Během doktorského studia jste se věnovala vizuálnímu aktivismu. Byl ve vašem životě nějaký klíčový moment, který vás přivedl na tuto cestu?
Tohle je pro mě zajímavá otázka, protože přesně tu samou jsem kladla respondentům a respondentkám svého výzkumu. A mám to podobně jako většina z nich – spíš než o jeden klíčový zlom šlo o dlouhý řetězec malých uvědomění, malých krůčků.
Tím prvním, který si pamatuju, byl moment, když jsem na výletě do Prahy poprvé v životě viděla člověka bez domova , a když mi poprvé došlo, že takoví lidé existují. Jsem z vesnice, takže tohle pro mě byl ohromný šok. Bylo mi asi šest a hodně mě to zasáhlo, na dlouhou dobu. Venku třeba pršelo a já musela myslet na to, co asi lidi bez domova dělají, jak se teď mají… To byl možná ten největší zlom, po kterém následovala už jen řada dalších logických rozhodnutí.
Jediné, co mi ve škole fakt šlo, bylo kreslení, a tak jsem hledala něco, co bude dávat smysl vzhledem k mým osobním hodnotám. Vizuální aktivismus a angažovaná kresba jsou živelně se vyvíjející oblasti, ale z hlediska kritické reflexe a teoretického zázemí jde o pole neorané, takže jsem cítila, že tady může být doktorské studium vážně užitečné, že může přinést prakticky použitelné poznatky.
Pracujete především pro neziskový sektor a kulturní instituce. Jak práce s jasným posláním ovlivňuje vaše umělecká rozhodnutí? Jakým největším výzvám čelíte, když tvoříte pro klienta?
Vystudovala jsem grafický design, takže se za umělkyni nepovažuji. Pracuji vždycky především s ohledem na to, co je pro ten nebo onen projekt nejdůležitější, co nejlíp předá message, osloví tu správnou cílovku a tak podobně. Tím se právě liší přemýšlení designéra od umělce – mně primárně nejde o moje osobní sebevyjádření, jako o něj jde umělcům. Jasně, že v ilustraci je vždycky i tak spoustu osobního, ale snažím se umenšit ego a volit to, co věřím, že je nejlepší pro daný projekt. Ale pokud je mi ten daný projekt nějak blízký, je to samozřejmě mnohem snazší. A v tom mám ohromné štěstí – že si mě vybírají většinou lidé s vizemi, se kterými velmi rezonuji.
Největší výzvou je asi poskládat si pracovní harmonogram tak, aby se z toho člověk nezbláznil, protože na volné noze to chodí tak, že buď nemáte nic, nebo je toho hrozně moc najednou.
Existuje nějaké téma, které je podle vás v současné době ilustrátory a komiksovými kreslíři málo zpracováváno?
V rámci svého doktorského studia jsem zkoumala strategie současné angažované ilustrace a komiksu – na jaká témata se angažovaní tvůrci a tvůrkyně zaměřují, na jaké cílovky míří, jaká využívají média a tak podobně. Z těch témat tam jako úplně nejčastější vylézaly feminismus, práva queer lidí a environmentální problematika. Výzkum jsem uzavírala těsně po vypuknutí celoplošné války na Ukrajině a pozoruju, že od té doby se určitě mnohem častěji objevuje také právě téma války.
Z témat, která naopak téměř chyběla, můžu jmenovat třeba gentrifikaci a proměnu života ve městě, což mě hodně překvapilo, nebo třeba výzvy, kterým čelí mladí dospělí, kteří opouští dětské domovy a kteří v nadpoloviční většině končí na ulici. Společně se starými lidmi jsou podle mě u nás nejneviditelnější ohroženou skupinou.
Z výzkumu mi vyšlo, že většina tvůrců a tvůrkyň se věnují podobným tématům, která v té době nějak visí ve vzduchu, zatímco jiná, podle mě stejně závažná, leží bez povšimnutí. Podobně je to i se strategiemi, způsoby šíření mezi lidi, s cílovkami… Ta scéna angažované kresby není moc diverzifikovaná, čímž si sama škodí – není tak efektivní, jak by mohla být.
