Se sochařem a výtvarníkem Petrem Stibralem, vítězem prvního ročníku soutěže Znamení a krajina, o zírání jako návodu k použití a styčných bodech mezi buddhismem a křesťanstvím .
Jak se vlastně umělcům mluví o umění? Těžko. Vizuální umění je něco jako jiný druh jazyka než ten verbální, v němž zařazujeme věci do kategorií a třídíme je. Vizualita nám poskytuje jiný druh vnímání, který je nezastupitelný. Takže mluvit o vizuálním umění je tedy vlastně nesmysl, protože slova neposkytují základní charakteristiku toho, co se tam děje.
Přesto to zkusme. Slova jsou přinejmenším v názvu vašeho posledního díla. Během práce jste je pojmenoval Deset minut zírej . Co ten název znamená? Během práce měla instalace různé názvy, které vycházely z jádra věci. Ale uvědomil jsem si později při stavbě, že správný název se vyjeví sám od sebe v procesu práce. Jak instalace postupuje kupředu, člověk se stále přibližuje k pochopení toho, co je vlastně důležité. Název se nedá vymyslet předem. Deset minut zírej je tedy název vzniklý během procesu. Uvědomil jsem si, že jádrem věci je vlastně téma samotné divácké pozornosti. Že tématem díla samotného je pozornost.
Zdroj: Nadace benetheo Abychom vůbec pochopili, co se v instalaci děje, určitou dávku pozornosti prostě potřebujeme. Probírám i se svými studenty ve škole, že nejsme zvyklí dívat se na umění a vnímat je. Nejsme většinou moc zvyklí vnímat jinak než hlavou. Vnímáme často skrz racionální konstrukty nebo různé konceptuální postupy. Ve sféře umění, kde já pracuji, se vše vnímá přímo, tělesným pocitem z prostoru a pohybu. Vlastním pociťováním. Návod na čtení je tedy obsažen v názvu díla. Nejprve je třeba dívat se nepředpojatě a smysl se vyjeví sám od sebe.
Jak byste práci, o které se bavíme, popsal? Je o vnitřním světě, který jsem se pokusil přenést do prostředí lesa. Lesní prostředí se může stát jakýmsi ekvivalentem prostředí mentálního. Pracovní název byl Místo pozornosti , tedy místo, kde se stáváme pozornými. Když se staneme opravdu pozorní, pak jsme schopni vnímat nejen sebe, ale i to, co se děje kolem. Potom naše mentální projekce, představy a konstrukty, které nám běžně šumí v hlavě, námi mohou procházet, aniž by narušily samotné místo pozornosti. Bdělé vědomí. Pak můžeme být stále nějakým způsobem pozorní i během každodenních úkonů.
Proto i v této konkrétní instalaci existuje středové místo a kolem něj se děje spousta různých věcí. Některé křivky do bodu pozornosti míří, nebo z něj naopak vycházejí. Vizuálně jde o obyčejný chumel větví, který se vznáší v prostoru lesa. Může se otáčet kolem své osy, reaguje na povětrnostní podmínky. Je zavěšený na stromech, takže reaguje i na to, jak se samotné stromy naklánějí. Objekt vlastně jaksi levituje.
Název díla Deset minut zírej je pro diváky návodem, jak k němu přistoupit. Připomíná úvod k meditační praxi, výzvu odložit všechno haraburdí názorů a předpokladů, „pouze“ se dívat. Má dílo počátek v meditační praxi? Ano, již docela dlouho se snažím být buddhistickým praktikujícím, takže vše, co dělám, se nějakým způsobem k meditaci vztahuje. Tato konkrétní instalace vlastně vychází z postřehů z jednoho buddhistického cvičení, které se zabývá soustředěním a bdělým spočíváním.
Zdroj: Nadace benetheo Jde o způsob, jak diváky zbavit úzkosti z toho, že umění musejí prvně chápat, aby si ho mohli vychutnat? Ano, jde o jiný způsob konzumace umění než ten konceptuální. Není třeba znát paradigma dějin umění, myšlení nebo filozofie, abychom se mohli k něčemu přímo vztáhnout. Není také zcela nutné, abychom porozuměli všem autorovým pohnutkám. Je jen třeba rozvinout vnímání a na tom poli se odehraje něco mezi divákem a uměním.
