Kdysi jste si prošla cestou nezdravého životního stylu – počítání kalorií, každodenní vážení a cvičení… Jaký byl absolutně nejnižší bod ve vašem vztahu k jídlu a tělu a co bylo katalyzátorem toho, že jste začala hledat jinou cestu?
Nejnižším bodem pro mě bylo, když jsem ztratila menstruaci a uvědomila si, že můj životní styl ničí nejen moje fyzické zdraví , ale i to psychické. Všechno se začalo točit kolem jídla a cvičení , ztratila jsem spontánnost, radost i lehkost v běžných dnech. Vztahy kolem mě tím trpěly a já sama jsem měla pocit, že jen přežívám od jídla k jídlu. Katalyzátorem pro změnu bylo právě poznání, že takto to dál nejde, a pokud chci žít plnohodnotný život , musím najít jinou cestu.
Když se ohlédnete za touto verzí sebe sama, co bylo nejtěžší na tom, že jste se zbavila starých pravidel? A které oblasti vašeho života naopak rozkvetly, když jste se zbavila omezení v jídle a pohybu?
Nejtěžší bylo pustit kontrolu a přestat se řídit naučenými pravidly. Roky jsem věřila, že právě ona mi dávají jistotu a pocit bezpečí. Ve skutečnosti mě ale svazovala a vzdalovala od sebe samotné. Bylo náročné začít naslouchat svému tělu a věřit, že mi ukáže cestu.
Když jsem je postupně opustila, otevřel se mi úplně jiný rozměr života. Najednou jsem získala spoustu energetické kapacity a času, protože moji hlavu už nezaměstnávalo jen to, v kolik se najím a kdy odcvičím trénink. Dny byly lehčí, jako bych ze sebe sundala těžký batoh. Vrátila se radost ze společných jídel, možnost být spontánní, užívat si chvíle s přáteli nebo rodinou bez stresu. Rozkvetly i mé vztahy s lidmi i sama se sebou. Najednou už to nebyl boj s tělem, ale spíš spolupráce a větší porozumění tomu, co potřebuje.
V současné době studujete psychoterapii, máte odbornou specializaci na poruchy příjmu potravy a jste spoluzakladatelkou Oasa Coaching, kde učíte ženy žít zdravě, bez diet, pomocí intuitivního stravování. Jak byste popsala intuitivní stravování někomu, kdo se s ním setkává poprvé?
Intuitivní stravování bych popsala jako návrat k přirozenosti a k tomu, co naše tělo přirozeně umí – rozpoznávat hlad, sytost a potřeby. Je to evidence-based přístup, který stojí na deseti principech. Ty pomáhají lidem odklonit se od dietní mentality, znovu se napojit na své tělesné signály a zároveň si osvojit i stravovací gramotnost, tedy schopnost vybírat jídlo tak, aby podporovalo zdraví i spokojenost. Intuitivní stravování není o chaotickém „jez, co chceš a kdy chceš”. Je to vědomý, laskavý a udržitelný způsob, jak pečovat o své tělo i psychiku, který učím ve své soukromé praxi.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „DLOUHODOBÝM PROBLÉMEM VÝŽIVY JE, ŽE JÍ KAŽDÝ, JÍDLO MÁ BÝT POŘÁD I RADOST,” ŘÍKÁ EPIDEMIOLOŽKA A SPECIALISTKA NA VEŘEJNÉ ZDRAVÍ ELIŠKA SELINGER
Foto: Se souhlasem Adély Prokůpkové Jak rozlišovat mezi emočním a intuitivním stravováním?
Je důležité rozlišovat mezi emočním stravováním a stravováním s emocemi. Emoční stravování znamená, že používáme jídlo jako hlavní nebo jediný způsob, jak zvládat nepříjemné emoce, například stres, úzkost nebo osamělost. Jídlo v takové chvíli funguje jako rychlá náplast, která ale problém dlouhodobě neřeší a často s sebou nese i pocity viny.
Stravovat se s emocemi je naopak přirozenou součástí života. Jídlo a emoce nikdy neoddělíme, protože k sobě patří. Je to, když si dáme dort na oslavě narozenin a prožíváme radost s ostatními, nebo když si uvaříme polévku, která nás uklidní a zahřeje v období nemoci. Takové prožívání s emocemi je zdravé, lidské a podporuje i sociální vazby.
