Vyplatí se pro radost z četby, nastavení rutiny a udržení pozornosti číst a studovat Bibli po oddílech (perikopách) nebo kapitolách? Poznatek, pojmenovaný po sovětské psycholožce židovského původu Bljumě Vulfovně Zeigarnikové (1900–1988), by pro dnešní postmoderní generace mohl naznačovat efektivnější cestu.
Při sledování seriálů jsme si jistě všimli toho, že na konci každé epizody tvůrci vloží cliffhanger , jakýsi konec v nejnapínavějším momentu. Tím se aktivuje náš dopaminový systém, mozkové struktury, které spolupracují na tvorbě, přenosu a odbourávání dopaminu. Tento neurotransmiter – hormon očekávání odměny – nás žene k tomu, abychom neuzavřenost celé záležitosti posunuli směrem k jejímu uzavření; aby mohla přijít odměna.
A tak se tvůrci postarali o to, že se podíváme na další díl. Tím se nastřádané napětí z oddálené odměny uvolní, aby na konci nové epizody zase vzrostlo, a vehnalo nás tak do spirály, která se bude točit až do zhlédnutí posledního dílu celé série. Sovětská psycholožka židovského původu Bljuma Vulfovna Zeigarniková si všimla, že číšníci si lépe pamatují stoly s objednávkami, které dosud nebyly zaplaceny, než ty, které už jsou vyřízeny. Náš mozek chce uzavřít gestalt . Když se mu to nedaří, vytváří se napětí – to podporuje zapamatování a zvyšuje motivaci.
Jak to souvisí se čtením Bible? Všichni víme, že je tvořena 66 knihami, které jsou rozděleny do 1189 kapitol, jež se dále dělí na verše v celkovém počtu 31 173. Také víme, že za středověké rozdělení na kapitoly můžeme poděkovat arcibiskupu z Canterbury jménem Stephen Langton (1150–1228), zatímco za novověké rozdělení na verše francouzskému tiskaři Robertu Estiennovi (1503–1559).
Byli to tedy Francouzi, kteří měli jako první od roku 1553 Bibli v rodném jazyce (La Sainte Bible ) se systémem kapitol i veršů. Systém, který byl v následujících stoletích ještě drobně vylepšován, je v Bibli geniální pro orientaci, protože rozdělení většinou, ačkoliv žel ne vždy, zohledňuje uzavřené celky. Pokud pro sebe čteme Bibli po kapitolách, resp. po menších jednotkách – perikopách, pak nevyužíváme potenciálu efektu Zeigarnikové. Přečtením celé kapitoly totiž většinou uzavřeme gestalt .
Cesta k vyzkoušení zní takto: Pokusit se o tzv. „close reading “, tj. pomalé čtení pouze části biblického příběhu se zaměřením na detaily. Tím získáme novou myšlenku, která nás může posunout, a zároveň v nás vznikne napětí: Jak to bude pokračovat / jak to skončí? Touha gestalt dokončit nám usnadní ochotu vrátit se k Bibli následující den, což se hodí ve chvíli, kdy chceme udělat ze čtení Bible každodenní rutinu (Ex 16,4; Dt 6,7; Ž 1,2).
Neuzavřenost gestaltu je mimochodem technika, se kterou pracoval i Ježíš. Ukažme si několik příkladů:
1) Podobenství o neplodném fíkovníku (Lk 13,6–9): Vinař se přimlouvá za fíkovník na vinici svého pána, neboť její majitel jej chce vytnout. Vinař ze soucitu s fíkovníkem řekne: „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.“ Jak to s fíkovníkem dopadlo? Pomohlo okopání a pohnojení? Nesl příští rok ovoce, anebo jej musel vinař přece jen setnout? Nevíme. Ježíš neuzavřením gestaltu napomůže vzrůstu napětí, a tím zapamatování i motivaci nad daným podobenstvím přemýšlet.
2) Podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11–32): Když otec pro svého marnotratného mladšího syna vystrojí hostinu, oboří se na něho starší syn: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.“ Jeho otec na to zareaguje a vysvětlí mu, proč se rozhodl takto jednat. Přijal starší syn vysvětlení svého otce? Změnil se jeho pohled na celou situaci i na jeho mladšího bratra? Opět – nevíme. Ježíš nedokončením tohoto podobenství zanechá v člověku neuzavřený gestalt , který ho zve k tomu, aby si jej uzavřel pro sebe, tedy zodpověděl si otázku, jak by zareagoval on sám, kdyby byl na místě onoho staršího bratra.
