Moldavsko mě kdysi příliš neoslovilo, děti nebyly nadšeny a doma ve Středoklukách máme všechno, co člověk v poklidu stárnutí potřebuje. Přesto jsme se s manželem na stará kolena rozhodli na novou misi se vydat. Tohle je můj osobní příběh o zvykání, překvapení i o tom, proč změna někdy přijde právě ve chvíli, kdy ji nečekáte.
Proč jsem vlastně s tím nápadem, s tou myšlenkou vydat se v 69 letech na dva až tři roky do Moldavska souhlasila? Proč, když se mi tu tenkrát, asi před 25 lety, při třídenním pobytu nelíbilo vlastně vůbec? Proč, když naše děti to nijak zvlášť nepotěšilo? Proč, když život ve Středoklukách se zahradou je libý? Když máme kolem sebe kamarády? Nemluvě o všem dalším…
Ráda bych předem upozornila, že píšu o sobě, o dojmech svých, vyprávění mého muže by bylo pochopitelně jiné. Je na místě poznamenat, že důvody jeho odjezdu souvisely primárně s politickou situací – nejen tou zdejší – a vycházely z hluboce altruistických motivací. Neznamená to, že by se od mých postojů distancoval, o zemi by však vyprávěl úplně z jiného konce, dozvěděli byste se jiné věci. A asi důležitější.
Tzv. Kišiněvská brána - příjezd z letiště Proč jsem se já tedy rozhodla k odjezdu nakonec kývnout? Asi by se dalo říct, že zkrátka kvůli té změně, což by mohl být zrovna tak důvod proti. Mě ale napadlo, že by nebylo špatné, kdyby se „ještě něco stalo“, něco by se semlelo. Co by mě totiž čekalo, když zůstaneme doma? Když už ani nechodím do práce? Pořád to samé, což neznamená nutně nic špatného. Prostě zavedený život stárnoucí paní, kterou netěší, jak léta přibývají. Tímhle kotrmelcem se na čas vybředne, něco nečekaně začíná… Razantní změna.
Na velvyslaneckém postu jsme potřetí. Jak se říkává, do třetice všeho dobrého – Kišiněv. Jak to tedy teď je? Pořád se mi tu nelíbí? První dojmy byly opravdu spíš negativní, ne však z hlediska vzhledu města či krajiny, jde mi o stránku sociální – mám dojem, že lidé na ulici se k sobě nechovají dobře. Vypadají spíš zasmušile a nešlo si nevšimnout – když do mě v přecpaném trolejbuse, což je tu zcela běžné, někdo strčí, prostě se nikdy neomluví, neřekne ani „bů“. Když někomu podržím dveře, nepoděkuje. Je to opravdu dost nápadné, mockrát opakovaná zkušenost. Tohle opravdu z domova, a dokonce ani tady ze sousedního Rumunska neznám, a to si přitom myslím, že my Češi zrovna nějakou velkou laskavostí k lidem na ulici nevynikáme.
Řeka Dněstr Kde se to bere? Nešlo než vyvodit jeden závěr, s nímž souhlasil občas i někdo místní, někdo z té milejší části populace: To je to Rusko. Ruský vliv, který bohužel k Moldavsku patří. Mimochodem, úřední jazyk je rumunština, ovšem na kišiněvských ulicích je slyšet skoro půl na půl i po dlouhá desetiletí favorizovaná ruština. Ta jazyková promíšenost je vlastně docela zajímavá – lidé jsou tady schopni přecházet z jednoho jazyka do druhého bez povšimnutí. Sem tam se ale najde výjimka, která ruský vliv potvrdí – třeba když mi prodavačka bez obalu rusky oznámí, že rumunsky se bavit nebude. S tím se smiřujeme, zvykáme si a já čím dál víc odhaluju i ty lepší stránky, bezesporu existují zrovna tak.
Starý Kišiněv Kišiněv nemá, nemůže mít tolik obyvatel jako Praha, ale vypadá, že jich má víc nebo stejně. Aut, která jsou téměř bez výjimky velmi honosná, jak jinak než černá a obrovská, jsou mraky, určitě jich je víc než v Praze, město je zacpané zcela bezedně, příšerně. Opravdu se to s Prahou nedá srovnat. O narvaných trolejbusech nemluvě; jezdí v centru doslova jeden za druhým, ale přeplněné jsou téměř všechny. V centru je také hlavní tržiště, i tam jsou mraky lidí, a jak už jsem psala, spousta trhovců není příliš milá, zboží nedovolí vybrat. Ale i tam už vím, kam jít. Kompenzací mohou být třeba nekonečná množství vlašských ořechů, daleko lepších než u nás a k tomu o kus lacinějších.