A právě proto je jíst s emocemi i součástí intuitivního stravování. Tento přístup uznává, že naše rozhodnutí o jídle se netýká jen fyzického hladu a sytosti, ale i psychické pohody, tradic nebo společenských situací. Učí nás, že to není selhání, ale součást komplexního vztahu k jídlu.
Prakticky to může vypadat tak, že si všimnu, co ve mně spouští chuť jíst. Pokud cítím fyzický hlad, je to signál těla, které potřebuje doplnit energii . Pokud ale vnímám, že jím hlavně proto, že jsem pod tlakem, je dobré zastavit se a říct si, jestli teď opravdu potřebuji jídlo, nebo spíš odpočinek, podporu, pohyb nebo jiný způsob, jak se o sebe postarat. Rozdíl tedy není v tom, zda u jídla emoce jsou, ale v tom, jestli je to jediný nástroj, který k jejich zvládání používám.
Intuitivní stravování je o poslouchání svého těla. Jaký první krok může člověk udělat, aby začal naslouchat svému tělu, pokud nevnímá signály hladu a sytosti, třeba kvůli letům různých diet?
Když má člověk za sebou roky diet a různých omezení, je běžné, že signály hladu a sytosti jako by otupěly. Tělo se dlouho přizpůsobovalo pravidlům zvenčí a přestalo dávat jasné impulzy. Prvním krokem proto není hned dokázat cítit hlad a sytost, ale začít vytvářet podmínky, aby se tyto signály mohly znovu objevit.
Prakticky to znamená začít jíst pravidelně a dostatečně. Pokud tělo dostává palivo v předvídatelných intervalech, postupně se uklidní a přestane fungovat v režimu nouze. Teprve potom je možné jemněji vnímat rozdíly mezi skutečným fyzickým hladem a například chutí spojenou s emocemi nebo prostředím.
Dobrým nástrojem může být i pozornost k tělesným projevům hladu, které nejdou vždy jen přes žaludek. Někdo cítí únavu, podrážděnost, zhoršenou koncentraci nebo napětí v těle. Zapisování těchto signálů a jejich pozorování v čase pomáhá vrátit se k propojení se sebou.
Samozřejmě, i když to popíšu jednoduše, v praxi to tak snadné není. I přes strach v hlavě, který je po dlouhých letech diet vždy přítomný, se klienti učí znovu důvěřovat svému tělu. A právě na to nejvíce dbám ve své praxi, protože kdyby to bylo tak přímočaré, asi bych neměla práci .
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: VEŘEJNOST OBVYKLE NEVÍ, ŽE OBEZITA JE NEMOC ANI JAK JÍ PŘEDCHÁZET, TRPÍ JÍ PŘITOM ČTVRTINA ČECHŮ
Foto: Se souhlasem Adély Prokůpkové Mnozí se mohou obávat ztráty kontroly. Jak se s tímto strachem vypořádat a jak si vybudovat důvěru ve vlastní intuici ohledně jídla?
Už v předešlé odpovědi jsem naznačila, že i když to na první pohled může znít jednoduše, ve skutečnosti je to proces, který s sebou nese strach a obavy ze ztráty kontroly. Ten strach je naprosto přirozený, protože pokud člověk roky fungoval v dietním režimu, věřil, že právě pravidla a kontrola ho chrání. Představa, že je pustí, v něm vyvolává obavu, že to povede k chaosu.
Prvním krokem je připustit si, že kontrola, o kterou se člověk opíral, byla často jen iluze. Ve skutečnosti to bývá právě přílišná snaha o kontrolu, která vede k přejídání, jojo efektům nebo neustálému kolísání mezi restrikcí a ztrátou zábran.
Budování důvěry v intuici proto začíná malými kroky. Například tím, že si dovolíme jíst jídla, která jsme dříve zakazovali, a sledujeme, jak na ně tělo reaguje. Nebo tím, že si dáme prostor pro pravidelnost a dostatek, místo abychom se drželi přísných limitů. Postupně člověk zjišťuje, že když tělu dodá, co potřebuje, ono se mu odmění stabilitou a klidem.