Jde také o samotnou sdělnost konkrétního umění. Po studiích na AVU jsem moc nepřemýšlel o tom, kolik sdělnosti dílo potřebuje, abych něco vyjádřil a někdo to pochopil. Ani jsem nemyslel na to, jestli umění má moc a dosah zásadně působit a třeba i něco měnit ve společnosti. Tenkrát jsem byl přesvědčený, že se dá změnit skoro všechno a umění že je samospásné, ať je přístupné, či ne.
Postupem času jsem si uvědomil, že nejsme většinou zvyklí se na umění dívat. Nebo alespoň ne zcela nepředpojatě. Takže nyní i se studenty často přetřásáme, jak se k umění vztáhnout a jak ho vnímat. Přemýšlím o tom, co srozumitelnost znamená a jakou míru nastavit, aby došlo k co nejlepšímu porozumění a hlavně k nějaké vnitřní komunikaci s divákem. Právě aby divák neměl pocit složitosti a nesrozumitelnosti a na druhé straně aby sdělení nebylo příliš banální.
Název Deset minut zírej se podle mě dobře hodí jako návod, jak umění používat.
Zdroj: Nadace benetheo Jak se vám s uměním žije? Být umělec, tedy spíš člověk, který něco vytváří, je problematické z mnoha důvodů. Jde o vnitřní zkoumání sama sebe. Je dost těžké být zcela autentický a najít cestu k vnitřní pravdivosti. A když se to třeba i podaří, může to narazit na vnější svět uměleckého provozu, ve kterém pro mě nemusí být snadné se pohybovat.
Tento prostor je plný sebeprezentačních módů, z čehož se mi navaluje. Jde tu zejména o to, kapitalizovat umění, ve kterém se vytváří komodita a brand, potažmo tržní hodnoty. Neodsuzuju umělce, kteří v tom plují, i to je asi potřeba. Pro mne je spíš důležitý altruistický záměr, rozvíjení transcendentních přístupů skrze umění. Nemyslím, že české umělecké prostředí altruismus mezi umělci nějak zvlášť povzbuzuje.
Jako sochaři se mi ale nyní žije celkem dobře, až na neustálé nestíhání. Trochu mi pomohlo, když jsem si uvědomil, co je skutečně pro mě, a vnitřně pochopil, jak to mám dělat.
Řekl jste, že dílo nazvané Deset minut zírej vzniklo na základě meditace. Jak se vyhnete tomu, aby umění bylo pouhým prostředkem, nástrojem, v tomhle případě buddhistické praxe? Záleží vám třeba na tom, aby dílo mělo široké publikum? Umění a buddhismus od sebe neodděluji. Jsou to moje hlavní zaměření, která se nevylučují, naopak mají mnoho společného. Za hlavní společnou věc považuju zkoumání. Když za tím opravdu jdete, otevře se míra svobody a pochopení, která je zásadní v umění i v buddhismu.
Co se týká publika, mám povahu Jekylla a Hyda. Na jednu stranu bych si přál, aby lidé moji instalaci viděli, na stranu druhou bych se nejraději schoval a instalaci zatajil. Prosazování vlastní práce mi zavání nepatřičností, stál bych však o určitou míru komunikace a sdělnosti. Často je těžké s tímhle nastavením žít.
Bavíme se o buddhismu, dílo vzniklo z peněz nadace hlasící se ke křesťanskému humanismu. Mají ve vašem uvažování budhismus a křesťanství něco společného? Mám dojem, že každá spirituální cesta si jde svým vlastním směrem ke svým cílům a používá trochu jiné metody. Ty se ale někdy mohou i překrývat. Buddhismus a křesťanství mají podle mě v základu hodně společného v altruismu, nesobeckosti, ve starosti o někoho jiného než jen o sebe. Ke křesťanství mám velký respekt. Sám jsem měl etapu, kdy jsem chodil po celý rok do kostela na nedělní mše, abych zjistil, jak se to má se živým křesťanstvím u nás. Později jsem také vyrazil na pouť do Santiaga.
Jak tedy došlo k tomu, že jste obeslal soutěž Znamení a krajina? Dlouhodobě se věnuju práci ve veřejném prostoru. V městském prostředí vyloučených lokalit či v lesním prostředí. Začínal jsem před dvaceti lety v lesích na Šumavě, ale i s guerillovými instalacemi v městském prostředí. Poslední dobou jsem za finanční podpory mohl udělat i větší realizace do veřejného prostoru. To mě rozradostnilo. Sám bych nic z toho nedokázal zprodukovat.
