KOMENTÁŘ. Evropou opět, podobně jako před oběma světovými válkami, obchází strašidlo vlastenčení. A stejně jako tehdy to ani u jednoho z nejhlasitějších patriotů není projev opravdové lásky k vlasti, ale výlev rasismu, nenávisti ke světu a touhy po moci. Jak už dnes víme, nejde to bez nenávistné polarizace společnosti a hledání vnějšího nepřítele. Demokracie se zase jednou rozežírají zevnitř a v Moskvě mohou otevírat šampaňské.
Už za studené války si KGB ve všech satelitních zemích, ale i na Západě, cílevědomě vytipovávala mesianistické jedince toužící po vyniknutí za každou cenu. A to se po otevření hranic a ekonomických kontaktů po roce 1990 jen zmnohonásobilo.
Osobní kontakty, stáže, exkluzivní informace a pozvání k ruským politikům, přednášky na ruských univerzitách, půjčky a „společné projekty“ časem obklopí vybrané adepty „vlivovou agenturou“ přitakávačů a manažerů kampaní – a pak už jen stačí čekat na příležitost.
Boris Johnson a Nigel Farage ve Velké Británii, Donald Trump s celou kohortou příznivců ruské diktatury ve vysokých vládních funkcích ve Spojených státech, stejně jako Marine Le Penová ve Francii, předseda strany Svobodných Herbert Kickl v Rakousku, Viktor Orbán v Maďarsku či Robert Fico na Slovensku se zaklínají vlastenectvím a zájmy vlasti, aby ve skutečnosti, třeba jen svojí hloupostí a manipulovatelností, sloužili dlouhodobé strategii Kremlu.
Slouha bez paměti a úcty
Slovenský premiér Robert Fico se během posledního roku setkal s ruským diktátorem Putinem už třikrát. Jejich poslední konverzace v Pekingu na oslavách 80. výročí konce druhé světové války v Asii byla tak ponižující, že byla, určitě s gustem, detailně zaznamenána na webové stránce úřadu ruského samovládce.
Slovenský premiér sehrál roli bezectného slouhy bez paměti a úcty k vlastní zemi. Snesl i takovouto snůšku lží. „To, co nyní vidíme, jsou nekonečné pokusy rozdmýchávat hysterii kolem údajného úmyslu Ruska napadnout Evropu. Věřím, že rozumní lidé to odmítnou jako zjevnou provokaci nebo totální neznalost, protože každý rozumný člověk perfektně chápe, že Rusko nikdy nemělo, nemá a nikdy nebude mít žádnou touhu na kohokoliv zaútočit.“
Takže agrese vůči Finsku, Pobaltí, Polsku a Besarábii v roce 1939, krádeže dalšího finského, polského a československého území v letech 1944–1945, okupace Maďarska v roce 1956, Československa v roce 1968 a Afghánistánu v roce 1979 – nic z toho se nestalo?
A pokud by se našel český putinofil, argumentující tím, že to nebyly ruské, ale sovětské agrese, dovolím si připomenout, že ruský diktátor označil pád Sovětského svazu za největší historickou tragédii, armáda používá rudou sovětskou vlajku a putinovské Rusko má dodnes hymnu stejné diktatury. A pokud by to někomu bylo ještě málo, stačí připomenout Putinem obnovený kult největšího řezníka lidských dějin Josefa Stalina.
A ještě snad takové detaily jako dvě čečenské války, anexi části Gruzie a od roku 2014 probíhající útočnou válku proti Ukrajině. Robert Fico se poníženě chlubil, že Slováci vědí, kdo je osvobodil. Choval se a mluvil jako otrok beze cti a hrdosti. Ponížil památku desítek tisíc Slováků odvlečených po válce násilím do Sovětského svazu na otrocké práce. Jako by nebylo stovek mrtvých a zraněných při sovětském vpádu roku 1968, který dnes Rusko opět považuje za legitimní krok.
Konzervativci i labouristé se štěpí a narůstá vliv nejcyničtějšího prodavače nesmyslů s ruskými našeptavači v pozadí.