Důležitou součástí je i práce s emocemi a sebehodnotou. Pokud si dovolíme věřit, že jsme víc než jen číslo na váze, otevírá se prostor pro opravdovou důvěru. A právě ta je základem skutečné svobody v jídle.
Pro někoho, kdo léta držel diety, se může zdát představa života bez pravidel nereálná. Jak klienty provázíte počátečním strachem a nepohodlím při přechodu na intuitivní stravování?
Pro mnoho lidí, kteří strávili roky v dietním cyklu, je představa života bez pravidel obrovsky děsivá. Ztratí se známý rámec, který jim sice přinášel trápení, ale zároveň pocit určité jistoty. Na začátku proto pracuji hlavně s bezpečím a postupností. Nejde o to, aby člověk ze dne na den všechna pravidla zahodil, ale aby se krok za krokem učil nahradit rigidní kontrolu novou formou důvěry a stability.
Jedním z prvních kroků je nastavit základní strukturu, která tělu i hlavě poskytne oporu. Pravidelnost jídel, dostatek energie a základní stravovací gramotnost jsou důležité proto, aby tělo dostávalo to, co potřebuje, a nemuselo fungovat v chaosu. Tím se postupně snižuje i strach, že když pustím pravidla, hned se ztratím.
Velmi důležité je také pracovat s emocemi, které přicházejí, a normalizovat je. Strach a nepohodlí nejsou selháním, ale součástí procesu. Když klienti zjistí, že i s nimi se dá kráčet dál, roste jejich odolnost.
A v neposlední řadě pomáhá i to, když se učí pozorovat malé změny. Například že mají víc energie během dne, že nejsou tolik zahlcení myšlenkami na jídlo, nebo že se začínají vracet chvíle, kdy si dokážou užít jídlo bez výčitek. Tyto drobné zkušenosti postupně skládají obraz, že život bez diety není prázdný a chaotický, ale naopak plnější a svobodnější.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „V ŽIVOTĚ NEMŮŽEME BEZ TĚLA NIC, JSEM OBEZŘETNÁ KE VŠEM, KTEŘÍ S TĚLEM KLIENTŮ CHTĚJÍ PRACOVAT BEZ VZDĚLÁNÍ,” ŘÍKÁ PSYCHOTERAPEUTKA NATÁLIE ROČEK BERGLOWCOVÁ
Foto: Se souhlasem Adély Prokůpkové Mnoho lidí si myslí, že intuitivní stravování znamená jíst cokoliv chcete a kdy chcete. Je tomu skutečně tak?
Tohle je jedna z nejčastějších mylných představ. Intuitivní stravování rozhodně neznamená bezhlavě jíst cokoliv a kdykoliv. Ve skutečnosti jde o vědomý a strukturovaný přístup, který má jasně popsaných deset principů a stojí na vědeckých základech. Učí nás vnímat a respektovat signály těla, starat se o svoje zdraví, ale zároveň mít prostor i pro radost a flexibilitu v jídle.
Ve skutečnosti je intuitivní stravování mnohem náročnější než držení diety. U diety se člověk opírá o jednoduchá pravidla typu „tolik kalorií“ nebo „žádné sacharidy“. U intuitivního stravování je potřeba vnímat mnohem víc faktorů – hlad, sytost, chuť, zdraví, emoce, prostředí, ale i to, jak se cítím po jídle a co moje tělo potřebuje dlouhodobě. Člověk se tak učí komplexnějšímu přemýšlení o sobě, a to je mnohem větší výzva než jen odškrtávat splněná pravidla.
Rozhodně to tedy není chaos. Naopak je to cesta, která vyžaduje větší míru uvědomění, zodpovědnosti a laskavosti k sobě, než jakou nabízí jakákoliv dieta.
Jak tedy při intuitivním stravování sestavit jídelníček na míru?
V intuitivním stravování nejde o to, že bych klientům sestavovala jídelníček na míru v tradičním slova smyslu. Mojí rolí je vytvořit pevný základ, aby se jejich tělo stabilizovalo a mohlo fungovat v rovnováze. To znamená jak výživovou stránku prostřednictvím materiálů a příruček, které je učí základní stravovací gramotnosti, tak i stránku emocionální, protože bez podpory a práce s hlavou by se změny dlouhodobě neudržely.
