Přibývá hlasů, které ukrajinské uprchlíky líčí jako přítěž. Jenže fakta mluví jinak: místo zátěže jsou pro Česko přínosem. Pracují, studují, vychovávají děti a pomáhají udržet v chodu obory, kde chybí lidé. V čase předvolebních hesel a šíření obav je důležité si připomínat, kdo opravdu táhne naši společnost – a proč lidskost a pravda nesmí zůstat stranou.
Zatímco ve veřejném prostoru sílí hlasy, které v ukrajinských uprchlících vidí hrozbu nebo zátěž – ať už jde o dezinformace na sociálních sítích nebo rétoriku politiků, jako jsou Andrej Babiš a Tomio Okamura – tvrdá data říkají něco úplně jiného. Jejich přítomnost v Česku není zátěží pro státní kasu, ale naopak přínosem. V mnoha oborech pomáhají tam, kde by jinak chyběli lidé, zapojují se do společnosti, učí se jazyk, pracují, studují, vychovávají děti. Místo strachu nebo podezřívání bychom tak měli mluvit o důvěře, podpoře a respektu. Nejen proto, že je to správné, ale i proto, že je to v našem společném zájmu.
Přínos místo zátěže: fakta místo předsudků Realita ukazuje, že ukrajinští uprchlíci nejsou pro Česko ekonomickým problémem, ale naopak významnou výhodou. Počet těch, kteří tu pracují, neustále roste — dnes jich je, podle Ministerstva práce a sociálních věcí, přes 158 tisíc, zatímco před rokem jich bylo „jen“ 114 tisíc a před dvěma lety 89 tisíc. Podle dat zmíněného ministerstva už od třetího čtvrtletí roku 2023 platí, že příjmy od ukrajinských pracovníků převyšují výdaje, které stát na jejich podporu vynakládá. Za první čtvrtletí roku 2025 si díky nim státní kasa polepšila o 3,1 miliardy korun. To není jen číslo v tabulkách – je to důkaz toho, že jejich práce má smysl a přináší skutečný užitek celé společnosti.
Seznam Zprávy Také předsudek, že ukrajinští uprchlíci jsou jen pasivními příjemci státní podpory, neodpovídá realitě. Ve skutečnosti je pomoc zaměřena zejména na ty, kteří ji opravdu potřebují – na děti, seniory a pečující rodiče. Magdaléna Klimešová z Ministerstva práce a sociálních věcí uvedla pro Seznam Zprávy, že děti dlouhodobě tvoří více než polovinu zranitelných příjemců humanitární dávky. Stát poskytuje ochranu hlavně těm nejzranitelnějším, kteří sami nemohou pracovat nebo si zajistit živobytí – opravdu neplatí, že by si každý Ukrajinec mohl zažádat o humanitární dávku a neomezeně ji pobírat.
Při žádání o humanitární dávku je dokonce potřeba vyplnit své příjmy a doslova se na stránkách ministerstva práce uvádí: „Pokud máte dostatečné finanční prostředky na nákup jídla, hygienických potřeb a současně jste schopen uhradit náklady na bydlení, pak jste schopni si zabezpečit své životní potřeby, včetně ubytování. Proto není důvod o humanitární dávku žádat.“ Pro srovnání, na příspěvek na péči určený českým občanům šly podle dat Ministerstva práce a sociálních věcí za stejné období mnohem vyšší částky – více než pětkrát tolik, což jasně ilustruje míru podpory poskytované uprchlíkům.
Zdroj: Seznam Zprávy Podle údajů Ministerstva vnitra je v současnosti v Česku přes 370 tisíc lidí s dočasnou ochranou z Ukrajiny, z nichž velká část se aktivně zapojuje do pracovního procesu, a přispívá tak k financování veřejných služeb a rozpočtu. Data Ministerstva práce a sociálních věcí ukazují, že příjmy spojené s jejich ekonomickou aktivitou dosáhly téměř 7 miliard korun, zatímco výdaje na jejich podporu jsou výrazně nižší – kolem 3,8 miliardy korun. Tento přebytek nejen vyvrací mýtus o jejich „vyžírání“ systému, ale zároveň ukazuje, že investice do jejich začlenění a podpory má reálný smysl a přináší návratnost celé společnosti.
Supermarkety, logistika, stavby. Kdo je udrží v chodu bez Ukrajinců? Zatímco někteří politici před podzimními volbami tvrdí, že by bylo nejlepší, kdyby se ukrajinští uprchlíci z Česka vrátili zpátky, podnikatelé a zaměstnavatelé to vidí úplně jinak. Mluví jasně: bez ukrajinských pracovníků by měli problém. A v řadě oborů to není přehánění.
