Příběhy mají moc spojovat – a zároveň klamat. V době, kdy se náš společný příběh rozpadá na střípky, pronikají do prostoru jiné: klamavé, záměrné, často nepřátelské. Čelíme záplavě narativů, které se maskují jako pravda, ale slouží cizí vůli. A přesto je to právě příběh, co může naši roztroušenou důvěru znovu spojit. Záleží, komu uvěříme.
Síla příběhů: jak nás spojují – i bez osobní známosti Příběhy spojují lidi. V tom je cosi tak hluboce pravdivého, že jen těžko dohlédneme na dno.
Izraelský intelektuál Yuval Noah Harari vysvětluje, že pomocí osobní známosti můžeme kooperovat řádově s desítkami lidí. O moc více ne. Odpovídá to třeba lidskému rodu nebo tlupě. Prostřednictvím exkluzivně lidského vynálezu – příběhu – však mohou kooperovat miliony lidí, aniž by se osobně vůbec znali.
My, křesťané, to dobře známe. Náš příběh, který nás spojuje, identifikuje a vybízí k velmi konkrétním činům, je jedním z nejpodmanivějších a nejpodivuhodnějších příběhů, jaký se kdy na Zemi vyprávěl. Je to Evangelium. Posvátná zvěst, která k nám přichází jako Dobrá zpráva – příběh Boha.
Příběhy mají moc spojovat – nejen jednotlivce, ale i celé národy. Dnešní Izraelci čerpají sílu z mimořádně silného národního příběhu, který je stmeluje v neustálém boji o přežití tváří v tvář mnohonásobné přesile. Tento mnohovrstevný narativ čerpá z historické zkušenosti pokusu o totální genocidu a přetavuje ji v úsilí o vybudování bezpečného a odolného státu. Je to příběh, který v lidských srdcích zapaluje plamen sounáležitosti a spojuje je v jednotný celek.
Britové mají svůj příběh. Američané také – silný, formující. Finové ho mají. Rusové bezpochyby. Ale co my, Češi? Jaký je náš příběh?
Český příběh se rozpadá – kdo ho přepíše? Silný příběh o utlačovaném národu v rámci rakousko-uherské monarchie, který si jako dědic starobylého a slavného království zaslouží svoji svobodnou existenci, dal vzniknout první Československé republice. Tento příběh nebyl tak silný pro Slováky, kteří se pak při každé vhodné příležitosti snažili nějakým způsobem osamostatnit. Nicméně pro Čechy a Moravany nosný byl. Několikrát aktualizovaný étos vlastní svobodné republiky, za kterou stojí bojovat i umírat proti vnějšímu nebezpečí, stál za odbojem proti nacistickému Německu, Moskvou řízeným komunistům i okupačním sovětským silám. Završením tohoto příběhu byl v devadesátých a nultých letech plnoprávný vstup do společenství západních demokracií.
Od té doby se silný národní příběh začíná fragmentovat a upadat. Občasný sportovní úspěch, blýskavá investice nebo věčný boj proti korupci jsou jen střípky, které sice malou část uchvátí, evidentně však nemají tu robustní nosnou sílu sjednotit národní většinu k nové vizi.Otakar Foltýn, vládní zmocněnec pro vybudování základů strategické komunikace státu, upozorňuje právě na tento problém: „Promrhali jsme spoustu let, během kterých jsme měli budovat silný národní příběh, který by lidi sjednotil. Jeho znovuvybudování – o tom je StratCom.“
Demokracie zapomněly na vlastní příběh, který je sjednocuje. Do vzniklého vakua snadno pronikají jiné, cizí příběhy, které je dále rozkládají.
V tomto příběhově fragmentovaném, na velké a tažné příběhy chudém prostředí se přirozeně daří narativům, které si na velké příběhy jen hrají. Které jsou od reality odtrženy více než jiné, které skutečnost bizarně překrucují nebo zcela fixlují, které zastírají skutečný účel, kvůli kterým vznikly.
Je dlouhodobě ověřeným faktem, na který opakovaně upozorňují i zpravodajské služby členských států NATO, že mnoho těchto záměrně vytvářených, účelových příběhů nevzniká náhodně. Jejich původ je často v Ruské federaci. A jejich skutečný smysl?