Proto mám i své služby nastavené tak, jak je nabízím. Nejde jen o to předat papíry, a tím to uzavřít. Jsem s klienty každý týden v kontaktu na konzultacích, kde společně procházíme jejich pokroky, překážky i obavy. Právě to, že na té cestě nejsou sami, je klíčové.
Výsledkem není další jídelníček, který musí slepě dodržovat, ale dovednosti, jistota a stabilita, díky kterým si dokážou dlouhodobě sami vytvářet způsob stravování, který je pro ně zdravý a udržitelný.
Tuto otázku už jsme nakousli, nicméně jaká je největší mylná představa lidí o intuitivním stravování?
Největší mylná představa je, že intuitivní stravování je jen o tom jíst, na co mám chuť, bez jakýchkoliv hranic. Ve skutečnosti jde o evidence-based přístup s deseti principy, které dávají jasný rámec. Není to tedy chaos ani bezhlavé jedení, ale strukturovaná cesta k tomu, aby si člověk znovu vybudoval důvěru ve své tělo a zároveň získal potřebnou stravovací gramotnost.
Další častý omyl je, že intuitivní stravování je „pro každého a vždy“. Ve skutečnosti platí, že pokud má někdo například velmi závažnou poruchu příjmu potravy nebo je zdravotně ohrožený, je nejprve nutné pracovat na stabilizaci pod odborným vedením. Intuitivní stravování pak může být cílem, ale není to rychlá univerzální metoda.
Lidé si také často myslí, že jde o něco, co se dá naučit během pár týdnů. Pravda je, že jde o dlouhodobý proces, který vyžaduje trpělivost a postupné kroky. Výsledkem není jen změna ve stravování, ale i hlubší vztah k sobě a větší stabilita v životě.
Foto: Se souhlasem Adély Prokůpkové Sociální sítě, a zejména platformy jako TikTok nebo Instagram, jsou přesyceny wellness trendy – od různých diet až po extrémní fitness postupy. Jak se vypořádáváte s tlakem společnosti, která stále idealizuje štíhlost a tzv. diet culture?
Sociální sítě jsou dnes obrovským zdrojem vlivu na to, jak lidé vnímají své tělo a zdraví. Neustále se tam objevují nové diety, extrémní fitness rutiny a ideály štíhlosti, které působí, jako by to byla jediná správná cesta. Tento tlak je součástí takzvané dietní kultury, která podsouvá, že hodnota člověka závisí na jeho vzhledu nebo čísle na váze.
Pro mě je důležité tento tlak nejen pojmenovávat, ale také ukazovat jiný pohled. Ve své praxi i ve veřejné komunikaci proto zdůrazňuji, že zdraví není jen o číslech na váze, ale také o psychické pohodě, energii, vztazích a schopnosti žít naplněný život.
Diety a přísná pravidla možná slibují rychlé výsledky, ale z dlouhodobého hlediska většinou vedou k frustraci, ztrátě důvěry v tělo, a někdy až k poruchám příjmu potravy. Proto je tak důležité připomínat, že zdravý životní styl nemusí být extrém, ale může být laskavý, realistický a udržitelný.
Zaznamenala jste v poslední době nějaké konkrétní trendy, které vás znepokojují?
V poslední době mě hodně znepokojuje fenomén biohackingu. Na sociálních sítích se objevuje jako způsob, jak si neustále vylepšovat výkon, metabolismus, nebo dokonce zastavit stárnutí. Lidé pak mají pocit, že jejich tělo nikdy není dost dobré takové, jaké je, a že musí stále něco optimalizovat. Jenže stárnutí, změny v těle nebo přirozené výkyvy energie jsou součástí života, a ne chyba, kterou je potřeba opravit. Tento tlak na neustálé „vylepšování“ může vést k pocitům selhání a nespokojenosti i u lidí, kteří by se jinak cítili zdraví a v pořádku.
