Když jsem slyšel výklad mikulovské křížové cesty od jednoho tatínka, zastyděl jsem se. Nejen za něj, ale i za nás ostatní. Mýty, kterým nerozumíme, totiž neodcházejí – mění se v karikaturu, nebo nás nakonec pohltí. A to, jak o nich mluvíme, ukazuje, kdo vlastně jsme. Nestačí vzpomínat. Potřebujeme jednat – konkrétně, dnes a s rozvahou.
Brzy ráno vyjel služební vůz s panem podnikatelem do Mikulova. Obchodní jednání řidič nemusí absolvovat po boku svého šéfa, naopak bude čekat až do večera,kdy program šéfa pokračuje společenskou událostí. Není divu, že hledá způsob, jak využít čas. Mezi jinými možnostmi se k procházce nabízí křížová cesta vedoucí ke Kapli Božího hrobu. Nepřehlédnete ji, stojí na Svatém kopečku jako protiváha nádherné siluety zámku. Svítí svou zářivou bělostnou podobou jako lucerna. Otcové piaristé vedli od svého domu u paty Svatého kopečku zvláštní cestu – nešlo jen o stezku v krajině, ale o duchovní trasu, která zrcadlila jejich vlastní výklad víry. Každé zastavení nabízelo pohled na klíčové momenty křesťanského života, jak je oni sami chápali a předávali dál.
Křížová cesta začíná kaplí Ježíšova loučení s Pannou Marií. Opravená kaple nabízí pohled na zmíněný výjev. Ovšemže barokní sochy jsou skryty za pevnou mříží. Mezi turisty je rodina s dvěma malými hochy. Tatínek je postarší muž, maminka mladší a usměvavá. A kluci se ptají po těch dvou, kteří se tam loučí podáním ruky a výmluvným pohledem vzhůru. Dostanou odpověď, že se tu loučí nějaká paní a pán. „A proč jsou za tou mříží?“ ptá se jeden syn. A tatínek odpovídá jistě: „Protože jsou to zločinci, vždyť za mříže jdou jen zločinci!“ zakončí pedagogické poučení u kaple tatínek. Dobrá, to se ještě dá zvládnout s úsměvem, to dá rozum. My bychom to řekli jinak, ale ano, kluci musí vědět, co je to svoboda.
Další kaple představuje Ježíše, který se modlí. A opět za mříží. Tady tatínkův způsob výkladu tohoto mýtu ještě zesílí: „Asi má opravdu proč, protože provedl něco hnusného!“ A v další kapli se povalují tři postavy, které mají znázorňovat spící učedníky v Zahradě getsemanské. A tatínek ještě přidá: „No, podívej se, takhle se povalují ti bezdomovci u nás na ulici. Ty se sluší zavřít!“ To se ale dlouho nedá poslouchat, protože tento výklad mýtu už nelze brát s úsměvem. Cesta se vleče, kluci zpomalují a řidič je nechává za sebou. Jaké překvapení , když se s nimi u poslední kapličky potkává znovu Ale tentokrát se slova chopila maminka. U scény přibíjení na kříž chlapcům povídá: „Vidíte, za každou špatnost přijde trest. A tady musel být vykonán.“ Tolik z toho jarního příběhu turistů v Mikulově.
Jiný výklad tohoto mýtu je, že Křížová cesta na Svatý kopeček v Mikulově je jednou z prvních poutnických cest na jihu Moravy a dokonce patří mezi nejstarší křížové cesty v českých zemích. 1. července 2018 byla prohlášena za národní kulturní památku. Člověk nemusí být křesťan, aby měl o čem mluvit. Proto záměrně používám pojem mýtu, který dává i onomu tatínkovi šanci vysvětlovat, že to tu sice je, ale on tomu samozřejmě nevěří. Křížová cesta je vzácná věc a lidé ji chápou různě.
Obyčejný člověk se na takové putování připraví, zvláště když ví, jak zvídavé má syny. Lehko pak zjistí, že si město Mikulov od církve unikátní památku pronajalo v roce 2009 a ze všelijakých grantů zdevastovanou památku opravilo – kaple i mříže jsou zase jako nové.. Ty mříže jsou u kaplí velice třeba a byly už dávno, protože ti zločinci jsou venku a sochy i malby s nějakým zvráceným potěšením ničili. Ano, ti zločinci jsou venku! Kdyby jen trochu ten tatínek chtěl, najde pro tento mýtus jiný pedagogický závěr.
Mýty spravujeme všichni a velice sejde na tom, jak o nich mluvíme. Říkejme tomu třeba příběhy, protože se vyprávění váže k našim předkům. Nemusí to být Ježíš, který mnoha lidem nic neříká, nepotkali jej. Leda na kříži. Ty mýty, ty příběhy je třeba vyprávět znovu a zas. Chodíme po krajině, postáváme u pomníků, píšeme knihy s dojímavými příběhy. Co všechno naši předkové zvládli! Čím vším prošli! A je to tak správně!
Množství bolesti a tíha života ale obrací dnešní velké i malé k tomu, aby se dívali nazpět. Jako by to vzpomínání a pietní postávání mělo tak velkou sílu, že to odvrátí dnešní generaci od selhávání a chyb. Můžeme se ohlížet nazpět především díky tomu, že máme možnost bádat a dohledávat data. Pomáhají nám technologie. Zmizelí sousedé, jak se jmenuje jeden ze skvělých programů, učí děti základních škol dohledávat příběhy lidí dávno minulých, kteří na nás ještě dnes mají vliv. Bydlíme a podnikáme v jejich domech.
Pocit, že dnešní svět je příliš krutý, nás nutí utíkat do minulosti a schovávat se za moudrost předků. Je jednodušší hledat moudrost v citátech a souhlasit s názory předchozích generací. Ale ani pokyvování hlavou nad starými názory ani symbolické kladení květin nemění realitu dnešního dne.
Všechno, co naši předkové prožili, tvoří základ morálního kapitálu, na kterém dnes stavíme. Rozhodují myšlenky a činy, za něž se postavíme. Čeká se na naše prostředky a síly investované do aktivit, které skutečně pomohou. Věčné sténání a litování, postávání u památek a leštění pomníků je k ničemu. Spekulace nad tím, co nám předkové zanechali, a výdělek dobývaný z nájmů cestou developerů a realitních kanceláří bez setkání tváří v tvář přineseou jen zničující pověst o církvi a obecně vyprázdní morální kredit věřících lidí a jejich organizací.
Světu rozhodně pomůže investice do lidí. Teď a tady a s přesahem tam, kde je té pomoci také třeba v cizině. Investice do pomoci bližním, ať už věřícím či nevěřícím, by měla být prioritou církve a všech věřících. Investovat do všeho, co přináší úlevu dnešním trpícím a co přinese práci těm, kteří mohou odborně vyrůst při poskytování takové pomoci. Dnes jsme tu sociální práci a poskytování pomoci všeho druhu, nejen zdravotnické pomoci, nechali na státu. To si žádá radikální změnu! Jen takovým předáváním mýtu či příběhu z tváře do tváře, jen takovou důvěryhodnou prací bok po boku se dá něco ve společnosti změnit. Jinak ti zločinci zůstanou stále někde za mřížemi a my si neuvědomíme, že skutečný zločin pobožné nečinnosti jsme spáchali my sami.