpisy dlouhých letů vyžadují dostupná místa k odklonu.
Výsledek? Nad Tibetem to není o zákazu, ale o zdravém respektu k terénu a k provozním limitům. A všude jinde platí jednoduché pravidlo: pokud mapa ukazuje díru v provozu, bývá za ní buď příroda, nebo vyhlášené bezpečnostní pásmo – a někdy obojí najednou.
Zdroje: faa.gov , wikipedia.org , Deník , Times of India