Supermarkety, logistika, restaurace, hotely, stavebnictví nebo sociální služby – tam všude dnes Ukrajinci zajišťují provoz, bez kterého by se mnoho firem neobešlo. Nejde přitom o pár lidí, ale o systémově důležitou pracovní sílu. Například mluvčí řetězce Billa Dana Bratánková uvedla pro Novinky.cz , že v logistice tvoří zaměstnanci z Ukrajiny bezmála třetinu pracovníků a i v prodeji jde zhruba o pět procent. Podobně mluví i zástupci dalších řetězců – Penny Market, Globus nebo provozovatelé čerpacích stanic a trafik. Všichni se shodují: bez zapracovaných a spolehlivých lidí z Ukrajiny by nastaly komplikace.
Podle dat ministerstva vnitra dnes v Česku žije přes 572 tisíc Ukrajinců, z toho téměř 374 tisíc přišlo po začátku ruské invaze, jsou tedy držiteli dočasné ochrany. A kdyby zítra odešli? Podle odhadů ministerstva práce by na českém trhu chybělo až půl milionu pracovníků. Blanka Šefránková ze Svazu průmyslu a dopravy uvedla pro Seznam Zprávy : „Ukrajinští pracovníci se na českém trhu etablovali a v případě, že by se vrátili na Ukrajinu, by jistě na již tak napjatém českém pracovním trhu chyběli.“
Z debat o „návratu domů“ by se proto nemělo vytrácet to nejpodstatnější: že Ukrajinci nejsou jen čísla ve statistikách, ale konkrétní lidé, kteří tady odvádějí důležitou práci a drží v chodu služby, bez nichž bychom si těžko dokázali představit každodenní život. Nejsou konkurencí, ale posilou.
Válka trvá. A naše odpovědnost s ní Základní otázka ale není jen ekonomická. Týká se toho, kým jsme jako společnost. Jakou máme paměť, jaké hodnoty chceme bránit a co uděláme, když k nám někdo přijde v nouzi. Lidé z Ukrajiny neutekli za lepším životem, ale před válkou, před násilím, před raketami a okupací. Hledali místo, kde budou moct žít v bezpečí, kde jejich děti budou moci chodit do školy, kde nebude nutné každou noc slézat do sklepa kvůli náletům. Někdy na to zapomínáme, protože si zvykáme. Ale lidskost nesmí být záležitostí prvních týdnů. Je to postoj, který bychom měli držet dlouhodobě – a zvlášť teď, kdy se začíná ztrácet z veřejné debaty.
Je přirozené, že přichází únava. Dlouhá válka, inflace, napětí ve společnosti. V takových chvílích je ale o to důležitější nenechat se zmanipulovat. Nepodléhat jednoduchým výrokům a nenávistným narativům, které se ve veřejném prostoru množí – často právě proto, že se blíží volby. Někteří politici dobře vědí, že když si najdou slabšího, do koho se můžou navézt, přinese jim to pár procent navíc. Je jim jedno, že to jsou matky s dětmi nebo lidé, kteří tady dělají práci, kterou nikdo jiný nechce. Proto je na každém z nás, abychom si informace ověřovali, ptali se, odkud pocházejí data, a nenechali si vnutit pocit, že pomoc druhým je chyba. Není.
Nakonec totiž nejde o čísla, ale o konkrétní lidi. O někoho, koho potkáváme v obchodě, kdo sedí vedle našeho dítěte ve třídě, kdo pomáhá v nemocnici, kdo pracuje na stavbě nebo v kuchyni hotelu. O sousedy, kolegy, spolužáky. Každý z nás může být tím, kdo určuje tón – kdo se usměje, kdo nabídne pomoc, kdo dá najevo, že lidé z Ukrajiny jsou tu vítáni. Protože to, jak se u nás budou cítit, záleží i na tom, jak se k nim chováme. A záleží na tom víc, než si někdy připouštíme.
Nezapomínejme, proč k nám přišli. Co se děje pár stovek kilometrů od nás. A buďme tou společností, která nezavírá oči ani srdce, i když to už není „v módě“. Protože právě na tom, jak se chováme k těm nejzranitelnějším, se ukazuje, kým doopravdy jsme.
Proboha!
HN.cz|
Život cestovatele|
Události247.cz|
ArmádníZpravodaj.cz|
Magazín - Aktuálně.cz|
SportyŽivě|