První školní den si pamatuju dodnes. Nové šatičky, červená aktovka, mašle v culících a spousta očekávání i trémy. Bylo to slavnostní, trochu nervózní, ale bezpečné. Vzpomínky na tohle období se mi vracejí pokaždé, když přemýšlím nad tím, jak školu prožívají dnešní děti.
Skoro všechny zpravodajské weby ukazovaly snímek záchranářů, snad hasičů, kteří vytáhli z trosek rozbombardovaného domu obrovského plyšového medvěda. Je to velmi výrazná fotografie. Jasně ukazuje, že bombardovány byly obytné domy, kde žijí obyčejní civilní obyvatelé. Bomby padaly z ruských letadel na domy v ukrajinském Kyjevě. Za oběť padlo asi patnáct lidí, z toho čtyři děti. Další desítky zraněných byly převezeny do nemocnic. I mezi nimi byly děti. Ty asi nestihnou první školní den.
Matně vzpomínám, že na svůj první školní den jsem šla do školy v nových šatičkách, co mi šila babička, v culíkách jsem měla dvě velké mašle a na zádech červenou aktovku. Držela jsem se maminky za ruku a měla jsem trému. Co když všechny ty děti v mé třídě už budou umět číst a psát a přijde se na to, že já jediná to ještě neovládám?
Maminka mě sice uklidňovala, ale trocha nejistoty přece jen v mé mysli zůstávala. Toho slavnostního dne svítilo slunce, to si dobře vybavuju, byl krásný den a mne zklamalo, že jsme se vlastně ještě vůbec neučili. Jen nás rozdělili do tříd, ve třídách jsme si posedali do lavic, představila se nám naše paní učitelka a řekla, že zítra dostaneme učebnice a sešity. Ani jsem se kloudně nerozkoukala a byl konec. Zvonilo a my děti se zase chytly svých rodičů a vycházely ze školní budovy ven.
To nebyla žádná pořádná škola, stěžovala jsem si mamince, když jsme spolu šly po hodině zase zpátky domů. Tolik jsem se těšila! Myslela jsem si, že každý, kdo už chodí do školy, je velký. A já jsem samozřejmě chtěla být velká. Vlastně jsem se tak už dávno sama cítila a domnívala jsem se, že tou školou to bude konečně jasné i ostatním.
Dnes se těm vzpomínkám usmívám, bylo to milé – to moje školní nadšení a tréma zároveň. Nemůžu říct, že bych se do školy těšila každý den po všechna ta další školní léta, ale vlastně jsem školu měla ráda. Jak to budou mít ty ukrajinské děti?
Někde v médiích jsem zahlédla zmínku, že se na Ukrajině budou otevírat tisíce nových školních budov umístěných v podzemí. Pochopitelně. Bezpečí dětí je na prvním místě. Jaké to musí být – během výuky zaslechnout signál poplachu a všechno sebrat a běžet do krytu. Možná bych se někdy radovala, že se ulijeme z matematiky, ale možná bych se taky zlobila, kdyby poplach přerušil nějaké zajímavé vyprávění paní učitelky, nebo kdyby nás vyrušil ve zpěvu, v kreslení nebo v tělocviku. Jak to vnímají ty děti na Ukrajině? Mají někdy rošťácké pocity uspokojení, že nebudou zkoušené, nebo je to štve? Bojí se ty děti náletů?
Ještě dnes cítím tu zvláštní vůni naší třídy v mé první škole. Pamatuju si žlutě a zeleně natřené dřevěné lavice. Mrzelo by mě, kdyby tam ta hezká budova naší školy už nestála. Ale nejspíš by mě hrozně bolelo, kdybychom o tu školu přišli tenkrát, když jsme do ní chodili. Byl to náš dětský svět. Zdál se mi tehdy bezpečný (až sem tam na tu matematiku) a ráda na něj vzpomínám. Jak to budou mít ty ukrajinské děti? A komu patřil ten obrovský medvěd?