Vyráběly něco, co máme doma všichni. Netušily, že je to postupně připraví o obličej i zdravý rozum

3 min

Sdílet

Během průmyslové revoluce byly ženy v továrnách na zápalky vystaveny mnoha toxickým chemikáliím. Vyvinula se tak u nich naprosto děsivá choroba.

Vyráběly něco, co máme doma všichni. Netušily, že je to postupně připraví o obličej i zdravý rozum

Zdroj: Zdroj fotografie: Nationaal Archief / Creative Commons / CC0

Nemoc zvaná „phossy jaw“, tedy fosforová nekróza čelisti, se projevovala především v oblasti obličeje. Čelisti postižených osob doslova hnily zaživa. V roce 1855 navštívila 16letá pracovnice továrny Cornelia lékaře v New Yorku s tím, že ji na pravé straně úst bolí zub. Podle svých slov pracovala 8 hodin denně v továrně, kde namáčela zápalky. Pracovala tam už 2 roky, ale teď ji bolely čelisti natolik, že nebyla schopná ani jíst. Spojitost mezi bolestí zubů a vystavením toxickým sloučeninám jí na mysl nepřišla.

Znetvořené tváře a hniloba v ústech

Lékař, který nebyl z věci o moc moudřejší, jí propíchl dásně, zub odstranil a poslal ji do práce. Jenže Cornelia se k němu do nemocnice Bellevue vrátila v ještě horším stavu. V čelisti se nacházela díra uvolňující hnis, takže ji lékař musel odstranit celou. Cornelia byla přitom jednou ze stovek „matchstick girls“, dívek, které máčely zápalky ve fosforu a celé hodiny tak vyráběly hlavičky, které chytly naprosto kdekoli.

Blízkost fosforu ovšem působila na jejich čelisti. Tato práce byla v USA a Británii v té době naprosto běžná a výrobci neustále hledali inovace, čímž přišel na řadu i bílý fosfor. Ačkoli byl vysoce toxický, dokázal chytit škrtnutím o jakýkoli povrch a tyto sirky se staly neuvěřitelně populárními. Z toho logicky vycházela vysoká ziskovost celého průmyslu. A i když majitelé továren o jeho škodlivosti věděli, používali ho dál, pracovní doba byla 10–15 hodin.

Růst odvětví navzdory rizikům

První zachycený případ „phossy jaw“ se objevil v roce 1838 ve Vídni a do roku 1844 jich lékaři zachytili 22. Sirkový průmysl však stále rostl. Dr. James Rushmoore Wood, který léčil Cornelii, popsal jako první příznaky bolest čelisti, následovanou hnisáním kolem dásně. Někdy dáseň dokonce svítila ve tmě. Ve vážných případech nekróza čelist kompletně zničila a poškodila i mozek. Bez odstranění kosti mohla být choroba i smrtelná.

Pak tu byla 13letá Annie, která si všimla, že jí ve tmě svítí ruce – po 4 letech práce v továrně. Podobně jako Cornelie podstoupila odstranění čelisti. Maggie ve věku 23 let podstoupila 5 operací a pokračovala v práci v továrně. Dle odhadů zasáhla nemoc 11 % pracovnic. V USA bylo jen do roku 1909 zachyceno přes 100 případů. Protože reakce majitelů továren byla prakticky nulová, musely vzít pracovnice věci do vlastních rukou.

Ani regulace, ani tržní konkurence

V červnu 1888 napsala aktivistka Anne Besant článek o „Bílém londýnském otroctví“. Zdokumentovala podmínky v továrnách a děsivou realitu čelistních následků. Poukázala také na tresty za špinavou obuv, mluvení nebo pozdní příchody. V době vzniku článku už některé továrny od bílého fosforu upustily, ale ne v Británii. Podle vládních činitelů by šlo totiž o omezení volného obchodu a výroby. Spory vyústily v roce 1888 v pracovní stávku.

Co nezměnily vládní regulace, spustila nakonec konkurence. Roku 1891 otevřel zakladatel Armády spásy William Booth továrnu, která bílý fosfor nepoužívala. Spotřebitelé tak měli možnost volby a pracovnice bezpečnější práci. Prodeje nicméně příliš nešly. Teprve vynález francouzského chemika, který našel bezpečnou náhradu za bílý fosfor, ukončil tuto praxi. Původní továrna Briant & May k ní přešla v roce 1901.