K Bohu můžeme přijít i z jiné strany, než by se třeba slušelo, říká Josef Prokeš

| 4 min

Sdílet

Místa proměny přinášejí příběhy prostorů, které ožily, a lidí, kteří jim vdechli nový smysl. Série spojuje osudy míst a lidí a odhaluje, jak se navzájem formují a jak mohou obohatit…

Zdroj:

Dalším místem navštíveným v rámci cyklu Místa proměny podcastu Bez filtru je jihočeský Lomec. Kostel Jména Panny Marie popisuje Josef Prokeš, kněz, do jehož farnosti patří lomecký kostel, ale také nedávno opravený poutní dům, takto: „Kostel je vlastně docela převýšený a má velká okna, a když se večer rozsvítí a všude kolem je tma, tak se vlastně i celá ta stavba promění v takový maják. A mně to přijde vlastně jako krásný symbol i do dnešní doby, kdy v mnohých věcech možná tápeme a jsme v bouřích našeho života.

A možná, že právě i tohle je místo, kde prosím, abych zachytil paprsek majáku, který můj život nasměruje dál.“

Do lomeckého areálu přišli v 70. letech minulého století Šedé sestry III. řádu svatého Františka, kterých bylo kolem sedmdesáti, a staraly se o areál i lomecký kostel, kam se zejména v 90. letech sjížděly autobusy s poutníky. Počet sester se však za ta léta významně zmenšil, stejně jako se změnila podoba poutí na Lomec. „Teď spíše přicházejí jednotlivci v průběhu celého roku, rodiny s dětmi nebo třeba cyklisté, popisuje Josef Prokeš a vysvětluje, jak se podoba prvních lomeckých sobot proměnila: „Ta myšlenka je taková – podívat se na potřebu dnešního člověka.

Když naše maminky viděly faru, plakaly

Když už si udělám v sobotu odpoledne čas, co očekávám? A co když třeba k tomu ještě vezmu celou rodinu a přesvědčím moje dospívající děti, aby jely se mnou…? Tak jsme kromě mší, které tady vždycky byly, začali dělat takové obnovy. Nazýváme to 180 minut duchovního programu. Ta myšlenka je zastavit se, poslechnout si nějaký impuls duchovní nebo teologický, takže je tam přednáška, nebo nějaké povídání, na to navazuje zhruba hodina ztišení či procházky, taky možnost svátosti smíření nebo duchovního rozhovoru nebo přímluvné modlitby.

A všechno se to zakončí mší svatou, takže jsme to vlastně trochu rozšířili. Samozřejmě, když chce někdo přijít jenom na mši, tak má možnost. Ale když už tu člověk je, ať dostane i něco víc. No a ta témata prostě vybíráme různě podle hostů, co je jim vlastní, anebo podle nějakého tématu, které se nám zdá, že by tady mělo zaznít,“ popisuje podobu prvních sobot Josef Prokeš.

Proměnu zaznamenala i budova současného poutního domu. „Jak sester ubývalo, tak se nejprve s velkou odvahou snad jako úplně první v republice spojily s další kongregací, a když viděly, že jejich síly na péči o areál nestačí, celý dům darovaly biskupství, což znovu beru jako velkou odvahu a snahu o to, aby místo fungovalo dál,“ popisuje Josef Prokeš, jak ke správcovství areálu farnost přišla.

Poutní dům má za sebou několik etap rekonstrukce, v současnosti je zde křídlo pro sestry a pak 15 pokojíků s vlastním příslušenstvím. „Teď na podzim jsme stáli před otázkou, která byla možná ještě složitější, než jak dům opravit, a to, jak ho provozovat,“ popisuje Josef Prokeš, který inspiraci načerpal v zahraničí během svých cest po Švédsku nebo v německém Griesu, kdy na obou místech viděl skvělou práci s mladými seniory, kteří se o různá místa starali. „Ve Švédsku jsem při setkání s nimi pocítil opravdové a nehrané přijetí,“ vzpomíná Josef Prokeš na to, co ho inspirovalo k práci s mladými seniory i na Lomci.

Každý den má na starosti někdo jiný – jsou to manželské páry nebo alespoň jeden z nich. Přijedou odpoledne, připraví večeři a potom právě mají na starosti večerní modlitbu. A tak se vlastně na Lomci každý večer v půl osmé někdo modlí. Ta modlitba je velmi jednoduchá, aby taky třeba nevadilo, kdyby tu tito lidé náhodou byli sami.

Zároveň se tam můžou přinést různé přímluvy prosby, protože se tu třeba zastavují poutníci, kteří přijedou na tu večerní modlitbu, protože zrovna ten den třeba prožili něco těžkého a mají možnost v nějaké maličké komunitě tyhle věci dát před Boha,“ popisuje nový systém služeb na Lomci Josef Prokeš.

Kontemplace je pozvání k důvěře, že Bůh je na naší straně, říká Elva Frouz, trvalý jáhen z Holostřev

Kromě prvních sobot jsou na Lomci organizovány také exercicie, programy pro středoškoláky či duchovní obnovy pro jednotlivé profese. Nabídka je to opravdu pestrá a zároveň neustále probíhá v nějakém dialogu s vnějším světem o tom, co by mu Lomec mohl přinést. „Myslím si, že jsme zváni k tomu, abychom se znovu a znovu ptali, co tedy pro ten další rok, pro dnešek? Jak mám odpovědět na ty potřeby? Každý snoubenecký pár nebo každý poutník, který se tady zastaví, mi tuhle otázku znovu dává. Když budu vystupovat jako ten, kdo už našel, tak si sem přijdou pro hotové odpovědi, ale pokud to vezmu tak, že já tu spolu s ním hledám jeho životní cestu, kdy je každý člověk originál a každý příchozí to místo nějak zase otevírá trochu do jiné zkušenosti,“ popisuje Josef Prokeš, jak by nerad ustrnul v hledání toho, co může Lomec nabídnout.

O životním příběhu Josefa Prokeše si budeme povídat ve čtvrtém díle cyklu Místa proměny, který vyjde ve čtvrtek 9. října. Dozvíte se zde, čím chtěl být Josef Prokeš jako malý, jaká byla jeho cesta ke kněžství a co se mu při primici honilo hlavou nebo jak to má s poslušností a za co dostal cenu od města.