Výsledky výzkumu jsem přetavila v knihu , ve které chci čtenářstvu předestřít paletu možností, co všechno se dá dělat a jak nad angažovanou tvorbou strategicky uvažovat. Bude se jmenovat Hrot tužky a vyjde v nakladatelství Artmap ještě letos.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: CO JE „CONTEMPORARY ART“ A PROČ JE TENTO DRUH UMĚNÍ TAK OBLÍBENÝ?
Foto: Andrii Tsykova, se souhlasem Barbory Müllerové Jak vnímáte svou roli „tvůrkyně“ v dnešní společnosti? Jaký dopad by podle vás měla mít vaše práce?
Vizuální kultura ohromně ovlivňuje, jakým způsobem vnímáme svět. Obraz na nás působí často podprahově, a přitom velmi normotvorně.
Když jsem cestovala po Peru, všímala jsem si, že v reklamách po celé zemi vystupovali jen a pouze světlí vysocí Peruánci, tmavé a vzrůstem nižší původní obyvatele jste mohli vidět jenom ve státních kampaních propagujících lékařskou péči, třeba očkování a podobně. V komerčních reklamách nevystupovali nikdy, což je nejen odrazem společenských nerovností, ale také je to normalizuje a dál upevňuje. K takovým věcem prostě svojí tvorbou nechci přispívat.
Pokud to jde, chci pracovat na projektech, které mají spíš pozitivní dopad – ať už přímo, jako třeba kampaň zviditelňující, že většina dětí z dětských domovů po skončení ústavní péče skončí na ulici, nebo nepřímo jemnějšími strategiemi, jako je třeba to, že do svých ilustrací sem tam zahrnu i člověka, který nemá slovanské rysy, protože to prostě líp odráží realitu, ve které žiju.
Když začínáte nový projekt, jaký je první krok ve vašem tvůrčím procesu? Začínáte skicami, výzkumem nebo něčím úplně jiným?
Prvním krokem je vždycky rešerše. Chci zjistit co nejvíc o projektu. Pokud je to organizace, tak na koho cílí, jak komunikuje, jaké využívá vizuální jazyky… Jak vypadají další podobné projekty, jaké mají vizuálně-komunikační strategie… Chci vědět co nejvíc, abych si ujasnila, vůči čemu se odlišit. Zároveň potřebuju nacítit, koho oslovujeme, jak moc to má být líbivé nebo jak moc můžeme být razantní.
Nepatřím k tvůrcům, kteří to sekají „jak Baťa cvičky”, jak se říká, všechno jedním stylem. Pro každý projekt hledám unikátní přístup, vizuální jazyk, který co nejlíp předá, co potřebuje předat. Teprve po rešerši skicuju. Jsou projekty, kde je ta hledací část, než si s klientem řekneme „jo, to je ono, takhle to má vypadat” mnohem delší než pak samotná tvorba. Jindy je to zase ráz naráz a první skica se realizuje.
Jak se v průběhu let vyvíjel váš umělecký styl? A bylo to vědomé rozhodnutí, nebo spíše organický proces?
Já si vlastně ani nejsem úplně jistá, jestli mám nějaký styl . Mě ani nebaví dělat něco víckrát stejně. Samozřejmě, že mám svoje oblíbené přístupy nebo techniky, poslední dobou mě třeba hodně baví stříhat koláže z papíru, protože ráda dělám věci rukama, při tom se úplně jinak zapojí mozek… Ale jestli, tak je ten můj styl hodně verzatilní.
Poslední dobou se hodně vracím se kořenům, k přístupům, se kterými jsem experimentovala na výšce a později jsem měla pocit, že tohle dělat nemůžu, protože je to třeba moc „špinavé”, moc málo líbivé a že za to mi nikdo nezaplatí… Takovým příkladem byly třeba takové špinavé ručně psané infografiky – tenkrát mě bavilo neustále něco rozebírat a popisovat až do absurdních detailů pomocí esteticky nepřikrášlených ručních vpisků. Loni jsem tenhle přístup, který měl evokovat zápisky vědců v terénních denících, zvolila pro ilustrace knihy Antropocennosti , která vyšla v nakladatelství Academia. Moc jsem popravdě nečekala, že to projde, protože Academia moc ilustrace v odborných knížkách nemívá, natož takhle syrové a neestetizované… Ale nejen, že to prošlo, editorský tým z nich byl přímo nadšený. Takže někdy se my tvůrci možná sami příliš cenzurujeme.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ŽENY A SOUČASNÉ UMĚNÍ: TOTO JE 5 OBLÍBENÝCH PŘEDSTAVITELEK, KTERÉ BYSTE NEMĚLI PŘEHLÉDNOUT ANI VY
Foto: Se souhlasem Barbory Müllerové Kdybyste měla vybrat jeden obraz nebo motiv, který z vašeho pohledu nejlépe vystihuje vaši práci, který by to byl a proč?