Dalším velmi problematickým trendem je tzv. skinny tok, tedy obsah, který oslavuje co nejmenší porce jídla, nízkou váhu nebo návrat k extrémně hubeným ideálům. Tento typ videí má obrovský vliv zejména na mladé dívky, které pak získávají dojem, že hodnota jejich těla se měří jen tím, jak moc se dokážou omezovat. To může být velmi nebezpečné a přispívat k rozvoji poruch příjmu potravy.
Mnoho influencerů sdílí videa „Co jsem dnes jedl/a“. Jak může tento typ obsahu ovlivnit vztah mladých lidí k jídlu?
Tato videa mohou být dost zavádějící, protože ukazují jen jednu konkrétní realitu, která nemusí mít s potřebami druhých vůbec nic společného. V praxi často vidím, že právě jejich sledování podporuje porovnávání a pocit, že to, co jím já, není dost dobré. Inspiraci ale můžeme hledat i zdravějším způsobem – třeba v kuchařkách, konkrétních receptech nebo tipech na vyvážená jídla. Není potřeba sledovat celý den někoho jiného na talíři, abychom věděli, co si uvařit.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: STŘEVNÍ MIKROBIOM, SKINCARE NEBO VLIV UMĚLÉ INTELIGENCE: I BEAUTY A WELLNESS ODVĚTVÍ NEUSTÁLE OVLIVŇUJÍ TRENDY
Foto: Se souhlasem Adély Prokůpkové Na jaké varovné signály bychom si měli dávat pozor, když se setkáme s dietními radami na sociálních sítích?
Podezřelými radami jsou určitě ty, které slibují rychlé a jednoduché výsledky, nebo které dělí jídlo do černobílých kategorií „dobré“ a „špatné“. Často se objevují i extrémní výzvy nebo protokoly, které doporučují vyřadit celé skupiny potravin bez zdravotního důvodu.
Dávat bychom si měli pozor i na to, kdo tyto rady sdílí. Pokud jde o influencera bez odborného vzdělání, který prodává zázračný produkt nebo doplněk, je to další červená vlajka. V praxi často vidím, že právě tyto zdánlivě jednoduché návody vedou k většímu zmatku než k reálné pomoci. Bezpečnější je hledat informace u odborníků, kteří pracují s vědecky podloženými principy a neprodávají rychlá řešení. A hlavně, vždy je dobré se ptát: Dává to smysl pro moje tělo a můj život, nebo to ve mně spíš vyvolává stres a pocit selhání?
Jak mohou lidé vědoměji využívat sociální sítě k hledání pozitivní inspirace v oblasti zdraví a nespadnout do pasti srovnávání?
Sociální sítě nemusí být jen pastí, pokud se naučíme vybírat, koho sledujeme. V praxi svým klientkám často doporučuji udělat si na profilech malý úklid a odhlásit ty účty, které v nich vyvolávají tlak, vinu nebo pocit, že nejsou dost dobré. Místo toho je dobré sledovat profily, které inspirují k laskavějšímu vztahu k sobě, podporují rozmanitost těl a nabízejí ověřené informace.
Důležité je mít na paměti, že inspirace není o kopírování jídelníčků nebo životního stylu někoho jiného, ale o hledání nápadů, které obohatí ten náš. Sociální sítě pak mohou sloužit jako zdroj inspiraci a příjemného času, ne jako nástroj neustálého porovnávání.
Specializujete se i na poruchy příjmu potravy, máte s nimi osobní zkušenost. Poruchy příjmu potravy mají často složité kořeny, které přesahují samotné jídlo. Co všechno může přispět k poruchám příjmu potravy nebo je vyvolat?
Poruchy příjmu potravy nikdy nevznikají jen kvůli jídlu samotnému. Jídlo je spíš prostředek, na kterém se projeví hlubší potíže. Vznik ovlivňuje kombinace faktorů – biologických, psychologických i sociálních.
Roli mohou hrát genetické predispozice nebo určité povahové rysy, jako je perfekcionismus nebo vysoká citlivost. Psychologickou stránku často ovlivňuje nízké sebevědomí, potlačované emoce nebo neschopnost zvládat stres jinými cestami než kontrolou jídla. A do toho se přidává společenský tlak na vzhled, ideál štíhlosti nebo prostředí, kde se hodně mluví o dietách a těle.
