Když jsem poprvé četl Ježíšovu otázku ochrnutému „Chceš být uzdraven?“, dost mě to zaskočilo – vždyť přece samozřejmě! Až později mi došlo, kolikrát sám o změnu prosím a zároveň jí v sobě bráním. V tomhle textu si přiznávám vlastní skrytá přesvědčení, která mě drží zpátky, a zkouším je skrze víru jemně měnit.
Když v evangeliu Ježíš uviděl u rybníka ochrnutého muže, položil mu otázku, která mě zpočátku velmi překvapila: „Chceš být uzdraven?“ (Jan 5,6).
Když jsem ten verš četl poprvé, napadlo mě: „Proč by nechtěl?“ Ten člověk přece nemohl chodit. Seděl u místa, kam lidé přicházeli s nadějí na uzdravení. A přesto Ježíš nezačal rovnou zázrakem, ale nejdřív se zeptal, zda o to vůbec stojí.
Po letech života v církvi a kontaktu s druhými lidmi začínám chápat, proč se Ježíš ptal právě takto. Pravda je, že i když to zní zvláštně, ne vždy opravdu chceme být uzdraveni. Ne vždy se chceme vzdát navyklých vzorců, které nás drží zpátky. A co je ještě podivnější: často si ani neuvědomujeme, jak moc tomu sami klademe odpor.
Můžete nenávidět svůj zlozvyk nebo být unavení z určité situace ve vlastním životě, a přesto ve vás zůstává část, která se jí nechce vzdát. Možná se i vroucně modlíte, aby se věci změnily, ale vaše chování zůstává formováno hluboce zakořeněným přesvědčením.
Například: Člověk, kterého sužují obavy, se jich nemusí chtít vzdát, protože věří, že jedině tak zůstane „v bezpečí“ nebo „připravený“ na to, co by se mohlo stát. Nenávidí úzkost, kterou mu to přináší, rozumově ví, že jeho myšlenky nemají pevný základ, ale pokud v něm přetrvává přesvědčení, že bez nich bude ohrožen, nebude se jich chtít pustit.
Člověk, který touží po vlastním odpuštění, ale stále s tím zápasí, může věřit, že si zaslouží trest. Jedna část v něm ví o odpuštění, druhá je však přesvědčena, že musí ještě nést vinu. Proto i přes touhu po pokoji nedokáže vinu uvolnit.
Bůh nám nebude vnucovat ani to dobré, pokud o to v jednu chvíli prosíme a vzápětí tomu sami stavíme překážky. Klíčem je vykořenit falešná přesvědčení, aby se celé naše já – nebo alespoň jeho většina – opravdu chtělo posunout dál.
Někdy to začíná tím, že si dovolíme naslouchat vnitřnímu přesvědčení, které nás drží zpátky, a pak ho postavíme na světlo, abychom zjistili, zda je pravdivé.
Možná ten muž u rybníka žil v ochrnutí tak dlouho, že si na to zvykl a našel v tom jistý druh pohodlí. Možná se bál nejistot nového života nebo si nebyl jistý, co bude znamenat, když přijde o pozornost své rodiny – možné je všechno. Ale pokud by pro něj toto „pohodlí“ mělo přednost před touhou začít znovu, Ježíšovo pozvání k uzdravení by odmítl.
Co dělat se svým základním přesvědčením? Zkuste si položit jednoduchou otázku. Dokončete větu: „Problém, proč to nemůžu pustit, je…“ nebo „Kdybych to pustil, pak by…“ Právě tahle malá cvičení často odhalí, co vás ve skutečnosti drží zpátky.
Je důležité dovolit každé myšlence, aby se objevila, aniž bychom ji hned soudili nebo rozebírali. Jen tak můžeme zahlédnout, co v nás doopravdy je.
Nestačí tyhle falešné představy jen rozpoznat, musíme se k nim postavit i s laskavostí. Pokud je budeme v sobě dusit ze strachu, že „takové myšlenky“ jsou špatné, nikdy je nepustíme. Bolest a strach, které je živí, se neléčí odsudkem, ale láskou. Až když k sobě přistoupíme s citem, dokážeme se slyšet pravdivě.
Pak s tímto přesvědčením můžeme začít pracovat. Hledat důkazy, že není pravdivé – třeba dobro, které nám náleží jako lidem s hodnotou, nebo naději a bezpečí, které máme před sebou. Usilovat o to, abychom to nejen věděli, ale i prožívali. Sáhnout po textech, které myšlenku podporují, nebo po knize, která téma hlouběji rozvíjí.
Najděte si chvíli klidu a zaměřte se na tu část sebe, kde vzniklo falešné přesvědčení. Zkuste do ní vědomě pustit světlo a uzdravení. Vraťte se i k minulým vzpomínkám a k poselstvím, která jste si z nich odnesli, a dovolte, aby se na ně podívala pravda – nezkreslená strachem ani starými představami. Můžete pozvat Boha, aby přinesl „pravdu do nejhlubšího nitra“.
Nemusíte to dělat sami. Potřebujete druhé, kteří vám budou připomínat, co je pravda.
Dobrá zpráva je, že naše mysl má schopnost se proměňovat. Negativní myšlenky v ní vytvářejí vzorce, které působí jako temné uzly, zatímco pozitivní myšlenky otevírají cestu světlejším a zdravějším spojům. Kdykoli se z podvědomí vynoří nějaká myšlenka, máme možnost rozhodnout: buď ji dál živit, nebo ji zpochybnit a nahradit. A právě v té chvíli může starý vzorec skutečně zmizet a uvolnit prostor pro nový, zdravější.
Dejte své vnitřní proměně prioritu a přijímejte ji s vděčností – už samotné rozhodnutí měnit své myšlení je krokem k naději. Nezapomeňte ale, že jde o proces. Opouštění zakořeněných vzorců a přijímání nových, zdravějších, vyžaduje čas. Všímejte si i malých posunů – když získáte nový vhled, když se vám podaří jednat jinak než dřív, když uvěříte pravdivější perspektivě. Tyto kroky mají hodnotu. A pokud cítíte, že na cestě potřebujete podporu, neváhejte vyhledat zkušeného terapeuta či poradce, který vás může doprovodit.
Nakonec si připomínejte, že dokážete v klidu pustit to, co vás drží zpátky. Odpor může být přirozený, ale cesta ke svobodě a plnějšímu životu je vždy otevřená – a stojí za to ji přijmout.
Zprávy - Aktuálně.cz|
In-lifestyle.cz|
Náš dům|
SportWin|
Náš REGION|
NESPECHEJ.cz|