Co se stane, když romská dívka uteče z násilí, ale místo svobody narazí na systém, který ji odmítá přijmout? Memesin příběh zachycuje dospívání sevřené rasismem, institucionalizovanou mocí a patriarchátem, ale také objevování lesbické touhy jako zdroje emancipačního odporu. Druhý díl autobiografické trilogie Kiby Lumberg spojuje drsnou zkušenost s křehkou introspekcí a spolu s prvním dílem Černý motýl podává výjimečné svědectví o hledání identity formované genderem, etnicitou i sexualitou.
Autobiograficky laděná trilogie Memesa (Černý motýl, Potrhaná křídla, Sametová noc) představuje zásadní dílo intersekcionální feministické literatury, které ve Finsku jako první zprostředkovává romskou zkušenost z perspektivy romské ženy a lesbické hrdinky. Vyrůstá z tradice černého feminismu, černého lesbického a sámského emancipačního hnutí a ukazuje, že útlak nelze oddělit od genderu, etnického původu ani sexuality.
Druhý díl trilogie, Potrhaná křídla, zasazuje proces hledání hrdinčiny vlastní životní cesty do prostředí dětského domova, výchovného ústavu pro dívky a do kulis drogových subkultur 70. let. Otevřeně tematizuje otázku objevování vlastní identity a sexuality, tělesnou zranitelnost a touhu po přijetí. Celek se pohybuje na pomezí autobiografie a queer coming-of-age románu a zdůrazňuje emancipaci romské lesbické ženy jako politický akt, jenž se symbolicky uzavírá proměnou hrdinky v umělkyni v dosud nepřeložené Sametové noci.
Kiba Lumberg (*1956) je finská výtvarnice a spisovatelka romského původu finských Kale, žijící v Helsinkách. Zkušenost s násilím a útlakem, která ji ve třinácti letech přiměla odejít od rodiny, zásadně formovala její tvorbu. Ve svých románech, komiksech i výtvarné a filmové práci se dlouhodobě věnuje romské identitě, lesbické zkušenosti, genderu, marginalizaci a lidským právům. Její díla jsou vystavována na mezinárodních přehlídkách včetně Benátského bienále.
Potrhaná křídla
Román Potrhaná křídla bezprostředně navazuje na první díl trilogie. Jeho název je alegorií svazujícího patriarchálního a heteronormativního způsobu života i podřízení romské ženy muži, které je symbolizováno tradiční černou romskou sukní připomínající motýlí křídla. Spolu s hlavní hrdinkou, třináctiletou romskou dívkou jménem Memesa, se ocitáme ve vlaku směřujícím do Helsinek, na útěku před životem plným násilí.
Na rozdíl od prvního dílu, který se soustředí na dětství hlavní postavy, se vyprávění Potrhaných křídel posouvá do období dospívání a hrdinku sleduje až do její dospělosti. Memesa se zde nejen potýká s existenčními starostmi, ale postupně si začíná uvědomovat vlastní jinakost, danou jak barvou pleti, tak niterným objevováním lesbické touhy. Zároveň zápasí s pocitem vykořenění a sociálního vyloučení ve společnosti, která odlišnost nepřijímá.
Autorka román otevírá magickým obrazem, vylíčením hrdinčina snu o staré ženě, který předznamenává jednu z klíčových linií příběhu. Nejprve je vykreslen tajemný dům s dveřmi, které se samy otevírají, a následně detailně popsány rysy staré ženy sedící v koženém křesle. Její tvář a ústa, „připomínající žízní rozpraskanou zemi“, jsou Memese překvapivě povědomé. Záhadná žena, s níž se hrdinka následně pravidelně setkává, je nakonec odhalena jako její zesnulá babička Emílie.
Duchové předků, mulo či mula, jsou významnou součástí tradiční romské kultury. Mohou varovat, chránit i předávat poselství. Svět mrtvých tak v románu není vykreslen jako svět děsivý, ale jako prostor ochrany a moudrosti. Memesu tímto způsobem provází zjevující se babička, která jí poskytuje laskavé rady a je jí oporou ve chvílích, kdy se hrdinka cítí ztracená a osamělá. Obrazy blízké magickému realismu, plné smyslů a barev, se v textu střídají se syrovými popisy každodenní reality: sexualizovaného násilí, obtěžování, rasismu, závislostí a předsudků romského i neromského světa, jimž musí mladá hrdinka čelit.
Jediná Romka
Jedním z ústředních témat knihy je lesbický coming out v prostředí, které nepřipouští odlišnost. Kniha se soustředí na vnitřní proces hrdinčina zrání, na jemné nuance sebepoznání a postupné uvědomování si vlastní identity. Nejde o otevřeně prožívané románky v dívčích kolektivech – ostatně ani finská společnost, v níž se hrdinka pohybuje, není vstříc jinakosti nijak svobodomyslná, ať už jde o sexualitu, původ či barvu pleti. Rasismus je všudypřítomný a Memesa je často jedinou Romkou v celém kolektivu. Román se stává vyprávěním o touze po domově a přijetí, jež však zůstávají nenaplněné. Násilí a fundamentálně odlišný pohled na svět Memesu donutily odejít od vlastní rodiny, kvůli barvě pleti a lesbické orientaci je ovšem systematicky vylučována i z většinové společnosti.