Proto je důležité k poruchám příjmu potravy přistupovat komplexně a nebrat je jen jako problém se stravováním. V jádru je to vždy i téma vztahu k sobě, k emocím a k okolnímu světu.
Foto: Se souhlasem Adély Prokůpkové Jak rozpoznat první příznaky nezdravého vztahu k jídlu? Ať už u sebe, rodiny nebo přátel…
Začíná to často nenápadně. Jídlo a tělo začnou zabírat víc prostoru v hlavě, než je zdravé. U lidí s rozvíjející se poruchou příjmu potravy bývá typické, že jejich denní náladu určuje to, jak jedli nebo jestli stihli trénink. Pokud se jim podařilo dodržet svá pravidla, cítí se v pořádku. Pokud ne, přichází vina a pocit selhání.
Dalším častým znakem je vynechávání jídel nebo stále delší seznam zakázaných potravin. Někteří se přestanou chtít účastnit společných jídel nebo oslav, protože je stresuje, že tam nebudou mít věci pod kontrolou. Navenek to může vypadat jako „péče o zdraví“, ale ve skutečnosti je tam hodně napětí a strachu.
Důležitým ukazatelem je i to, kolik prostoru jídlo zabírá v hlavě. Pokud začne ovlivňovat vztahy, radost nebo svobodu v běžném životě, je to jasný signál, že je čas vyhledat pomoc.
Co byste doporučila jako první krok někomu, kdo má podezření, že se potýká s poruchou příjmu potravy?
První krok je přiznat si, že žádný problém není „až moc malý“ na to, aby se začal řešit. Čekat, až to bude vážné, bývá tou největší chybou. I zdánlivě drobné signály si zaslouží pozornost. Potom je důležité nebýt na to sám a vyhledat odbornou pomoc – ať už psychoterapeuta, lékaře nebo odborníka specializovaného na poruchy příjmu potravy. Mluvit o tom a dovolit si podporu je obrovsky odvážný krok.
Co je nejnáročnější na tom, když někoho vedete na cestě ke správnému a zdravému stravování?
Nejnáročnější jsou pro mě příběhy, když mi klienti například řeknou, že se to všechno začalo psát už třeba v pěti letech. Že už jako malé děti cítili, že „nevypadají dostatečně dobře”, nesnášeli se, nebo měli pocit, že musí být jiní, aby byli přijímání. V takových chvílích je jasně vidět, jak hluboko sahají kořeny problému a jak dlouho s nimi člověk žije, a to mě v některých situacích dovádí k momentům, kdy společně na sezení třeba pláčeme.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ČEŠI PODLE NOVÉHO PRŮZKUMU POŘÁD MILUJÍ KLASICKOU KUCHYNI, OBJEVUJE SE ALE I NĚKOLIK PŘEKVAPIVÝCH TRENDŮ
Foto: Se souhlasem Adély Prokůpkové Co vás na vaší práci nejvíce naplňuje?
Nejvíc naplňující je, když mi někdo řekne, že jsem mu změnila, nebo dokonce zachránila život. To jsou momenty, které přesahují samotné téma jídla. Znamená to, že se člověk znovu nadechl, že má chuť žít, že si dovolí budovat vztahy a sny, které mu byly předtím odepřené. A to je pro mě ta největší smysluplnost, proč tuhle práci dělám.
Jak podle vás vypadá skutečně uzdravený a udržitelný vztah k jídlu a sobě samému?
Tak, že člověk už nad jídlem nepřemýšlí. Neříká si: „Tohle bylo zdravé jídlo, tohle byl dort bez výčitek.” Prostě jí a jde dál. V hlavě je ticho, ale není to prázdno. Ten prostor je vyplněný životem – vztahy, radostí, prací, odpočinkem. Jídlo je součástí života, ale už není tím, co ho řídí.
Kdybyste mohla celou svou filozofii shrnout do jedné věty, jak by ta věta zněla?
Vaše tělo je příběh, který vypráví o životě – a ten příběh má mnohem větší cenu než čísla na váze.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil Adély Prokůpkové , oasacoaching.com
GrapesMag
Náš REGION|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Čas pro bydlení|
V Telce|
In-lifestyle.cz|
NESPECHEJ.cz|