Nevím, co to Havlovi vjelo do hlavy. Vlastně vím, akorát se mi to nechtělo vyslovit: žádný prezident v parlamentní republice není – tajně nebo vskrytu – spokojen se svými pravomocemi! Chce je mít jako Macron (poloprezidentská republika) nebo jako Trump (prezidentská republika). U nás nebyl spokojen ani Masaryk, ani Beneš, píše ve svých vzpomínkách sepsaných pro HlídacíPes.org Petr Pithart.
V prvním dílu a druhém dílu šestidílné série Chyby a omyly Václava Havla II. Slovensko a rozpad společného státu (další díly budou na HlídacíPes.org postupně vycházet) jsem psal o fatálním Havlově nepochopení tužeb a očekávání Slováků.
Havlova neznalost Slovenska (ale hlavně neznalost Ústavy, nebo podceňování její závaznosti i pro prezidenta) byla zřejmá i z jeho katastrofálního neúspěchu při zbrklé snaze odstranit adjektivum „socialistický“ z názvu státu a armády.
23. ledna 1990 vystoupil ve Federálním shromáždění s pěti návrhy na změny ústavních zákonů. Zamýšlel změnit název státu a armády a hodlal změnit státní znak apod. Byl to nejen neúspěch již předem, ale měl i další velmi neblahé důsledky. Pro mne to byl snad nejhorší zážitek z politiky.
Jak jsme s Jičínským Havla nezastavili
Tenkrát se mi se vším svěřil a já měl možnost záměr mu vymluvit. Bylo to marné. Říkal jsem mu, že jeho návrhy nezačne Federální shromáždění, prořídlé a zčásti povyměňované (po první vlně kooptací) ani projednávat, a to z formálních důvodů.
Vysvětloval jsem, že každý návrh zákona, nota bene ústavního, musí být podán nejprve v obou republikových parlamentech, Národních radách. Teprve, když tudy projde (výbory, kluby a plény obou Národních rad), putuje před Federální shromáždění – a tam zase musí být projednán výbory, kluby a potom oběma komorami. Je to abeceda každého zákonodárství.
Havel měl připravenou odpověď: „mám to vymyšleno, zařízeno! Ze shora se tam spustí jako opona návrh nového státního znaku, oni budou v šoku a všechno mně to schválí…“
Byl jsem dočista zoufalý: jako deux ex machina se něco na provázcích spustí ze stropu a přestane platit Ústava? Jakkoli tehdejší Ústava byla toporná a sama o sobě nedemokratická.
Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.
Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.
Ten den jsme – ještě se Zdeňkem Jičínským – kdysi starším kolegou z katedry, stáli sami ve veliké hale Federálního shromáždění a tam se snažili svého prezidenta zadržet.
Vzpomínám, že jsme mu dokonce tělesně zabraňovali, roztaženýma rukama se mu stavěli do cesty: Vašku, prosím tě, nechoď tam, budeš mít z ostudy kabát… Ne, jdu tam, uvidíte. Jdi tedy, prosím tě, aspoň přes místnost Předsednictva, čekají tě tam… Ne, půjdu rovnou do sálu, uvidíte… Choval se tehdy jako diktátor, který jde dobrovolně na popravu.
Bylo truchlivé sledovat ho. Bylo nám dvěma právníkům hanba: že on to neví, ale že my dva nejsme s to mu to vysvětlit. On musel asi mít pocit, že na jeho straně je pravda dějin či čeho a my dva se mu snažíme házet pod nohy jakési smetí, pravdu bolševických pravidel.
Nejtrapnější moment převratu
Byl to pro mne asi nejtrapnější moment té revoluce – převratu. Václavovi by tohle ovšem neprošlo v žádném parlamentě světa. Celý ten spor „revoluce, nebo převrat“, právní kontinuita, či zrušit všechno a začít od začátku, byl v té chvíli na scéně. Nás dva, „právní formalisty“, by vichr revoluce smetl dávno před tím, než bychom se do té obrovské haly (původně to byla Plodinová burza) vůbec dostali.