To je těžká otázka! Možná by to byly ilustrace pro feministické periodikum Druhá směna , které jsem kreslila letos v létě. Dámy mi daly úplně volnou ruku, téma mi skvěle sedlo a celé to šlo neuvěřitelně snadno. Myslím, že je to na těch kresbách vidět, že ze mě vypadly s takovou lehkostí a hravostí. Všechny jsou udělané podle první skici a myslím, že to sedí. Redaktorkám se prý taky líbily, takže to byl zrovna projekt, kdy si to sedlo výborně.
Kde hledáte inspiraci, když se na nějakém projektu zaseknete? A jak překonáváte tvůrčí bloky?
Mně hrozně pomáhá sledovat práci kolegů a kolegyň. Kromě povolání ilustrátorky se na poloviční úvazek věnuju taky organizaci festivalu LUSTR, což je největší festival ilustrace a komiksu u nás. A mimochodem začíná už 19. září! Díky tomu mám dost dobrý přehled o tom, co se na scéně děje – jezdíme prezentovat českou ilustraci do zahraničí, potkávám spoustu profesionálů z celého světa.
Pro někoho jsou návštěvy velkých mezinárodních přehlídek zahlcující záležitost. Vím, že na některé lidi to působí jako „všechno už bylo udělané, a dokonce líp, tak ani nemá smysl, abych se o něco snažil nebo snažila”. Mě to naopak nabíjí. Spousta věcí se dá odkoukat – jak ten nebo onen buduje prostor, jak pracuje s perspektivou a vizuální zkratkou, jak dynamizuje obraz, jak buduje napětí nebo jak pracuje s tokem pohledu, s měřítkem… Pak si to stejně udělám po svém, ale ráda zkouším nové přístupy. A nemusí to být vlastně jen vlivy ze současné tvorby – hodně mě nakopla třeba muzea kultur původních kultur v Peru nebo Mexiku. Je to úplně jiný typ zobrazivosti, skvělé a svébytné typy stylizací. A pak kresby malých dětí – asi pět let jsem učila výtvarku na prvním stupni a z toho, s jakou lehkostí stylizovali moji žáčci a žákyně, těžím dodneška.
Umělecký svět často tlačí na neustálou produkci nového obsahu. Jak si v tomto prostředí udržujete rovnováhu a jak se vyrovnáváte s tvůrčím tlakem a vyhořením?
Já jsem nikdy nekreslila na plný úvazek – vždycky jsem k tomu buď učila nebo se věnovala zmíněné organizaci LUSTRu. Teď to mám zhruba půl na půl, a to je pro mě úplně ideální. Když se cítím zaseklá, můžu se věnovat pár dní zase organizačním věcem a mezitím mě něco napadne, přijde ta jiskřička a na svoje „kreslicí dny” se vždycky fakt těším.
Taky mi dost vyhovuje, že díky tomu nemusím brát úplně všechno. Zakázky typu „chceme to příští týden, nemáme skoro žádný budget, a ještě buďte ráda, že vám to dáváme, protože to klidně taky dáme někomu jinému” mi vážně nechybí.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: KDYŽ UMĚNÍ MLUVÍ O KLIMATU: EKOLOGICKÁ TÉMATA NA ČESKÉ SCÉNĚ
Foto: Andrii Tsykota, se souhlasem Barbory Müllerové Jako učitelka vedete nové generace ilustrátorů. Jak se snažíte připravit studenty na realitu a výzvy, kterým budou v dnešním světě umění čelit?