3) Podobenství o zlých vinařích (Mt 21,33–46): Hospodář pronajme svou vinici. Když chce převzít svůj díl úrody, vinaři jeho služebníky chytí, zbijí a zabijí. Pak pošle svého syna, dědice, kterého však také připraví o život. Ježíš ukončí své podobenství otázkou: „Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ Každému je jasné, že nic pěkného... Když se jim tato myšlenka zformovala, aby uzavřela gestalt , vynesli nad sebou rozsudek, protože pochopili, že Ježíš hovoří o nich.
Při „close reading “ Bible se tedy pokusme skončit ne na konci kapitoly, ale v momentě, kdy vzrůstá napětí. Rozuzlení si nechme na další den a opět skončeme v části, která vytváří napětí. Můžeme si to ukázat na příkladu z Gn 21: Sára porodí v 90 letech svého prvorozeného syna Izáka – Smíška. Má z toho takovou radost, že si přeje, aby se s ní radostí smál „každý, kdo o tom uslyší“ (Gn 21,6).
Když je dítě odstaveno, dejme tomu po třech letech, v den, kdy Abraham vystrojí hostinu, dojde ke konfliktu: Abrahamův syn Izmael si uvědomí, že nebude hlavním dědicem, ačkoliv je starší, ale že to bude právě Izák. Začne se Izákovi vysmívat – zaměřovat na něj svůj hněv a frustraci z toho, že mu vzal prvorozenství. Sáře Izmaelovo chování samozřejmě neuteče. Napětí stoupá. Co s tím Sára udělá?
Nejlepší chvíle ustat ve čtení a začít přemýšlet. Další den se můžeme podívat na řešení: Sára přijde s nápadem zapudit jak Izmaela, tak i jeho matku Hagar. Napětí vzroste ještě víc. Konečné slovo bude mít Abraham. Dá na svou ženu Sáru, která už jednou přišla s nápadem, který mu dost zkomplikoval život (vyspat se s Hagar a mít prvorozeného syna z ní). Vyžene svého prvorozeného syna Izmaela, který měl okolo 17 let, s vědomím, že už se s ním třeba nikdy neuvidí? Opět ideální příležitost přestat a zamyslet se.
Následující den se dozvíme řešení: Ano, Abraham svolí poté, co mu Bůh slíbí, že se o Izmaela postará. A tak jsou Hagar a Izmael propuštěni. Vyjdou na cestu směrem k Egyptu, ale zabloudí, a to je problém. Pokud nenajdou studnu s vodou včas, voda v měchu dojde a znamená to jistou smrt. Opět napětí stoupá a přichází ideální moment k přerušení četby a zamyšlení. Další den se dozvíme, že když byli Hagar a Izmael na úplném dně, tak se do situace vlomil Bůh, povzbudil je, ujistil je o svém vedení a nasměroval je k vodě. Izmael se tak usadil v Páranské stepi, oženil se, měl podle Gn 25,13–15 12 synů a dožil se 137 let.
Efekt, kterého si všimla žačka Kurta Lewina, průkopníka gestalt psychologie, je mocný nástroj, jak o příběh Bible zvýšit zájem. Především pro postmoderní generace jako generace Alpha či Z, které jsou na tento efekt zvyklé z jiných kontextů (edutainment , sociální sítě, seriály a filmy, hry, marketing a reklama...).
Tím, že nečteme příběh celý od A do Z na jeden zátah jako pouhou snůšku informací, ale vracíme se k němu postupně a pracujeme se zvyšováním a uvolňováním napětí, jsme do příběhu vtahováni, lépe zaslechneme volání k pokorné spoluúčasti na prožití skrz promýšlení toho, čím si prošli jiní tisíce let před námi. To vše proto, abychom nemuseli tíhu jejich prožitku opakovat ve svých vlastních životech, když se nenecháme poučit jejich vzestupy a pády. Nad to všechno trénujeme i disciplínu, která bývá stále více nedostatkovým zbožím. Vždyť odložit příběh z vlastní vůle právě ve chvíli, kdy vrcholí napětí, není nic jednoduchého.
Proboha!
Apetitonline.cz|
Žena-in.cz|
Lifee.cz|
Sport - Aktuálně.cz|
SportWin » bavme se sportem|
eXtra.cz|
Události247.cz|