Fico, stejně jako Andrej Babiš a Tomio Okamura v České republice, jsou však jenom pouhými pěšáky na kremelské šachovnici. Ruský fašismus má vyšší cíle – a nikdy nebyl blíž k jejich splnění.
Polský prezident Nawrocki znovu vytahuje mantru polského pravicového šovinismu a před očima domácího publika mává požadavkem válečných reparací, které prý Německo ještě osmdesát let po válce Polsku upírá.
Moskva tleská, protože Nawrocki nikdy nenajde odvahu zmínit, že pokud by někdo měl Polsku platit reparace za lidské, ekonomické a územní ztráty v době války, mělo by to být právě Rusko.
Pak už bude pozdě
V Německu se před sérií zemských voleb poprvé stala nejpopulárnější politickou stranou Aliance pro Německo, dlouhodobě označovaná ministerstvem vnitra a zpravodajskými službami za bezpečnostní riziko, zvláště kvůli blízkým kontaktům s ruskou politickou a zpravodajskou věrchuškou. Stejnou obavu vzbuzuje extrémní pravice ve Francii, očekávající jen vítězství v dalších předčasných volbách, pro které už, aniž ještě byly vyhlášeny, připravuje plakáty a kampaň.
Na nejvyšší příčku popularity se v Británii dostala nová formace Reform UK Nigela Farage, zřejmě nejprolhanějšího britského politika všech dob, s mimořádně vřelými vazbami na putinskou Moskvu. Ten nedávno přirovnal v americkém Kongresu svoji demokratickou vlast Velkou Británii k Severní Koreji a žadonil o pomoc v „boji proti cenzuře“.
Velmi pikantní v zemi, kde prezident požaduje zrušení neposlušných komediálních televizních pořadů a jeho kancelář přes organizátory tenisového US Open předem varuje televizní společnosti, aby na finále turnaje vypnuly zvuk, pokud by obecenstvo bučelo a protestovalo při zahajovacím ceremoniálu a promítání záběrů Donalda Trumpa na velkoplošných obrazovkách při americké hymně.
Rozdělená společnost se diktatuře nemůže postavit. Dokud diktátor neumře, věci se jenom zhoršují a přibývá konfliktů.
Británie je, vedle Spojených států, považována za nejlépe zdokumentovaný úspěch ruských hybridních operací vedoucích k rozvracení demokratických systémů. Brexit už dnes považuje za velkou chybu více než 61 % Britů. Měl omezit nelegální přistěhovalectví – to naopak vzrostlo. Měl uklidnit spory uvnitř Konzervativní strany – ta je dnes prakticky v troskách. Měl dát Británii novou identitu a s ní i důstojnost – země se naopak propadla do nesmyslných sporů, narostl rasismus a extremismus. Konzervativci i labouristé se štěpí a narůstá vliv nejcyničtějšího prodavače nesmyslů s ruskými našeptavači v pozadí.
Je možné, že Česká republika se po volbách ze svobodné vůle svojí jakkoliv malé většiny voličů zařadí do Moskvou tak snadno ovlivnitelné fronty evropského vlastenčení a v Rusku otevřou další šampaňské.
Skutečně zastavíme pomoc napadené Ukrajině a začneme vyhošťovat válečné uprchlíky? Paměť vlastního zotročení a ponížení se vytrácí. Stačí se vášnivě hádat o nesmysly a jejich symboly. Skutečné problémy země asi není třeba řešit. Ale ony vlastně nikoho zas tak moc nezajímají.
Historie má ovšem jedno mrazivé ponaučení. Rozdělená společnost se diktatuře nemůže postavit. Dokud diktátor neumře, věci se jenom zhoršují a přibývá konfliktů. Takže naši vlastenci by si měli položit otázku, co budou dělat v případě, že AfD vyhraje volby a začne s podporou svých voličů požadovat vyšetření a nápravu křivd za poválečné vyhnání sudetských Němců.
Jen tak, aby se doma vytáhla. Nebo když polští nacionalisté jednou začnou požadovat revizi hranic ve Slezsku. Nebude pak pozdě volat po zásadách mezinárodního práva a po Evropské unii?
HlídacíPes.org
adbz.cz|
VědaŽivě.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Techzpravy.cz|
i60.cz|