Václav se tenkrát choval jako revolucionář, což by on asi vztekle popřel. Revoluce, ty já přece celý život odmítám, spolu s Masarykem, to se o mně ví, ohradil by se podrážděně. Nevím, co mu tenkrát šlo hlavou. Šel dobrovolně na porážku jako odevzdaný, mocí opojený beran…
Taky to netrvalo dlouho a byl zase na čerstvém vzduchu, vypoklonkován jako opilec z hospody… Byl z toho naprosto zdrcen.
Smutná ironie dějin: „vyhazovačem“ byl předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček s jeho nejistým, rozpačitým, vysokým, zadrhávajícím hlasem: Odovzdajte, vážený pán prezident, vaše návrhy laskavo do podatěleň Národných rád, kde ich prejednajů a napokon…
Pomlčková válka
V lednu 1990 prezident Václav Havel využil svého tehdejšího zákonodárného práva a bez předchozí politické konzultace navrhl Federálnímu shromáždění vypustit z názvu Československá socialistická republika přídavné jméno „socialistická“. Zároveň také navrhl odstranění slova „lidová“ z názvu armády a představil nový státní znak. Prezidentův plán však narazil na nesouhlas předsednictva Federálního shromáždění, které mu sdělilo, že návrhy v předložené podobě nelze na stávající schůzi schválit. Návrh byl tedy odložen a již za několik dní se ukázalo, že jeho dopad se zcela vymkl Havlovým představám. V další diskusi o názvu státu mezi českou a slovenskou politickou reprezentací se postupně vytrácela racionalita a stupňovaly emoce. Padaly návrhy jako například Federace České a Slovenské republiky, Československá federativní republika či Republika česko-slovenská. Federálnímu shromáždění se ale nakonec 29. března podařilo odhlasovat název Československá federativní republika (slovenská verze zněla Česko-slovenská federatívna republika). Již první reakce ale ukázaly, že pracně dohodnutá kompromisní varianta stejně situaci nezklidní. Nespokojena byla zejména slovenská strana, a tak poslanci zasedli 20. dubna znovu. Tentokrát byl výsledkem hlasování název Česká a Slovenská federativní republika.
Zdroj: ČT24
Pouhý prezident parlamentní republiky...
To byla pro Havla potupa jako hrom! Dubčeka v čele parlamentu si vynutil jako podmínku jeho kandidatury, a teď ho ten samý člověk vyhazuje na chodbu!
Ani ne před měsícem se Dubček se slzami v očích dožadoval místa na Hradčanech, které si přece, asi si myslel, jako technik-mechanizátor Lesní správy v Bratislavě, zasloužil svým dvacetiletým úpěním pod Husákovým terorem.
Prezidentského místa se dožadoval na Havlovi, který přeci jen téměř pět let seděl natvrdo. A teď Havlovi jeho amatérské návrhy háže na hlavu... To jsou paradoxy, vpravdě havlovské!
Nevím, co to Havlovi vjelo do hlavy. Vlastně vím, akorát se mi to nechtělo vyslovit: žádný prezident v parlamentní republice není – tajně nebo vskrytu – spokojen se svými pravomocemi! Chce je mít jako Macron (poloprezidentská republika) nebo jako Trump (prezidentská republika).
U nás nebyl spokojen ani Masaryk, ani Beneš. Ti ostatní, co už nevládli v demokratických režimech, ani nemluvě. Ještě dobře, že většina evropských hlav států žádné větší nebo velké pravomoci nemá…
Ale kdo z vás, vážení čtenáři, byste byli spokojeni, kdybyste byli zvolenými prezidenty pouhých parlamentních republik? A věděli byste, jak na to, akorát, že opatrná Ústava by vám to nedovolovala udělat? Prezident v parlamentních republikách, to je tuze křehká konstrukce: aby nebyl jen kladečem věnců, ani Donaldem Trumpem.
Příště o tom, jak probíhala "pomlčková válka" v politickém zákulisí...
HlídacíPes.org
Top-Fight.cz|
Techzpravy.cz|
Náš REGION|
FAJNTIP.cz|
MMAMAG.cz|
kroniQa|
HN.cz|
NESPECHEJ.cz|
Žena.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|