Přiznám se, že s výukou tvůrčí praxe jsem teď v létě po osmi letech sekla. Výuka tvůrčích předmětů je strašně vyčerpávající – nabízíte to nejlepší ze sebe, v čase, který byste jinak mohli věnovat vlastní tvorbě, ale spousta studujících o to vůbec nestojí. Já jim to ani nemůžu mít za zlé, nebyla jsem jiná – byla jsem paličatá, chtěla jsem si všechno dělat po svém a ke spoustě věcí, co mi učitelé říkali, jsem si došla až po letech prozkoumávání slepých uliček. Tak to prostě je. A tak se ta práce dá dělat buď jenom napůl srdce, a to já moc neumím, nebo jen do vyhoření – a to přišlo teď. Nechávám si ale výuku dějin ilustrace a komiksu, která mě baví velmi.
Ale pardon za odbočku a zpět k vaší otázce. Snažila jsem se svoje studenty a studentky seznamovat i s tím, co mně osobně na škole nejvíc chybělo, a to je ta praktická stránka. Po diplomce jsme totiž byli perfektně připravení po kreativní stránce, ale skoro nikdy jsme se ve škole nebavili o tom, jak na cenotvorbu, jak si poskládat portfolio, jak si nastavit komunikaci s klientem, jak ošetřit objednávku, aby se vám nestalo, že vám po měsících práce klient řekne, že se jim to vlastně nelíbí a že vám nic nezaplatí. To mně osobně po škole v praxi chybělo nejvíc. Takže jsem se studujícími vždycky upřímně sdílela, kde jsem si sama rozbila pusu a jak to dělám teď. A když přišlo na tahle témata, to zajímalo vždycky opravdu všechny.
Jaké konkrétní výzvy vnímáte u mladých ilustrátorů a designérů, kteří vstupují do kreativního průmyslu?
Myslím, že nejtěžší je to, že jako profesionál nebo profesionálka na volné noze musíte zvládat nejen tu tvůrčí stránku, ale taky být sami sobě manažerem a správcem sociálních sítí. Spousta skvělých talentů se prostě neumí prodat.
Mně dost zoufale nejdou ty sociální sítě – spoustu let jsem na to taky kašlala, ale bez nich to bohužel dneska fakt nejde. Teď se to snažím dohánět a vzdělávat se v téhle oblasti, ale blízké mi to vůbec není. Být sama sobě manažerkou a sama si dělat promo, ohlídat si finance a tohle všechno není žádná sranda. Jenže skoro nikdo v Čechách nemá agenta, to tady téměř nefunguje, a můj rukopis se taky vůbec nepotkává s tím, co hledají agentury, které zastřešují ilustrátory pro komerční produkci, pro reklamy. Tam hledají úplně jiné lidi, to je úplně jiný segment.
Jak už zaznělo, působíte jako knižní designérka, ilustrátorka, pedagožka a kurátorka festivalu LUSTR. Jak se vám daří tyto role sladit? A ovlivňují se navzájem?
(smích) Těžko! Učím teď už jenom jeden den v týdnu, a to ještě vždycky jenom půlku semestru – učení jsem už zkrouhla jen na to, co mě teď fakt baví nejvíc. S ostatním prostě nějak žongluju v kalendáři a snažím se nezbláznit. Všechny ty práce mě ale opravdu naplňují a jedna obohacuje druhou – díky studiu a výuce dějin ilustrace a komiksu je ze mě určitě lepší kurátorka, díky organizaci festivalu mám sama mnohem lepší přehled o scéně a je ze mě lepší ilustrátorka a designérka. Sedím na třech židlích zároveň, ale dává mi to dobrý smysl.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ILUSTRACE V DIGITÁLNÍ ÉŘE: ODPOVĚĎ NA OTÁZKU, JESTLI AI NAHRADÍ TVŮRCE, JE JASNÁ
Foto: Se souhlasem Barbory Müllerové LUSTR festival je největší přehlídka současné autorské ilustrace a největší setkání ilustrátorů v České republice. Co všechno obnáší vaše práce na něm a jak byste popsala práci kurátorky?
Tak já sice říkám, že jsem kurátorka festivalu, ale ve skutečnosti dělám spoustu dalších věcí. Když jsem do organizačního týmu v roce 2020 nastoupila, byly jsme na celou organizaci s ředitelkou Nadiou Bilinovou jenom dvě, takže jsem dělala úplně všechno od grantových žádostí přes instalaci děl, vystupování v médiích a péči o partnery po organizování brigádníků, nebo mytí záchodů a natírání soklů.
