Když naše maminky viděly faru, plakaly

Sdílet

Zdroj:

Místa proměny přinášejí příběhy prostorů, které ožily, a lidí, kteří jim vdechli nový smysl. Série spojuje osudy míst a lidí a odhaluje, jak se navzájem formují a jak mohou obohatit ostatní. Místa proměny tvoří tři dvojrozhovory – první čtvrtky v měsíci přineseme příběh místa a druhý čtvrtek pak bude patřit příběhům lidí, kteří místo oživili.

Do Holostřev na Plzeňsku přišli lidé z komunity Noe na konci 90. let. Komunita Noe byla a je tvořena pospolitostí přátel, kteří spolu jezdili na vandry a kteří v podobnou dobu prošli konverzí a hledali místo, kde by mohli jako komunita společně prožívat nejen duchovní cestu. Nejdříve jezdili na faru v Domaslavi, ta jim však časem začala být malá.

„Tehdy jsme přišli ještě za biskupem Radkovským, který znal naši činnost z Domaslavi, a ten nám nabídl asi deset opuštěných objektů, vesměs v pohraničí. A my je začali postupně objíždět,“ říká k tomu Elva Frouz, který dnes na faře v Holostřevech žije se svou ženou Markétou. Fara v Holostřevech byla z těch objektů jednoznačně nejzchátralejší, ale přesto kamarády z komunity Noe oslovila.

„Skončili jsme turné po farách a domluvili jsme se, že každý po chvíli tiché modlitby hodí do klobouku lístek s místem, kde si myslí, že bychom měli být. A na všech lístcích bez výjimky byly Holostřevy – všem předpokladům navzdory,“ vzpomíná Elva Frouz, jak se spolu s komunitou rozhodovali, kde se usadí.

V objektu bývalé fary byl za minulého režimu sklad hnojiva, pak byl objekt po mnoho let opuštěný a komunita Noe jej převzala v dezolátním stavu. „Byl to holodům v Holostřevech,“ usmívá se nad přirovnáním Elva Frouz, který spolu s přáteli začal dům s přilehlou zahradou opravovat. Souběžně s opravami už ale běžel na faře život.

„Nebylo to tak, že bychom nejdříve opravovali a pak teprve něco organizovali. Například v době, kdy fara byla ještě ruina, tu třeba byl keramický víkend. Kamarád pecař postavil na zahradě keramickou pec, spalo se, kde šlo, a večer pod širým nebem byl keramický ples. Byly to chvíle, kdy jsem si říkal, že jsme opravdu blázni, ale bylo to moc krásné,“ vzpomíná Elva Frouz.

Odstěhuj se a zvykni si? Letní šachování s faráři zblízka

Upravenost a uspořádanost fary postupem času zvítězila nad chaosem a nepořádkem, ve kterém byl objekt při převzetí. Do hledáčku komunity Noe se dostal také přilehlý kostel, bývalá škola a v posledních letech i stodola. Všechny tyto objekty lidé z komunity Noe postupně opravují a zvelebují, pořádají zde kulturní a vzdělávací programy, ale také kontemplativní cvičení.

„Já to ale od počátku prožívám tak, že všechna tato setkání jsou vlastně kontemplativní, a to v tom smyslu, že je zde důraz na laskavou pozornost a plný prožitek. Během Velké letní schóle je třikrát denně půlhodinové ztišení v kostele a na Holostocku, což je multižánrový festival, je také bohoslužba. Na tyto typy setkání jezdí povětšinou lidé, co se nehlásí k žádné církvi, ale zároveň se duchovního aspektu těchto setkání naprostá většina účastní,“ vysvětluje Elva Frouz.

„Takže já tam vidím kontinuum, nevnímám to tak, že teď je tu festival, teď to vzdělávání a pak tedy ty kontemplativní exercicie. Je to navzájem příbuzné v nějaké skryté rovině toho, co snad můžeme nazvat kontemplativní přístup k realitě – a ne jenom, že je to nějaký typ modlitby, ale je to důraz na to, že jsme teď a tady a že je s námi živá láska,“ popisuje Elva Frouz, jak o akcích konaných na faře a v jejím bezprostředním okolí přemýšlí.

Jakou proměnou tedy prošla fara a okolní objekty? Jak se na nápad jít bydlet do vybydleného, rozpadlého domu v Sudetech dívala rodina Elvy a Markéty? A jak komunitu přijali místní? To se dozvíte v druhé části rozhovoru.

Pokud by vás zároveň zajímala cesta Elvy Frouze od konvertity k trvalému jáhenství, to, jak na svoji službu Elva nahlíží, nebo jak přišel ke svému neobvyklému jménu, pusťte si druhý díl série Místa proměny, který vyjde ve čtvrtek 12. 9.