Stát po mně chtěl další registraci. Jen mi zapomněl říct, že ji chce. Napsat to slušně do datové schránky? Kdepak. Dozvěděla jsem se to od vyděšené paní na Facebooku. A tak jsem si znovu vzpomněla na Pavla Eisnera a jeho naději, že stát jednou bude s občany mluvit lidsky.
Člověka napadne, že kdyby ten stát byl vůči svým občanům zdvořilejší, snad by už bylo znát zlepšení. Zatím ale stále čekáme. Četla jsem totiž jednu esej od Pavla Eisnera, českého překladatele, literárního vědce, lingvisty, publicisty a básníka, o komunikaci státu s občanem. Pavel Eisner píše, že by občan docela rád státu vyhověl, kdyby stát své požadavky vyjadřoval zdvořilou formou.
Pokud stát formuluje své požadavky, nařízení či omezení neomaleně a s povýšeným tónem, občan se necítí jen nucen něco splnit, přiznat či nahlásit, ale zároveň vnímá postoj jako neuctivý a zbytečně provokativní. Copak ten úřad neplatím ze svých daní?
Eisnerova esej pochází ze čtyřicátých let minulého století. Psal ji těsně po válce a doufal, že nový stát bude se svými občany komunikovat uctivě, zdvořile a slušně. Vždycky si na něj vzpomenu, když po mně stát něco chce. Teď po mně chtěl, abych se zaregistrovala k placení televize a rozhlasu, ale neplatila je. Čekala bych, že když mi stát před časem nařídil založit si datovou schránku, že mi všechny své požadavky bude posílat tam. Dá to rozum, ne? Vždyť proto jsem si ji zřizovala, aby se mnou stát neměl žádné potíže, abych byla jasně dosažitelná a nic mi neuniklo. No tak ne.
O novém požadavku jsem se dozvěděla z poplachu na sociálních sítích. Jedna paní tam psala, že hrozí pokuty a že na to máme do konce měsíce ještě asi pět dní.
Pro jistotu jsem se podívala na weby dotyčných institucí a zjistila jsem, že paní na sítích měla pravdu. Pro jistotu jsem se podívala do své datové schránky, kdyby náhodou selhalo posílání upozornění na nové zprávy, ale nic tam nebylo.
Nikdo nedělá rád zbytečné věci. Když někdo chce mé peníze, měl by se přece alespoň trochu snažit. Opravdu by úředníkům ublížilo, kdyby do datové schránky poslali věcnou, zdvořilou zprávu s informací, že se podle nového zákona musím registrovat, a přiložili odkaz, kde to lze provést? Možná by to mohlo vypadat jinak. Včasná zpráva, přívětivá slova, jasný směr. Měsíc předem. Ne jako varování, ale jako průvodce, který vás nechce nachytat, ale doprovodit. A pak by mi hezky poděkovali za podporu. Udělala bych to bez remcání a bez podivné pachuti, že já musím všechno a stát nic.
Proč se mám dozvídat o nějakých nových poplatcích nebo registracích ze zmatených, poplašených zpráv na Facebooku? Čekala bych, že mě někdo slušně a zdvořile osloví a požádá. Nezpěčuju se placení zvýšené částky poplatků za rozhlas a televizi, to vůbec ne. Jsem ochotná se pokusit pochopit i registraci, ačkoli nemám nic platit.
Vadí mi způsob, jakým se mnou tyto instituce zacházejí. My ti nic neřekneme, ale když to nestihneš, dostaneš pokutu. Takové jednání se mi nelíbí. Připadá mi, že mě chce někdo nachytat, a to ve mně vzbuzuje nedůvěru.
Myslím, že důvěra ke státním institucím obecně není příliš veliká a jsem si jistá, že to není dobře. A alespoň za sebe musím říct, že podobným jednáním to stát nijak nevylepšuje.
Měkký jazyk totiž láme kosti.