Přišlo to naprosto nečekaně. Teta Olinka ji oslovila s nabídkou, na kterou se těžko může říct ne. Daruje jí svůj malý domek výměnou za to, že se o ni bude dál tak hezky starat, jako doposud. A nechá ji v její místnůstce v klidu dožít. Tamara se nejdřív bránila, že se o ni bude starat v každém případě, ne kvůli domu. Ale nakonec uznala, že to tak špatný nápad není. Stejně je u ní skoro každý den, tak jen nebude muset večer přejíždět do svého pronajatého bytu. A alespoň ušetří peníze za nájem.
„Samozřejmě mě hned napadlo, co na to řekne její syn. Jenže ten nouzí netrpí a o svou maminku nemá vůbec zájem. Ozve se jí sotva párkrát do roka. A na Vánoce přijede s rodinou na návštěvu, přiveze dárky. Po zbytek roku se o ni starám já. Je nemocná, péči potřebuje. Nabízel sice, že jí zaplatí nějakou ošetřovatelku, ale to by zatím bylo zbytečné, když za ní můžu po práci zaskočit já. Až tak špatně na tom zatím není. To hlavní, co potřebuje, je zájem rodiny. Kamarádka, se kterou si může i popovídat,“ vysvětluje Tamara, které proto nepřišel tetin dar až tak nepatřičný. Byla to totiž jen ona, kdo za tetou pravidelně chodil. Jenže zbytek rodiny měl jiný názor.
„Jakmile se o tom její syn dověděl, začal dělat hrozné dusno. Prý ten dům měl být jeho dědictví, a že to takhle nenechá. Má v plánu se se mnou soudit. Podle mě ale jen vyhrožuje, není na tom nic špatného ani nelegálního. Jde o tetin majetek, se kterým si může nakládat, jak uzná za vhodné. Navíc je svéprávná a při smyslech,“ krčí rameny Tamara. Jenže její bratranec není jediný z rodiny, kdo ji kvůli nabytému daru vyškrtl ze života a kritizuje ji. Problém má i ve své vlastní rodině.
„Mamka i bratr se na mě zlobí, že jsem hamižná a ničím rodinu. Prý je nespravedlivé, abych všechno shrábla jen já. Brácha po mně dokonce už chtěl alespoň sto tisíc, když já mám teď bydlení zadarmo. Jasně, má dluhy, tak to zkouší. A máma byla vždycky při něm. Nevídám se už ani s jedním. Bydlím s tetou, starám se o ni a čekám, co ti tři vymyslí,“ přiznává Tamara. Ve svém nitru ale tak pevná v kramflecích není. Trápí ji, jak se její nejbližší zachovali, a že jí nepřejou štěstí.
„Za tetou nikdy nechodili, mamka se s ní rozešla ve zlém už před šesti roky, od té doby se nenavštívili. A můj brácha, ten se na ni ani nezeptá. Tak proč se teď diví, že na ně teta nemyslela? Je mi líto, že jsem o ně přišla, ale asi není čeho litovat," dodává Tamara.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Častým faktorem, který způsobí rodinný vztahový rozvrat, je dědictví nebo právě obdarování konkrétního člena rodiny ještě za života dárce.
Rozčarování a pocit nespravedlnosti ostatních členů Tamařiny rodiny, vychází z mylného předpokladu, že mají všichni automaticky právo podílet se na pozůstalosti tety. Pokud by Tamara domek zdědila dle tetiny poslední vůle, její syn by pravděpodobně toto soudně napadl, jako „neopomenutelný dědic“. V těchto situacích se ale rozjíždí velmi nechutné kolečko zpochybňování psychického stavu člověka, který poslední vůli sepsal a s tím i prohloubení rodinného konfliktu.
Teta Tamary se svobodně rozhodla ještě za svého života domek darovat tomu, kdo se o ní staral a dělal jí společnost.
Toto právo by mělo být zcela legální a opodstatněné. Hořkost ze zklamání přímých potomků je však očekávatelná. Morální a etické právo se ne vždy slučuje s právním kodexem, proto je symbol spravedlnosti slepý.
Tamara musí čelit nepochopení a nepřejícnosti své rodiny, kdy místo ocenění za péči o tetu ,za kterou byla odměněna ,je na ní vyvíjen tlak, který má za účel způsobit její pocit viny za neoprávněnost dar přijmout.
Sama Tamara celou situaci vnímá správně, avšak přijmout reakce ostatních členů rodiny není lehký a krátkodobý úkol. V současné situaci je potřeba ukotvit se v pocitu radosti z tetina rozhodnutí a čelit útokům rodiny s pocitem oprávněnosti příjmout dar za vše, co teta oceňovala a bylo pro ni důležité.
Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články