Za posledních pět let se ale festival hodně zprofesionalizoval a organizační tým se rozrostl, takže já se můžu věnovat už hlavně celkové koncepci, ať už jde právě o ty granty, nebo třeba taky o vyhledávání klíčových partnerů a příležitostí. Loni jsem třeba domluvila, aby prestižní komiksová antologie Kuš! s celosvětovou distribucí vydala speciální číslo věnované českým komiksům neobvyklých žánrů, to považuju za velký úspěch. A tohle vidím v rámci festivalu nejvíc za svůj úkol – hledat témata, příležitosti, partnery, dávat směr dramaturgii. A pak to samozřejmě dotáhnout do realizace včetně posledního detailu.
Ale nejsem na to sama, mám skvělé kolegyně. Letos se třeba hlavní výstavy kurátorsky ujala Jana Jarošová, a myslím, že to bude pecka. Ale pořád jsme malý tým, takže ten záchod si pořád ještě občas musíme umýt samy, nebo ten sokl natřít… pořád umíme vzít za práci.
LUSTR je označován za největší výstavu současné ilustrace. Co je třeba udělat, aby si rok co rok udržoval takovou úroveň? Co je na kurátorství tak rozsáhlé výstavy, jako je LUSTR, nejnáročnější?
Největší výzva je komunikace s vystavujícími – každý rok! Ale na druhou stranu mě to rok od roku míň nervuje. Myslím, že krizový management máme docela dobrý. A udržovat si ambice pro nás není těžké – naopak si každý rok po festivalu slibujeme, že ho příště už opravdu uděláme trochu menší, že jsme to už přehnaly, a pak nám to nedá a zase si něco vymyslíme, abychom mohly litovat, že se z toho můžeme zbláznit, že nespíme a hrotíme.
Nejnáročnější je festival stabilizovat tak, aby všichni dostali férově zaplaceno a nepracovali do úplného vyčerpání a zdravotních potíží. Grantová politika je nesmírně proměnlivá a nikdy nevíme, co bude za rok… Ale pouze ze vstupného by se takový festival nedal zorganizovat ani náhodou, takže díkybohu, že tu granty na kulturu jsou.
Tématem pro LUSTR 12 jsou „Nové formy citlivosti“ se zaměřením na něhu a niternost. Co v tomto tématu rezonuje se současným kulturním momentem a proč je tak důležité na něj nyní upozornit?
S Janou Jarošovou, která letošní hlavní výstavu připravila, si myslíme, že jde o téma, které úplně oprávněně začíná získávat v kultuře – od malby přes komiks třeba po hudbu – dost pozornosti, a proto mu chceme dát prostor i na našem festivalu. Spojujeme si ho s autenticitou a radikální upřímností k sobě samému nebo samé, se sebepřijetím a taky s péčí – nejen o sebe, ale taky o druhé, o komunitu. To asi nejsou zrovna hodnoty, které by se vyloženě pojily se společenským rámcem, ve kterém žijeme – ten klade důraz hlavně na výkon, na produktivitu, na měřitelné věci…
Já jsem v rámci výstavního programu festivalu výstavu „Nové formy citlivosti” od současných tvůrců a tvůrkyň doplnila menší výstavou obrazových knížek Daisy Mrázkové, které by bylo letos 102 let, a které právě vynikají takovou křehkou ale nekýčovitou intimitou, nutí zpomalit a všímat si detailů ve světě kolem nás. Myslím, že v tom srovnání se současnou generací perfektně vynikne, jak moc jsou nadčasové.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: MĚSTA JAKO ŽIVÉ GALERIE: STREET ART NENÍ JEN KONTROVERZNÍ DRUH UMĚNÍ
Foto: Dita Havránková, se souhlasem Barbory Müllerové LUSTR dostává více než 500 přihlášek z celého světa. Jak probíhá třídění tak obrovského počtu prací? Co je první věc, kterou hledáte v portfoliu umělce, protože vám napoví, že má opravdu co říct?
Tady můžu mluvit jenom za sebe, protože přihlášky hodnotí osmičlenná odborná porota a do výstavy Showcase z nich přijmeme zkrátka ty, kdo od ní získají nejvíce bodů. Každý z porotců a porotkyň bude mít preference určitě jinak, a je to dobře.