Klasický scénář: soused rozšíří fámu, že stará Tryšlovka je čarodějnice, která všem uhrane dobytek. To ovšem nemá nic společného s realitou, pravým cílem pomluvy je, aby vesničané Tryšlovku vyhnali a soused se zmocnil jejího pozemku. Jestli Tryšlovka skutečně čaruje, vůbec nehraje roli. Pomluva zapustí kořeny tím hlouběji, čím větší odpor v duších posluchačů vyvolá. V tomto úkolu může čarodějnictví snadno zastoupit třeba údajná promiskuita, bití dětí nebo třebas nařčení, že žere žížaly.
Tisíce falešných příběhů: jak funguje ruská dezinformace Podle stejného vzorce fungují ruské dezinformační kampaně. Do cílového prostoru – třeba České republiky – vysílají velká kvanta různých, vzájemně si konkurujících narativů, které mají zcela jiný cíl, než o jakém se mluví v těle každého z nich.
Jak ty skutečné cíle můžeme vystopovat? V principu dvěma způsoby: buď z externích, s kampaněmi nesouvisejících zdrojů, které hovoří o zahraničně-politických cílech Ruské federace, nebo analýzou velkého množství samotných narativů, kdy není podstatný žádný z nich konkrétně, ale jejich vyznění v celé mase celku. Je to podobné jako s rozsáhlou mozaikou – jednotlivé sklíčko vám o výsledném obrazu není schopno říci zhola nic. Teprve když na tisíce střepů mozaiky pohlédneme s dostatečným odstupem, začne se rýsovat nějaký obraz.
Jaký obraz dávají dohromady tisíce dezinformačních narativů ruské či proruské provenience, které po léta skládají dohromady naše zpravodajské služby nebo třeba Čeští elfové?
Slučují se do dvou hlavních, tzv. narativních kmenů, ke kterým se po roce 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, přidal i třetí.
Hlavními dvěma dlouhodobými, veřejně nepřiznanými cíly RF vůči ČR je jednak zvrácení naší zahraničněpolitické orientace na západní demokracie a jednak oslabení vnitřní národní soudružnosti. V prvním případě tedy narativy útočí na vše, co naše ukotvení v západním světě symbolizuje (EU, NATO, USA, liberální demokracie, lidská práva, právní stát…), v případě druhém narativy útočí na vše, co představuje naši národní jednotu a symboly (vláda, elity, oficiální instituce, seriózní a tradiční média,…).
Aktuálně Rusko usiluje o to, abychom omezili svou podporu Ukrajině, kterou sami napadli, a zastavili tak jakoukoliv pomoc. Odtud pocházejí všechny narativy proti Ukrajincům v ČR, proti Ukrajině jako státu, falšování jeho historie, narativy o marnosti vojenské pomoci, o „dávání přednosti míru před válkou“ apod.
Ideální scénář Ruska představuje Českou republiku roztříštěnou na nespočet konfliktů, neschopnou dosáhnout konsensu na zásadních tématech. Zemi izolovanou od západních spojenců, pod falešným dojmem suverenity, bez podpory Ukrajiny či dalších klíčových zahraničních iniciativ. Takové Česko by se stalo zranitelným vůči ruským vlivům a manipulacím.
Tři hlavní směry útoku: Západ, elity a Ukrajina Podle tohoto klíče lze tisíce různorodých narativů poměrně jasně rozdělit do tří hlavních kategorií: 1) proti Západu, 2) proti domácím elitám a 3) proti Ukrajině. Do těchto skupin lze zařadit nejrůznější zprávy týkající se imigrace, islámu, Green Dealu, brouků v potravinách, očkování, 5G vysílačů, premiéra Fialy, „fašistických“ Ukrajinců či dokonce ploché Země. Všechny tyto narativy nesou společný směr – kritiku Západu, vlastní legitimní reprezentace a podpory Ukrajiny.
Automatická námitka zní: „A copak není legitimní kritizovat Západ, českou vládu nebo Ukrajinu?!“ Ovšem že je! To je ale kořen tak velké úspěšnosti ruských propagandistických aktivit – maskovat se za něco zcela legitimního a prospěšného. Otevřená kritika a diskuze mezi českými občany je naprosto legitimní. Avšak zákeřné zásahy cizí mocnosti, která pod rouškou této diskuze skrývá své vlastní, skryté záměry, už legitimní nejsou. To je podloudné a nelegitimní ovlivňování.