V prostředí prostoupeném krutostí, alkoholem, drogami a mužskou agresivitou Memesa hledá jiný svět a útočiště nachází v umění. Její hudební a výtvarný talent jí sice otevírá dveře, její jinakost ji však vždy znovu staví do pozice outsiderky. Umění se pro hlavní hrdinku postupně stává klíčovým emancipačním a osvobozujícím prostorem, ve kterém může existovat svobodně a autenticky. Zde román místy přechází do polohy magického realismu, stává se hluboce osobním a zároveň bezprostředně promlouvá i ke mnohým z nás.
Spoléhat se jen sama na sebe
Se svazujícími společenskými normami se Memesa nehodlá smířit. Tak jako si v prvním díle na protest ostříhala dlouhé černé vlasy a odmítla nosit tradiční romský kroj, obléká si v Potrhaných křídlech mladá Memesa zásadně kalhoty, kouří a zůstává solitérkou, která se na radu své babičky učí spoléhat pouze sama na sebe. Poznává, co znamenají falešná přátelství, rasismus a kruté ústrky i zklamání z prvních lásek.
Lumberg líčí ultrakonzervativní tradiční společnost, v níž je žena podřízena muži a její tělo vnímáno jako „nečisté“ – skrývat se musí menstruace, těhotenství i vyměšování. Memesa odmítá jakékoli násilí, odmítá otročit mužům a ukazuje, jak patriarchální postoje v dospívání formují zvnitřněný odpor k vlastnímu tělu a ustavičný pocit studu. O iluze však přichází i mezi gádži, kde je opět svědkyní různých forem násilí na ženách. Patriarchát má prsty všude a mužská agrese Memesu vede k hořkým úvahám o lásce a ponižování.
Pozorovatelka
Napříč románem se Memesa opakovaně pozoruje v zrcadlech a výlohách kaváren a obchodů a ptá se, kým vlastně je. Sleduje proměny svého dospívajícího těla i vnitřního světa, přemýšlí o tom, jak vypadá, co cítí, po kom touží a co odmítá. Právě tato tichá sebereflexe patří k nejsilnějším queer momentům románu. Objevování sexuality a intimity se ženami u ní začíná už v dětství. Její první zkušenosti s muži jsou v Potrhaných křídlech bez výjimky poznamenány zneužíváním moci, agresí a násilností, které Memesa zavrhuje. Touží po blízkosti a porozumění, nikoli však za cenu vlastní důstojnosti a sebepopření.
Hrdinka si postupně uvědomuje, že ji ženy fascinují a přitahují jinak, než od ní očekává okolí. Při pravidelných útěcích z „děcáku“ se Memesa zamiluje do kamarádky ze střediska mládeže. Tato zkušenost jí poprvé pomůže pojmenovat, co se v ní odehrává:
„V duchu si říkám, jestli Laura tuší moje podivné pocity, které jsou cizí i mně samotné. Tohle by člověk cítit neměl. Catarine ve mně probudila zakázanou touhu. Ale jak bych mohla dát najevo svoje city, když jsou nezákonné a hříšné? V duchu si tu touhu hýčkám, ale bojím se, že jednou vyvře na povrch a že si Laura nebo někdo jiný všimne, že jsem vážně divná. Kdyby to Laura zjistila, určitě by se na mě vykašlala. A moji rodiče i celej klan by mě prokleli do nejhlubšího pekla.”
Závěr románu nakonec zkoumá otázku, zda může mít láska dvou žen různého původu uprostřed homofobní a rasistické společnosti budoucnost. V působivé pasáži Memesa cestou na schůzku svádí tichý vnitřní zápas v podobě introspektivního monologu, v němž přemýšlí o tom, jak by mohla a měla žít svůj život, i o tom, co vlastně cítí:
„Co mám dělat, když je tohle podle ostatních nenormální a zakázané a když je to těžké i pro mě samotnou? Přesto v hloubi duše vím, že bych nemohla poskytnout svoje tělo mužům. Nedokážu to. Něco uvnitř se bouří proti tomu, aby moje tělo, moje bytost byly k dispozici chlapům.”
Feministická perspektiva má v tvorbě romských autorek dlouhou tradici. Prózu Kiby Lumberg, s její syrovou otevřeností a neústupnou kritikou každodenního bezpráví, je možné dávat do souvislosti s dílem dalších romských spisovatelek, jako jsou Elena Lacková, Ilona Ferková či Philomena Franz, které rovněž tematizují život žen na okraji společnosti a jejich zápas o důstojnost a hlas. U Kiby Lumberg navíc poprvé zaznívá otevřeně lesbická zkušenost.
Současná romská a feministická literární tvorba je podstatná nejen svou politickou naléhavostí, ale především odvahou jít až na dřeň osobní zkušenosti. Otevírá prostor pro nekompromisní hledání sebe sama a zápas o svobodu i autentický život navzdory svazujícím patriarchálním normám.
LUMBERG, Kiba. Potrhaná křídla. Praha: Kher, 2025, 241 stran. Z finského originálu Repaleiset siivet, druhého dílu trilogie Memesa (2011), přeložila Viola Parente-Čapková.
HlídacíPes.org|
In-lifestyle.cz|
Poudree.cz|
Byznys trendy|
Žena.cz|
V Telce|
BydlímeÚtulně.cz|
ReadZone|
Cooky.cz|
Světkreativity|
SvětFormule.cz|
Aplausin.cz|
Techzpravy.cz|
Trendy svět|
Aktuálně.cz - Magazín|
Zdravestravovani.eu|
VědaŽivě.cz|