Takže když jsem se dozvěděl o výzvě nadace Benetheo, přišlo mi, že je to právě pro mě. Také jsem měl již delší čas připravenu tuto instalaci, ale bez takového pošťouchnutí by mi trvalo se k ní odhodlat. Zároveň jsem moc ocenil altruistický záměr Benethea. Pomocí specifické formy umění se společensky etablovat a kultivovat náš veřejný prostor.
Ocenil jsem i složení výběrové komise a rozhodl se svůj záměr poslat.
Pomáhá vám v práci, že jste vystudovaný sochař? Nejdříve jsem vystudoval Střední sochařskou školu v Hořicích. Z Hořic jsem si přinesl něco jako základní sochařskou sadu schopností, která se později už jen rozšiřovala při následném studiu na AVU. Tam jsem zas získal představu o současném umění. Ne každý ovšem potřebuje studovat, aby se stal umělcem. Mně by to ale určitě chybělo. Myslel bych si, že jsem o něco přišel.
Na vysokých školách, ve filmu a výtvarném umění se už dlouho vede spor mezi řemeslem a uměleckým myšlením. Je podle vás důležitý? Myslím, že spor mezi řemeslem a volným uměním není vůbec relevantní. Je to pozůstatek myšlení devadesátých let. Tehdy jsem vnímal jako student, že i některé nově vznikající ateliéry na AVU nechtěly z principu přijímat studenty ze středních výtvarných škol. Tvrdilo se, že jsou zničení takzvanou „machou a manýrou“, sadou řemeslných schopností, kterou nedokáží opustit, a budou navždy pracovat způsobem, jak se to naučili na střední.
S mými kamarády v Hořicích jsme například hodně kreslili a modelovali, takže nám říkali, že budeme mít „machu“, když tak usilovně pracujeme. Myslím, že jsou to nesmysly. Každý, kdo se věcmi zabývá do hloubky, ví, že sada řemeslných dovedností je sice slušným předpokladem, ale to ještě nedělá umění uměním.
Takže když si to konkrétní forma umění vyžádá, budu muset opustit skoro všechno, co jsem se naučil, ve prospěch díla. Na druhou stranu, kdybych se nic řemeslného nebo praktického ve vzdělávání nenaučil, byl bych opravdu nesvobodný, se vším by mi musel někdo pomáhat, nehledě na pracovní příležitosti. Byl bych vyřízený. Řemeslo dává neuvěřitelnou škálu praktických možností a vše urychluje. Pakliže je něco řemeslně dobře uděláno, tak je to většinou také trvanlivé.
Zdroj: Nadace benetheo Když člověk nejde do hloubky věcí, nikdy se neosvobodí, ať s řemeslem, nebo bez něj, nehraje to roli.
Kdyby pominula omezení ve vaší práci – rozpočet, čas a podobně – dělal byste něco jinak? Ano, jistě. Všechno by bylo o dost jinak. Umělecký provoz v Čechách je vymknutý svojí hektičností, zrychlením a komerčním nastavením. Nerad pracuju ve všudypřítomném stresu z toho, že nestíhám a nemám peníze. Kdybych měl na sochy a instalace více času a prostředků, jistě by byly prožitější, usazenější a celkově kvalitnější. A já bych měl o pár šedin méně. Nepatřím k lidem, kteří potřebují popohánět termíny a hodnocením. Mám vnitřní motivace, vím, proč to dělám.
A kdybych měl k dispozici neomezený čas? Přemýšlím docela často o tom, že jsem spoustu věcí udělal pomalu. Pomalu jsem došel ke svým lidským a uměleckým východiskům. Až teď, před padesátkou, což je dost vtipné, se konečně cítím celostnějším člověkem, konečně cítím, že stojím na startu. Je to dáno také tím, že jsem dvacet let musel pracovat jako restaurátor a živil jsem se také sekáním barokních kopií z pískovce. Spoustu času jsem utratil jen starostí o obživu svoji a svých blízkých. Teď bych bral nějaký delší soustředěný čas na rozvoj toho, co mě baví a v čem vidím smysl.
Autor: Petr Vizina
Proboha!
Zprávy - Aktuálně.cz|
DámskýDeník.cz|
V Telce|
Techzpravy.cz|
ReadZone|
SportWin|
Náš REGION|
Žena.cz|
FAJNTIP.cz|
GrapesMag|
Svět cestovatele|