Já hledám hlavně inovativní přístupy k tomu, jak vizuálně předat, o co tomu kterému kreslíři nebo kreslířce jde. Pokud pracuje se skvělým tématem, ale ta vizuální stránka bude generická, půjde o způsob kresby, který jsme viděli stokrát, tak mě to spíš nezaujme. Když je naopak kresba neotřelá, má zajímavou atmosféru, když se pracuje s neokoukanou technikou, nebo třeba se zvláštně zachází s prostorem, kresba má originální a svébytnou stylizaci… pak dokážu zamhouřit oko i nad banálním tématem. Ale pak jsou v porotě lidé, kteří to mají přesně naopak. A ve výsledku vystavíme jen asi deset procent z přihlášených, takže opravdu jen ty, kteří zaujali většinu hodnotících.
Jakou běžnou chybu dělají mladí umělci ve svých portfoliích nebo při snaze zviditelnit svou práci?
Řekla bych, že nejčastější chyba je, když do portfolia dávají věci, které si myslí, že ostatní chtějí vidět, místo těch, které nejvíc baví je samotné a kde to jde nejvíce autenticky z nich samotných. Pak je to často takové nijaké, nezapamatovatelné.
Tohle jsem zažívala u uchazečů o studium na vysoké – portfolio takové neslané nemastné, pak se ale s tím člověkem bavíte o tom, co ho nejvíc baví, a vytáhnete z něj skicák, ve kterém uvidíte úplně jiné věci. Někdo mu třeba řekl, že tam má dát to či ono, ale jak říká můj sifu (učitel kung-fu), nikdo nezahraje Elvisův riff líp než Elvis. Musíš si najít svůj vlastní riff, ten, na který si přijdeš sám. Ten pak nejlíp na světě zahraješ ty, nikdo jiný. Dej si do portfolia to, co tě nejvíc baví a vystihuje, a budou ti chodit nabídky na podobné věci. Dej si tam, co si myslíš, že se chytne, a do smrti budeš muset dělat věci, co ti nesedí.
Liší se pohled na ilustraci v České republice od pohledu v jiných zemích, například v Mexiku, Slovinsku nebo Izraeli, kde jste připravovala výstavy?
Jasně, určitě hodně. U nás kreslí spousta ilustrátorů a ilustrátorek dost expresivně, čímž myslím třeba hodně energické tahy, trochu špinavou estetikou, ostrá tvarosloví a tak. Určitě to není žádný celonárodní rys, ale najdeme tu takových přístupů prostě mnohem víc než ve spoustě jiných zemí.
Ve Španělsku nebo Mexiku je ilustrace hodně pestrá, barevná, často se pracuje jen v plochách a stylizace bývá spíš kulatější. Ale rozhodně najdete spoustu výjimek z pravidla, je to prostě generalizace. Hodně homogenní mi ale přišla taiwanská scéna, se kterou jsem se seznámila, když jsme v prosinci vystavovali na Taipei Illustration Fair. Na Taiwanu je naprostá většina věcí extrémně roztomilá, málokdo se tomu vzepře. Asi to platí pro víc zemí v jihovýchodní Asii, ale třeba Japonsko je zas hodně jiné… Mě třeba hodně baví skandinávská scéna, ta je mi velmi blízká. A taky Portugalci a Korejci, kteří jsou v lecčems překvapivě blízcí tomu, co se dělá u nás.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „ODĚVNÍ PRŮMYSL IGNORUJE SPECIFICKÉ POŽADAVKY, LIDÉ SE ZDRAVOTNÍM ZNEVÝHODNĚNÍM ČASTO NEDOSTÁVAJÍ DOSTATEČNOU FINANČNÍ PODPORU,” ŘÍKÁ KOSTÝMNÍ VÝTVARNICE BARBARA HORÁKOVÁ FEHÉROVÁ
Foto: Andrii Tsykota, se souhlasem Barbory Müllerové Cítíte odpovědnost reprezentovat českou ilustraci na mezinárodní scéně? Co je podle vás největším přínosem ilustrace z našich regionů?
