Na konci července si připomínáme svátek jednoho z velkých katolických světců – sv. Ignáce z Loyoly. Bývá spojován s hlubokou spiritualitou, založením jezuitského řádu a duchovním vedením. Ale kým byl původně? Film Ignác z Loyoly z roku 2016 nám tuto otázku velice poutavě zodpovídá.
Tento silný životopisný snímek nás zavádí do 16. století, do doby španělských válek, lidských neřestí, ale i rytířských ideálů. Íñigo López de Loyola je mužem meče, cti, vášně, dobrodružství – a hříchu. Ale život se mu zlomí v okamžiku, kdy je v bitvě zraněn a na dlouhé měsíce upoután na lůžko. Tam začíná něco, co by se dalo nazvat prvním setkáním s milostí.
Zdroj: filmana Po dlouhé době vnitřního boje sahá po jediných knihách, které má po ruce – čte životopisy svatých. A zatímco jeho tělo se pomalu hojí, duše se začíná probouzet. Nejde o žádné zázračné „prozření přes noc“. Spíš o vnitřní boj – syrový, neúprosný, místy drásavý. Právě tento duchovní zápas film skvěle zobrazuje. Temnota i světlo. Touha po uznání, ale i po Bohu. Pýcha i pokora.
Co je silné – a pro dnešní dobu důležité – je to, že film neidealizuje svatost. Ignác se dopustil chyb, hledal sám sebe, prošel pochybnostmi, vnitřním bojem i chvílemi prázdnoty. Ale Boha nezajímá, kým jsi byl, ale kým jsi teď – a kam směřuješ.
Ve filmu jsou i drsné scény – ne kvůli efektu, ale jako obraz toho, co se děje v člověku, když opravdu zápasí sám se sebou. Když touží po svobodě, ale ještě ho poutají staré rány a návyky (hříchy minulosti). Film ukazuje, že obrácení je cesta. Někdy bolestivá, ale krásná. A hlavně – přístupná každému.
Zdroj: filmana Je to film o naději. O tom, že život může být proměněn – i když začíná ve hříchu. O tom, že církev je živá, plná protikladů, akce i ticha, vášně i pokory – a že je tu pro každého, kdo chce hledat. A že právě naslouchání je cestou, která vede k jednotě. Téma, které dnes silně prožíváme i skrze synodální cestu církve.
„Není důležité, jak. Ale proč – a pro koho?“
Ignác z Loyoly není jen historický snímek. Je to film o člověku, který padl – a vstal. Který miloval špatné věci – a naučil se milovat ty správné. Je to pozvání k tomu, abychom i my objevili, že nikdy není pozdě. A že Bůh, který nás miluje, neříká ani slovo výčitky – jen tiše zve dál.
Zdroj: filmana „Našemu Pánu jsme zavázáni za tolikeré dary. Vždyť se daleko dříve znavíme my přijímáním jeho darů, než on tím, že nám je uděluje.“
Autor: Marek Poštulka