Boty nechal za sebou a běžel za novým začátkem

Sdílet

Zdroj:

Boty mohou v životě hodně znamenat. Dědeček je během druhé světové války ztratil při útěku z bombardované továrny – a paradoxně mu to zachránilo život. Jeho příběh o odvaze, vnitřní síle a schopnosti naslouchat vlastnímu srdci mě dodnes inspiruje a připomíná, že nic z toho, co dnes máme, není samozřejmé.

Své by o tom mohl vyprávět můj dědeček, který prožil velké těžkosti. Ty ho nepokořily, ale naopak ještě více posílily. I proto je pro mě vzorem na jedné straně pokory a na druhé straně neoblomné vnitřní síly.

Během druhé světové války byl totálně nasazen – musel se podvolit okupantům. Odvedli ho do továrny vyrábějící motory do letadel nedaleko Brna. Ta hrozivá každodennost, kterou prožíval, strach a úzkost, si lze jen těžko představit. Byl svědkem napjatých situací, například když jeho kolegy náhle odvedli a už je poté nikdo nikdy nespatřil. Zřejmě se dopustili záměrného poškození součástek při výrobě.

Mezníkem bylo bombardování Američany v srpnu roku 1944, které přežil jen díky tomu, že měl odvahu neuposlechnout příkazy stráží. Neběžel se spolu s ostatními schovat do podzemního krytu, ale přelezl zeď továrny a dal se na útěk směrem k nedalekému lesu. Nerozumím tomu, kde v sobě vzal tu vzpouru. A hlavně, jak se mu podařilo tu zeď přelézt.

Vzpomínky mi bohužel nevyprávěl osobně, protože jsem byla ještě velmi malá. Opustil tento svět, když jsem měla deset let. Dodnes mě mrzí, že jsem nebyla aspoň o něco starší, abych si s ním o tom byla schopná povídat a porozumět tomu, co všechno prožil. Tedy pokud by chtěl. Je možné, že by se o takovém zážitku podrobněji sdílel nerad.

Informace mám od mého tatínka, jeho syna. Často se ho ptám na různé detaily, které mu jsou známy, a on má radost, když může o něm vyprávět. Mnohokrát na něj vzpomínáme, když se jako rodina sejdeme u rodičů.

Dědečka si pamatuji jako veselého člověka. Rád žertoval a smál se. Pokaždé, co jsme jeho i babičku navštívili, rychle chystal kávu a oplatky. Vždycky jsem se na návštěvu těšila – ne kvůli cukrovinkám, ale proto, že jsem toužila být s nimi. Strávila jsem u nich občas několik dní i o prázdninách.

Chtěl, abychom se cítili dobře. Dopřál nám to, o co byla v určitém období nouze. Zažil nedostatek potravin, nejistotu i okradení cenností ke konci války, po ní a následně nastupující diktaturou komunistů. Prožil mládí v časech, které nebyly zrovna přívětivé. Díky tomu byl možná i odolnější vůči četným úskalím života.

Pamatuješ, jak jsme se potkaly na koleji? Tohle přátelství přežilo i roky ticha

Vlastně mě inspiroval k sepsání disertační práce, kterou jsem mu věnovala. Zajímá mě téma, kdy je člověk v běhu dějin nucen fungovat za každých okolností. Jeho síla k životu, radosti v každém dni, mě nikdy nepřestane fascinovat. Nežít z minulosti, ale užívat si každého momentu… Dívat se dopředu.

Jeho příběh mě učí snažit se vážit si života. Samozřejmě střídmě. Jsem vděčná za to, že se každé ráno vzbudím, můžu jít do práce, v naší zemi je svoboda vyznání a nemusím se skrývat, mám možnost zvát k nám do bytu přátele, se kterými se vzájemně inspirujeme, sdílíme život a děláme si radost. Není to samozřejmost.

Dědeček během útěku z továrny ztratil boty. Ani se za nimi neohlédl a běžel dál. Vstříc novému začátku. Snad nové budoucnosti.

Když se zastavil, aby vydechl, z dálky v lese viděl naprostou zkázu. Vše bylo v plamenech. Kdyby se schoval do krytu, kam byl směřován dozorci, nepřežil by. Jedna z bomb dopadla přímo tam. Místo, kde ještě před chvílí stála německá zbrojovka, se stalo kráterem.

V určitých chvílích je třeba naslouchat vnitřnímu hlasu. Prý měl špatný pocit z toho, že by měl instrukce uposlechnout. Nebál se jít za svým srdcem a jednat i navzdory přísným nařízením v tak náročné době. Riskoval opravdu hodně.

Je to pro mě hrdina. Někdy přemýšlím, jak bych se zachovala já. Přiznám se, že na to neumím odpovědět. A doufám, že se v podobné situaci nikdy neocitnu.