Čím jsme tu déle, tím víc vidím to pozitivní. Maličká, chudá země, z níž obyvatelstvo navíc ještě mizí do zahraničí, ale člověk si tu jako v nějakém bídném světě rozhodně nepřipadá. Každého asi zajímá, jaké je jídlo, jak se tu jí. Odpověď zní – velmi dobře! Zdá se mi, že toho zboží, které je v těch velkých supermarketech, je snad větší množství než u nás, a hlavně je zajímavější, na naše poměry trochu mimořádné. A bufety či restaurace si nemusíme nijak vybírat – výborné jídlo je zkrátka všude, v každém obyčejném bufíku, kterých je tu plno a jsou laciné. A k tomu s velmi milou obsluhou. Ulice se doslova hemží kavárnami – luxusními více či méně či vůbec – nebo aspoň stánky s kafem uličním, kde stejně bývá stolek a dvě židle. Jednoznačně mám dojem, že takzvaně pro lidi je to tady víc než u nás. V kavárnách sedávají debatující mladí lidé, ti zasmušilí nejsou. Mimochodem – je tu dost nápadně hezkých, potemněle tmavookých holek, vlastně i kluků.
Už se tu začínám orientovat. Spoustu ulic v okolí hlavní třídy, Bulevardul Ștefan cel Mare și Sfînt, kde v nepříliš vzhledných budovách sídlí prezident i vláda, už poznávám podle jména. Ráda se tam procházím – jsou tam malé domky a spousta podivuhodných obchůdků, jejichž účel mi na první pohled často uniká, ale samozřejmě také kavárny. A mezi tím překvapivě často zubní ordinace. Mimochodem, s lékaři tady už leckdo z nás má velmi dobré zkušenosti. Pravda ovšem je, že procházky jsou komplikovány rozmlácenými nebo žádnými chodníky, silnice mají výmoly, i když například kolosální jámy v naší ulici přijely místní komunální služby na přímluvu mého muže na magistrátu těsně před Vánoci zazáplatovat.
A slyšeli jste o tom, že Kišiněv je město zeleně? To by člověk nečekal, ale já to už teď můžu potvrdit. A když z té poněkud přízemní roviny postoupíme výš – jsme často zváni na koncerty a zatím, bez výjimky, bylo vše perfektní. Krásně zahrané, s výtečnými sólisty. Ve městě je spousta muzeí, divadel, znovu musím podotknout, že nezvykle k tomu počtu obyvatel a chudému rázu země.
A nakonec ještě pár slov k sociální rovině – na každé ambasádě působí tzv. místní zaměstnanci. Ti „naši“ moldavští kolegové jsou podle slov mého muže mimořádně šikovní, spolehliví a ochotní pomoci, kdykoli je třeba. Mnozí z nich navíc zvládají češtinu, někdo lépe, někdo méně, ale dorozumění není problém. A nad to – máme tady i bezvadné kamarády; spolehlivého a sympatického kolegu mého muže a jeho ženu – parťáky na výlety, které i tady Jaromír umí vymyslet, nebo na večírky s moldavským vínem a jak jinak než s politickými i jinými podnětnými debatami. Ti dva už na nejrůznějších ambasádách strávili opravdu velkou řadu let, doslova v celém širém světě. A důvod, proč se po těch nevšedních místech odhodlali pro Kišiněv? Kromě seriózních, vážných politických důvodů to pro kamarádku Janu byly právě ty vlašáky.
No, a na létání do Prahy, kterému se nejde vyhnout a ani se mu vyhýbat nechci, si pomalu, pomalinku zvykám. Nic jiného mi nezbývá. „Takže nakonec dobrý.“
Psáno pro Střešovický evangelík
Foto: Jana Plíšková
Proboha!
i60.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
SportWin » bavme se sportem|
Žena-in.cz|
Hospodářské noviny - Tech|