To je samozřejmě velká zodpovědnost. A taky dar, protože česká ilustrace má skvostnou tradici, na kterou se dá výborně navazovat – je tu zkrátka na čem stavět. Všichni jsme tu vyrostli na prvotřídních obrazových knížkách od es, jako je Jiří Šalamoun, manželé Kabátovi, Alois Mikulka, Miloslav Jágr, Květa Pacovská, Jiří Trnka… Od dětství máme nakoukáno, a to jsme se ještě ani nijak nesnažili. Na to, jak jsme malá země, je tu opravdu z čeho vybírat. Taky spousta českých knížek z posledních let vychází v zahraničních překladech, získávají ocenění v cizině… Zkrátka je to materiál, se kterým se pracuje velmi snadno.
V kreativních odvětvích je stále běžnější umělá inteligence. Vnímáte AI spíše jako hrozbu pro ruční práci, nebo jako nástroj, který může ilustrátorům pomoci?
Když jsem studovala, byl podobným strašákem zánik tištěných knih a přechod na čtečky. Na škole se nás někteří učitelé ptali, proč se pořád chceme věnovat knížkám, že za pár let vůbec nebudou vycházet, ať radši navrhujeme weby a aplikace. To je 15 let zpátky, a co se stalo? Knížek vychází víc než tenkrát. Čtečky ohrozily hlavně brak a designově špatně řešenou produkci. Jasně, než hnusnou knížku, která je nepříjemná na omak, to si fakt radši koupím e-book, ale o krásné publikace je zájem pořád.
A podle mě to bude podobné i s tou AI. Ohrozí hlavně takovou tu generickou produkci, lidi, kteří kreslí všichni stejně a necítíte z toho žádný nápad ani autenticitu. Taková produkce se asi brzy bude dát nahradit umělou inteligencí, to se už děje. Ale kdo chce za kresbou cítit skutečné lidské emoce, ten svoje potřeby přece nezmění. Možná té práce bude míň, ale myslím si, že polohy kresby, na které se zaměřuju ve své práci já, a jaké vystavujeme na LUSTRu, si svoje publikum pořád najdou.
Svůj postoj k sociálním sítím jste už nastínila. Jak se vyrovnáváte s tím, že sociální sítě jako Instagram ovlivňují vnímání umění a tlačí na rychlou produkci?
Špatně. (smích) Myslím, že to ale není jenom vliv Instagramu – on je sám spíš takovým produktem doby. Dřív měli ilustrátoři na knížku třeba i několik měsíců a dostali za ni zaplaceno tak, aby se tomu mohli opravdu pořádně věnovat. Dneska máme někdy na knížku spíš několik dní, pokud chceme na konci měsíce zaplatit nájemné. Posledních pár let mám pocit, že se to zlepšuje, ale nevím, jestli jde o nějaký celkový trend, nebo jestli si to už prostě jenom umím líp vyjednat a klienti to na mě tak nezkouší, když je mi pětatřicet. Ono se dost těžko dělá něco invenčního a neotřelého, když na to reálně nemáte prostor.
Kdybyste mohla v ilustrátorském průmyslu v celosvětovém měřítku změnit jednu věc, co by to bylo?
Tak určitě bych si přála, aby ilustrace a komiks pořád lidi zajímaly, aby je uměli ocenit a aby dost lidí i v budoucnu ocenilo lidskou práci, invenci a autenticitu jako přidanou hodnotu nad AI, která umí jenom různě kvalitně kopírovat už existující. Ale to není přání změny, to jenom chci, aby se tohle udrželo.
Kdybych si mohla přát nějakou pozitivní změnu, tak by to bylo lepší sociální zabezpečení. Ty pracovní podmínky totiž nejsou jen o penězích a deadlinech, ale taky o tom, že jako OSVČ podnikající v ne zrovna nejlíp placeném odvětví si třeba nemůžete dovolit onemocnět a přetahujete různé zdravotní problémy až do chronických potíží, nebo že třeba počítáte, jestli si můžete dovolit mít dítě. Na důchod radši ani nemyslíme. Přála bych si, aby tyhle podmínky byly zkrátka aspoň o něco důstojnější.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil Barbory Mülllerové , LUSTR festival
GrapesMag
MotoGuru|
Magazín - Aktuálně.cz|
Náš REGION|
Kód Enigma|
Techzpravy.cz|
Vaření.cz|