Příběh má sílu lidi spojovat. To je na jedné straně existenciálně nutná a pozitivní věc. Na straně druhé to může být toxická, nebezpečná zbraň.
Příběhů je mnoho. Mají různou hodnotu a povahu. Míru jejich síly můžeme poměřovat tím, kolik myslí uchvátí a inspiruje ke konkrétním činům. Jejich kvalitu můžeme poměřovat třeba tím, jak který příběh koresponduje s realitou. Nebo k jak morálně ušlechtilým činům inspiruje. Příběh o svobodné československé demokracii přiměl tisíce mužů se dobrovolně hlásit v mobilizačních střediscích proti německým agresorům. Nebo stovky Pražanů bojovat o rozhlas proti ruským okupantům. Příběh o hrozící invazi muslimských imigrantů a spiknutí elit inspiroval českého důchodce k pokusu o atentát na vlak plný nevinných lidí. Příběhy jsou různé a mají různou hodnotu.
Technologie internetu a zejména sociálních sítí umožňuje obrovské zahlcení lidské pozornosti balastem banálních příběhů a informací. Je to o to jednodušší, že tělo každého člověka má přirozený sklon jít cestou nejmenší námahy, stejně tak mozek každého člověka ulpívat na narativech, slibujících nejvíce pohodlí.
Pohodlná lež versus náročná pravda Konspirační teorie je velmi pohodlná. Vnese pohodlnou zkratku do nejsložitějších a rozporuplných věcí na světě. Je řádově jednodušší žít v konspiračním světě, než léta studovat vědecké obory a následně být konfrontován s frustrující realitou, že i sebedelší studium mnoho věcí neobjasní.
Tohoto lidského sklonu dezinformační kampaně bravurně využívají – bombardují lidskou mysl tisíci narativy, které čím dál od reality stojí, tím pohodlnější je na nich ulpívat. Jsou jako přeslazená elektronická Nutella. Je tak slastné dát si lžičku.
Žádný člověk by však na realitu – tj. objektivní pravdu – rezignovat neměl. Natož křesťan, jemuž má být hledání Pravdy celoživotním posláním. Hledání pravdy je namáhavé. Vždycky bylo a vždycky bude. Je nutné s námahou ve stovkách narativů, které na nás denně útočí, hledat a rozlišovat. Neulpívat na těch nejpohodlnějších.
Hned zkraje nás čeká další hrozba – hadí šepot: „Nechte lidi, ať si sami zjistí, co je pravda. Rozhodni sám! Neposlouchej nikoho jiného, jen sebe!“
Žádný soudný člověk nemá kapacitu vidět celou mozaiku, jen několik málo jednotlivých sklíček. Podlehnout iluzi, že z nich vydedukuji něco podstatného, je stejné, jako přijmout konspiraci a iluzi, že jsem právě teď přišel na kloub Všehomíra.
Bez důvěry se nedá žít Člověk se zkrátka musí díky svým limitům spolehnout na výsledek kolektivního poznání druhých. Nevědomky to tak děláme od narození, když přijmeme do úst první lžíci nebo sedneme za volant auta. Hovoříme zde o důvěře, jinak řečeno víře. Člověk bez ní není schopen udělat ani krok.
Důvěřujeme matce, že nám nedá špatné jídlo, důvěřujeme jiným řidičům za zatáčkou, že pojedou po správné straně cesty, důvěřujeme inženýrům, že správně naprojektovali most pod námi, lékařům, že nám jejich operace pomohou, Církvi, že je zprostředkovatelkou Pravdy, kterou sami tak nejasně chápeme.
Našeptávání „Sám si urči, co je pravda, nenech se ovlivňovat!“ je klamná iluze. Člověk to bez druhých fyzicky nezvládne, i kdyby tomu věnoval celý život. Lež spočívá v přesvědčení, že jednotlivec tyto božské schopnosti má.
Naše svoboda i odpovědnost spočívá v tom, komu budeme důvěřovat. V co budeme věřit. Serióznímu tisku, tzv. „mainstreamu“, nebo tzv. „alternativním médiím“? Legitimním představitelům nebo konspirační komunitě, která „zná pravdu a vidí do toho“? Církvi nebo sektářskému guru?
Který příběh z mnoha dostupných si vybereme? Kterému budeme důvěřovat?
Proboha!
In-lifestyle.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
SportWin » bavme se sportem|
i60.cz|
Kutilove.cz|